Nejenom politiky, média a imagemakery nutí americká prezidentská kampaň pracovat přesčas. Televizní komik Steven Colbert v roli připitomělého republikána do televizní zábavy míchá druh politického aktivismu. „Moje postava je idiot, vaším úkolem je ho srovnat,“ říká Colbert v zákulisí všem hostům svého pořadu The Colbert Report, který uvádí stanice Comedy Central od roku 2005, kdy se Colbert odtrhl od party stand-up komiků z pořadu The Daily Show. Ve čtyřikrát týdně vysílané dvaadvacetiminutové show Colbert komentuje aktuální události stylem ortodoxních republikánů stanice Fox News. Často je mezi nimi rozdíl jen v tom, že na Foxu to myslí vážně.
„Prezident Obama sliboval, že pohlídá, aby hladiny světových oceánů nestoupaly, že bude dbát o planetu,“ posmíval se Mitt Romney svému protivníkovi, „já vám slibuji, že se postarám o vás a vaši rodinu.“ Colbert tento proslov přehrává ve svém pořadu a reaguje s nadšeně souhlasným a siláckým výrazem: „Jo! Srát na planetu!“ V jiném díle si na prezidenta stěžuje sám: „Netvrďte mi, že Obama nějak zachránil automobilový průmysl, sám jsem si všiml, že Malibu Chevy pořád neprodávají s nahřívaným volantem, jsme snad v Bangladéši nebo kde?“
Časopis Time letos už podruhé Colberta zařadil do výběru stovky nejvlivnějších lidí světa. Na rozdíl od komičky Kristen Wiigové, autorky a hlavní herečky holčičí nekorektní komedie Ženy sobě (Bridesmaids, 2011), a Louise CK, stand-up komika a představitele sebe sama v sitcomu Louie (2010–), není uvedený jako bavič, ale jako provokatér. Jediný ze tří komiků je také zařazený mezi ikony, zatímco ostatní dva jsou letošní objevy roku. Jeho vtipy jsou druhem politického aktivismu, který by sám jistě rád nazval colbertismem. Stephen Colbert totiž podobně jako Václav Klaus rád vymýšlí nová slova…
Hosty svého pořadu jakoby mimoděk a s naivní upřímností nutí reagovat na nepříjemná prohlášení vystihující podstatu problémů. Ta mísí s urážkami menšin, adorováním bílé Ameriky, neviditelné ruky trhu a všech, kdo vytvářejí pracovní pozice pro „línou lůzu“. Jedním z jeho hostů byl spoluzakladatel Wikipedie Jimmy Wales – poté, co si Colbert z Wikipedie opakovaně dělal legraci, zavedl pojem Wikialita a Wikilobbing a poukazoval na to, že jeden z nejpoužívanějších dnešních zdrojů informací vydává za realitu to, na čem se shodne většina lidí. Své fanoušky pobídl k tomu, aby hromadně editovali heslo o populaci slonů v Africe tak, aby obsahovalo tvrzení, že se ztrojnásobila díky Stephenu Colbertovi.
Kromě kontinuálního zpochybňování politiky a médii vytvářené reality ve svém pořadu Colbert čas od času vymyslí kousek přesahující hranice televizního studia i podvratné zábavy. Během současné prezidentské kampaně se pokusil zesílit debatu na téma organizací nazývaných Super PAC (Political Action Comitees). Na základě dva roky starého rozhodnutí Nejvyššího soudu může Super PAC na rozdíl od tradiční varianty PAC přijímat prostředky na podporu politických kandidátů neomezeně vysoké částky, a to jak od jednotlivců, tak od odborů, korporací a zájmových skupin – pouze pod podmínkou, že musí kandidáta podporovat nezávisle na jeho týmu, s nímž nesmí veřejně koordinovat strategie. Tyto organizace jsou přirozeně kritizované za to, že umožňují korupci, například Mitt Romney však tvrdí, že Spojené státy lepší možnost, jak podporovat politiky, nemají.
Steven Colbert reagoval založením vlastního Colbert Super PACu. Představil ho jako organizaci, která nebude peníze používat jen na billboardy a jinou reklamu, ale i na nutné administrativní výdaje, jako jsou luxusní apartmá v hotelu a soukromá letadla. Na rozhořčené reakce a prohlášení, že jeho nápad je špatný vtip, odpovídá otázkou, jestli takovým špatným vtipem není celý neprůhledný a zneužitelný systém financování politiků.
Colbert Super PAC není jediným příkladem „colbertismu“. Zřejmě nejznámějším výstupem mimo televizní studio byl jeho projev v Bílém domě v roce 2006, kam ho pozvali na večeři pořádanou novinářskou asociací. Ve své řeči přítomného George Bushe označil jako muže, za kterým stojí. „Tento muž věří mnoha věcem. Stojí si za nimi. A nejenom že si za nimi stojí, stojí také na nich – například na letadlových lodích nebo na zdevastovaných, nedávno zaplavených náměstích…“ Většina amerických médií výstup komentovala zdrženlivě, na internetu se ale video z události stalo senzací. Time pak jeho výstup označil za politický a kulturní mezník a téhož roku ho poprvé zařadil mezi nejvlivnějších sto osobností.
Ačkoliv Colbert na veřejnosti většinou vystupuje v roli bigotního primitiva (krátký konzervativní sestřih à la Romneyho helma shodil, jen když si pro epizody The Colbert Report vysílané z válečné zóny v Iráku nechal před kamerou oholit hlavu), je přiznaným demokratem, katolíkem a učitelem v nedělní škole. Podle něj je jeho dětské publikum to jediné, které ho bere vážně. Má tři děti a sousedi ho podle New York Times charakterizují jako „extrémně normálního“ člověka. Legendární deník ho i proto v posledním velkém článku popisuje jako množinu tří Colbertů. Jeden hraje roli „high-status“ idiota, další bydlí v Jižní Karolině s manželkou a dětmi a třetí zakládá Super PAC organizace, veřejně uráží George Bushe, napůl pořád hraje roli provokatéra a napůl z ní vypadává. Toho posledního prý momentálně nejvíc těší, že po napsání spojení Super PAC do Googlu se v nápovědě na nejvyšším řádku zobrazí jeho příjmení.
Autorka je filmová publicistka.