Demonstrace svolané Holešovskou výzvou a Occupy Wall Street! přitáhly do ulic tisíce lidí, ale jen povrchní pohled v nich vidí stejné davy jednotlivců. Rozdíly jsou nejen v jejich počtu a ideovém zakotvení, nýbrž i v tom, zda navazují na původně anarchistickou koncepci afinitních skupin.
Když v listopadu 1999 zablokovaly tisíce lidí na několik hodin konferenci Světové obchodní organizace v Seattlu, globální establishment to šokovalo. Policie byla naprosto zmatená jednáním demonstrantů, kteří namísto aby byli snadnou manipulovatelnou masou izolovaných jednotlivců podléhajících davovému chování a vůdcům, jednali jako svobodní, ale zároveň do afinitních skupin organizovaní jednotlivci. Vzmáhající se alterglobalizační hnutí tak po desetiletích do jednoty zahalovaného levicového autoritářství a stranické hierarchie oprášilo anarchistickou – a ve své podstatě radikálně demokratickou – metodu horizontálního organizování afinitních skupin a rozhodování pomocí participační přímé demokracie a konsensu, kterou pak na počátku tisíciletí rozvíjelo v dalších protestech v Praze, Göteborgu či Evianu. Alterglobalizační hnutí sice již ztratilo na své síle, nicméně další sociální hnutí, která na něj navazují, ať již Occupy nebo španělští Indignados, nadále rozvíjejí ideály a praxe antiautoritářské organizace a rozhodování pomocí afinitních skupin.
Žádný sluha, žádný pán
Co je tedy afinitní skupina? Tento pojem pochází od španělských anarchistů z F.A.I. (Federación Anarquista Ibérica). Ve třicátých letech, a zejména během občanské války, byla organizační struktura jejich federace, čítající až 30 000 členů, založena právě na tomto konceptu. Afinitní skupinu tvoří lidé, kteří mají vůči sobě sympatie, sdílejí společné hodnoty, znají své silné a slabé stránky, podporují se – a především chtějí spolupracovat na politické práci a šíření politických idejí. Nejefektivnější afinitní skupiny bývají v počtu pěti až patnácti osob. Cílem není vést, ale pomáhat, iniciovat a působit jako katalyzátor uvnitř lidových hnutí. Americký libertariánský socialista a filosof Murray Bookchin ve své knize The Spanish Anarchists: The Heroic Years 1868–1936 (Anarchisté ve Španělsku: heroická léta 1868–1936, 1977) upozorňuje, že takováto forma organizování přesně odrážela anarchistické ideje: „Autonomní, komunální skupina s přímou demokracií tak kombinuje revoluční teorii s revolučním životním stylem ve svém každodenním chování. Vytváří svobodný prostor, v kterém se revolucionáři mohou přetvářet nejen jako jednotlivci, ale také jako společenské bytosti.“
Takovýto způsob organizace má za cíl podporovat smysl pro komunitu, důvěru ve vlastní schopnosti a umožnit, aby se mohl každý zapojit a přímou akcí sledovat individuální a komunální potřeby a přání. Při anarchistické metodě organizování jde především o to dát „moc“ všem; jde o rozvoj jedince a komunity pomocí individuality spojené se solidaritou. V afinitních skupinách funguje rozhodování zdola, čímž se liší od hierarchické zastupitelské demokracie, kde se na úzkou vrstvu deleguje moc rozhodovat za jiné. Tímto způsobem je iniciativa a moc několika nahrazena iniciativou a zmocněním všech – tedy an-archií.
Záblesky budoucnosti
Koncept organizace ve formě afinitních skupin není umělým teoretickým konstruktem, ale výsledkem zkušeností a praxe konkrétních lidí v konkrétních sociálních konfliktech a bojích.
Koncept afinitních skupin přežil i po porážce španělských anarchistů a v době poválečného triumfu autoritářské levice. Přestože zejména v Evropě triumfoval organizační koncept hierarchických levicových stran, organizace pomocí afinitních skupin se s úspěchem uplatnila od šedesátých let v různých sociálních hnutích po celém světě. Jako struktura byly použity ve velké míře v Německu v roce 1969, když 30 000 lidí v Porýní protestovalo proti jaderné elektrárně, a pak zejména v sedmdesátých letech ve Spojených státech při blokádách jaderné elektrárny v Searbrooku. Právě protijaderné hnutí v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let rozvíjelo politickou kulturu přímé akce prováděné skrze afinitní skupiny. Během devadesátých let se ve Velké Británii vytvořilo silné environmentální hnutí přímé akce, které rovněž využívalo tento způsob organizace a později velmi ovlivnilo právě alterglobalizační hnutí.
Po pádu sovětského bloku a krachu marxismu-leninismu se stále více antikapitalisticky naladěných lidí obrací ke konceptu anarchistické organizace a k principům antiautoritářství, k rozhodování na základě konsensu a přímé demokracie, i když zpravidla odmítají být označováni za anarchisty. Ale zdá se, že čím dál více lidí si uvědomuje, co napsal Murray Bookchin o španělských anarchistech: „Hnutí, které se snažilo podporovat osvobozující revoluci, muselo také vyvinout osvobozující a revoluční formy. To znamená, že muselo být obrazem svobodné společnosti, o kterou usilovalo, a nikoli společnosti represivní, kterou se snažilo svrhnout. Pokud se hnutí snažilo dosáhnout světa spojeného solidaritou a vzájemnou pomocí, muselo být těmito pravidly doprovázeno; pokud usilovalo o dosažení decentralizované, bezstátní, neautoritářské společnosti, muselo se podle těchto cílů uspořádat.“ Zkušenost s marxismem-leninismem dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že alternativu ke globalizujícímu se kapitalismu v sobě již musí obsahovat sama hnutí, která mu vzdorují.
Afinitní skupiny do každé rodiny
Lokální afinitní skupina je prostředkem, jehož pomocí lze nehierarchicky koordinovat aktivity v komunitě, na pracovišti či v sociálním hnutí. Uvnitř těchto skupin mohou lidé diskutovat o svých idejích, o tom, co a jak chtějí dělat, jak pracovat – třeba v rámci širší organizace, jako jsou například odbory, protestní či spotřebitelské družstvo. Afinitní skupiny mohou fungovat z různých důvodů a pro rozličné aktivity, mohou existovat v různých oblastech a jejich členství se může překrývat. Samozřejmě, že takovéto lokální skupiny samy o sobě nestačí a je třeba spolupracovat s dalšími afinitními skupinami a vytvářet jejich federace a konfederace. Praxe ukazuje, že skrze afinitní skupiny je možné koordinovat jednání tisíců lidí. Každá skupina má svého mluvčího, kteří se scházejí na radě mluvčích, kde se koordinují aktivity jednotlivých skupin. Mluvčí ale nejsou reprezentanty, nerozhodují za ostatní, spíše jsou kanálem, kterým proudí informace. Takováto spolupráce má za cíl dát dohromady zdroje a omezit zbytečné dvojité úsilí, jinými slovy: rozšířit možnosti jak pro jednotlivce, tak pro skupiny, které jsou součástí sítě, hnutí či federace. Takováto síť, jak zdůrazňoval italský anarchista Errico Malatesta, musí „být založena na plné autonomii, nezávislosti, a tudíž i plné zodpovědnosti jednotlivců a skupin; na volné dohodě mezi těmi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že je užitečné spojit se a spolupracovat.“
Aby byla praxe přímé akce a přímé demokracie skrze afinitní skupiny uskutečnitelná, musí se tyto prvky stát součástí politické kultury. A ta nepadá z nebe, je výsledkem procesu učení, pokusů, omylů a sebereflexe. Nicméně tato dovednost dává šanci, že až příště bude někdo vyzývat lidi k protestům v ulicích s tím, že je povede, nepůjdou za ním jako atomizované ovce, ale jako sebevědomé sociální bytosti a třeba s transparentem: „Neosvobozujte nás, osvobodíme se sami!“
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.