Občané Malajsie v poslední době stále hlasitěji volají po svobodných volbách a větší účasti řadových občanů na správě věcí veřejných. Žádné „malajské jaro“ se ale zatím nekoná. Místní aktivisté se potýkají s řadou problémů, které mohou leccos připomínat i Evropanům.
„Slzný plyn kromě toho, že rozbrečí, vyvolává i paniku a nevolnost. To všechno samozřejmě časem odezní. Je tu ovšem jeden dlouhodobý efekt: mění váš vztah k vlastní zemi,“ popisuje svůj zážitek jedna z účastnic dubnových protestů za spravedlivější volby v Malajsii. Jejich zhodnocení, včetně konfliktů s policií, tvoří v současnosti jádro diskusí v opozičních fanzinech i na blozích. V největším malajsijském městě Kuala Lumpur se shromáždění za reformu volebního systému, které se uskutečnilo 28. dubna, účastnilo odhadem až tři sta tisíc osob. Přestože šlo o jednu z největších demonstrací v posledních letech, žádné „malajské jaro“ neodstartovala.
Jak pročistit seznamy?
„Násilí některých protestujících, jak se jasně ukázalo, pomohlo vládním médiím zakrýt skutečnou zprávu o demonstraci. Následující den se média věnovala více poničeným policejním autům a střetům s policií než počtu účastníků a jejich požadavkům,“ shrnuje poměry jeden z účastníků demonstrace Kee Thuan Chye v červnovém vydání politického měsíčníku Penang Monthly. Novinářům se tak podařilo změnit dosavadní obraz nenásilného hnutí. „Hnutí se rázem stalo hrozbou pro mír, nedodrželo slib nenásilí a ztratilo kontrolu nad davem. Selhalo.“ Mediální zprávy pak provázela i obvinění zahraničních zpravodajů. Ti, kteří demonstrace označili za příkladně pokojné, byli malajskými médii nařčeni z islamofobie.
Přitom požadavky hnutí Bersih, což v malajštině znamená „čistý“, nejsou nijak radikální. Chtějí vyčistit seznamy voličů, zlepšit jejich identifikaci, transparentně stanovit dobu předvolební kampaně, zaručit opozičním kandidátům vstup do hlavních médií či pozvat do země zahraniční pozorovatele voleb.
V zemi mezi Thajskem a Indonésií ale od vyhlášení její nezávislosti v roce 1957 vládne jako jediná strana Spojená malajská národní organizace (Pertubuhan Kebangsaan Melayu Bersatu) a ta se své moci nehodlá vzdát. V posledních letech se sice opoziční Lidové alianci (Pakatan Rakyaté) podařilo vyhrát volby ve čtyřech z třinácti malajských států, její vítězství příští rok v parlamentních volbách se ale neočekává. Mimo jiné i proto, že se při jejich pořádání snaží vládnoucí partaj jít úspěchu maximálně naproti. Přestože volební komise na jaře oznámila, že volební seznamy jsou tak čisté, že čistší být už nemohou, nezávislý politolog Ong Kian Ming odhaduje, že stále minimálně 3,4 milionu jmen vyžaduje kontrolu. V relativních počtech pak jde o dvacet sedm procent, tedy bezmála o jednu třetinu oprávněných malajských voličů.
Stejně jako v Evropě
Dlouhá doba vlády jedné strany se projevuje i v každodenním životě Malajců. Na všudypřítomnou korupci si stěžuje každý, s kým mluvíte, bez rozdílu náboženství i etnické příslušnosti. Rovněž kvalita života se nijak nezvyšuje. „Přestože Malajsie učinila mezi lety 1970 a 1990 velký krok v boji s chudobou a nerovností, zejména mezi jednotlivými etnickými skupinami, od devadesátých let zůstávají rozdíly v bohatství přibližně stejné a jsou stále vysoké,“ popisuje vývoj v zemi ekonom Muhammed Abdul Khalid. Podle odhadů žije pod úrovní pásma chudoby kolem čtyř procent obyvatel. Ve zvýšené míře se to pak týká venkovských oblastí a původního obyvatelstva.
Specifickou kapitolou života země je nerovný přístup k jednotlivým národnostním skupinám – více než čtvrtinu obyvatel země tvoří Číňané a sedm procent potomci indických Tamilů. „Pokud ale chcete podnikat a vzít si úvěr, musíte mít mezi svými zaměstnanci aspoň třetinu Malajců. Přestože řada mých příbuzných hledá práci, musím mít na úklid Malajce, jinak bych nemohl s podnikáním začít,“ vysvětluje čínský podnikatel, majitel čajovny a obchodu s čajem z města Georgetown. Přitom toto město leží ve státě Penang, v němž jako v jediném převažuje čínské obyvatelstvo nad malajským. Dalším projevem nerovného postavení je i vztah vlády k čínskému a indickému architektonickému dědictví. V současné době například vládou podporovaný projekt nové budovy metra v Kuala Lumpur ohrožuje starou zástavbu čínské čtvrti. Obdobně představují komerční projekty hrozbu pro řadu půvabných čínských krámků v Uneskem chráněném Georgetownu.
Je až s podivem, kolik toho mají občanští aktivisté v Malajsii společného s tím, co známe z Evropy. Také oni hledají cesty, jak mobilizovat občany napříč tradičními skupinami, a experimentují s novými médii. Právě v těchto dnech hodlají zástupci sdružení kolem hnutí Bersih prezentovat své požadavky na zasedání Rady pro lidská práva OSN v Ženevě. Nezbývá než jim držet palce. Stejně jako těm, kteří usilují, aby půvab čínských a indických čtvrtí malajských měst zůstal zachován i nadále.
Autor je sociolog, působí na Australské národní univerzitě v Canbeře.