Role herce Miroslava Krobota u nás specifickým způsobem zastupují typ autistických podivínů, který fascinuje současnou seriálovou i filmovou tvorbu po celém světě. Místo monitoru počítače ovšem soustřeďují svou pozornost na fotbal či sledování bublin z pivních lahví.
Snížená schopnost komunikovat a rozumět emocím, úzce vymezený, specifický okruh zájmů, závislost na rutině a předvídatelnosti a nadlidské schopnosti v určitém, zpravidla obskurním oboru. Ve většině ostatních oblastí nedostatečnost a v mnoha praktických ohledech podivuhodná nevyvinutost. Dávno už to není jenom Raymond Babbitt z Rain Mana (1988), schopný ve zlomku vteřiny spočítat rozsypané zápalky, koho popkulturní paměť vyplivne jako typický příklad uvedených vlastností. V posledních letech je filmových a televizních autistů neobvykle mnoho. Sherlock Holmes Benedicta Cumberbatche v seriálu BBC Sherlock (2010–) a alfa nerd Sheldon Cooper ze seriálu Teorie velkého třesku (The Big Bang Theory, 2007–) jsou nejznámějšími příklady. Americká televize Fox zužitkovává popularitu autistů televizním seriálem Touch (Dotek, 2012–) o chlapci s danou diagnózou, který nemluví, ale dokáže předpovídat budoucnost, a obdobné znaky vykazuje i filmový Sherlock Roberta Downeyho – obě poslední verze slavného detektiva očividně autistickou postavu vracejí blíže k původnímu Doyleovu vykreslení Holmese coby zarputilce, jenž dokáže určit, z jaké části města pochází bahno na botách podezřelého, ale nemá tušení, že Země obíhá okolo Slunce. Autisté jsou zkrátka trendy.
Zírat a mlčet
Použité označení je samozřejmě nutné vnímat spíše jako značně zjednodušený populární termín pro určitý typ člověka než doslovně jako lékařskou diagnózu. Obliba asociálních podivínů může souviset se zvyšováním objemu času stráveného na internetu, díky němuž sílí povědomí o „geecích“, společensky neobratných počítačových nadšencích, kteří nejsou ničím jiným než specifickým druhem „autistů“. Dokonalým příkladem je postava Mosse ze seriálu Partička IT (IT Crowd, 2006–), míšence s afrem, který i hasiče shání e-mailem. Komedie jako Partička IT nebo Teorie velkého třesku pak rozehrávají nekonečně mnoho zápletek a vtipů založených na jinakosti těchto postav – Sheldon není schopný jíst v jiné restauraci, než v které je zvyklý, Sherlock Holmes odkládá hlavu mrtvoly na polici do ledničky, protože jinde by mu hnila.
Pro český film posledních dvou dekád je charakteristická spíše postava „obyčejného blázna“ nebo lůzra, jak ji reprezentují potrhlí protagonisté snímků Petra Zelenky a Davida Ondříčka, vesničtí nešťastníci Bohdana Slámy nebo Hřebejkovi prosťáčci. První filmové role divadelního režiséra Miroslava Krobota k nim nepochybně také patří. Jeho prvním výraznějším výstupem na plátně bylo sledování bublin deroucích se z pivních lahví právě v Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství (2005). Nosil s sebou po ulici pevný telefon a většinu filmu nemluvil. V Účastnících zájezdu (2006) a Venkovském učiteli (2007) opět především upřeně zíral a mlčel. Následně si ho pro jeho schopnost hrát pouhou přítomností vybral pro film Muž z Londýna (A London férfi, 2007) maďarský tvůrce Béla Tarr. Režisér známý přemýšlivými tichými filmy s dlouhými záběry bez děje ho obsadil do role samotáře, hlídače železniční stanice, který se stane svědkem vraždy.
Loni se Krobot objevil ve své zatím nejznámější podobě, jako výpravčí Nebel. V komiksové předloze je Nebel pupkatý, brýlatý a užvaněný železničář, jenž má ke všemu nějaké přirovnání nebo historku. Filmový Nebel je ale ušitý na míru Krobotovi, je zadumaný a téměř nemluví. Nezměnil se tedy Krobot podle Nebela, ale Nebel podle Krobota. Tvůrci příběhu Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík spolu s Krobotem filmový scénář dokonce značně seškrtali, aby žádoucí zakřiknutosti výpravčího vyšli vstříc.
Supertrenér Hnátek
Dosud poslední Krobotova filmová role, Pepik Hnátek, legendární trenér Slavoje Houslice, v Okresním přeboru, letošní komedii Jana Prušinovského, je z Krobotových českých postav tou nejzajímavější a zároveň nejautističtější. Řetěz jednorozměrných podivínů, pro které český film Krobota objevil a od té doby jej do nich pravidelně obsazoval, konečně přesekává postava s hloubkou. Pepik Hnátek jde s buldočí zarputilostí za jediným cílem – postoupit s mužstvem do vyšší soutěže. Pro fotbal udělá všechno, i kdyby měl po hráčích střílet. Nic jiného ho nezajímá a jako správný autista svou zarytostí způsobuje spoustu komických situací. Ačkoli toho moc nenamluví a nevypadá, že by měl lidi obzvlášť rád, oni jej respektují. Hnátek je skutečně jakýmsi supertrenérem. Chyby nedělá, rozptyluje ho jen slabé srdce a nedokonalost ostatních. Ať už je to jeho odhodlání, energie, chytrost nebo jen přesvědčivost, budí dojem, jako by byl propojený s vesmírem. Na rozdíl od komických bláznů, kteří jsou často blázny jen proto, aby byli vtipní, má Hnátek něco, za čím jde. Je uvěřitelnou, životnou postavou a vtipný je navíc, jakoby mimochodem. Krobotovo minimalistické herectví v Okresním přeboru mimo to výborně kontrastuje s divadelním projevem Ondřeje Vetchého. Zatímco Vetchý v jednom záběru pohne snad všemi obličejovými svaly, Miroslav Krobot uvede do pohybu maximálně svoji ruku, kterou si k ústům podá panáka.
Prušinovského komedii se, nejspíš nevědomě, podařilo obohatit popkulturu specifickou verzí českého autisty. Nejsou to totiž jen počítačoví geeci a nerdi, kdo jsou tak trochu praštění a od kterých se odvíjí okouzlení podivínskými postavami. Toto okouzlení je pravděpodobně příbuzné s fascinací filmovými superhrdiny, kteří také vynikají nadlidskými schopnostmi, navíc je však znásobené snadnější identifikací. V informačním věku, kdy se stále více lidí úzce specializuje na specifickou oblast, je autista tak trochu každý z nás. Sociální sítě dávají na vědomí, co máme rádi a co naopak nesnášíme, a jako každé médium zjednodušují. Naše osobnosti se tak převádějí na sumu několika nejvýraznějších rysů a lidé se vnímají jako částeční autisté. Publikum mající v oblibě filmové podivíny je tak vlastně fascinováno samo sebou – sleduje povědomé peripetie a směje se vlastní společenské neobratnosti.
Autorka je filmová publicistka.