Stále častěji se mluví o tom, že dnešní televizní seriály překonávají průměrnou úroveň současné kinematografie. Výmluvnou ukázkou proměny dříve konzervativního filmového formátu je cyklus Mad Men, jehož šestá sezona se právě vysílá.
„Tenhle seriál jsem prostě chtěl dělat, nejlepší věci dnes vznikají pro televizi,“ odpovídali David Fincher, režisér seriálu House of Cards (Dům z karet, 2013), a jeho hlavní hvězda Kevin Spacey shodně na otázku, proč přijali nabídku natáčet televizní seriál, který se stává stále respektovanějším formátem. Ostatně tím jen následovali příkladu Martina Scorseseho a Steva Buscemiho (Impérium – Mafie v Atlantic City, Boardwalk Empire, od r. 2010), Guse Van Santa (Boss, od r. 2011) nebo Davida Cronenberga a Tima Rotha (připravovaný Knifeman).
Rostoucí ambice televizních produkcí lze velmi dobře ukázat na cyklu Mad Men (od r. 2007, recenze v A2 č. 13/2012), který je považován za jeden z nejlepších seriálů současnosti. Tento na první pohled stylově barevný a atraktivní, po zhlédnutí aspoň jednoho dílu citelně odtažitý a depresivní retroseriál se odehrává v šedesátých letech, tedy v době, kdy hrdinou nejoblíbenější televizní show byl mluvící pes. Věnuje se výrazně mužskému, soutěživému prostředí – velkému podniku na jedné z nejdražších ulic Manhattanu (slovo „Mad“ v názvu odkazuje k Madison Avenue). Muži v kancelářích dávají dohromady návrhy reklamních kampaní, zatímco ženy na ně čekají v předměstských domcích nebo jim, pokud měly menší štěstí na manžela, v kancelářích nosí kafe. Přesto mají ženské postavy v seriálu stejný prostor jako mužské.
Chladný oheň
V době, do níž je seriál situován, byla televize zavedenou součástí každodenního rodinného života na amerických předměstích – získala si postavení novodobého „chladného ohně“, kolem kterého se členové rodiny večer sejdou. Manželka hlavního hrdiny Betty Draperová je ve svém předměstském domě paralyzována hrůzou, když se z televize dovídá, že zastřelili J. F. Kennedyho, sekretářku Joan zase rozruší smrt Marilyn Monroe, ke které bývá svými mužskými kolegy často přirovnávána. Kdyby nás madmenovské hrdinky nechaly sledovat své oblíbené pořady déle, ukázalo by se, k jakému ideálu je tehdejší program formoval.
Televize v padesátých letech na ženy myslela v první řadě. Zatímco muži chodili do práce a děti do školy, hospodyně trávily dny doma. Z té doby pocházejí například nikdy nerealizované nápady vyrábět speciální trouby na pečení, které by vedle průzoru dovnitř na pečínku měly zabudovanou televizní obrazovku. Celou éru výmluvně shrnoval pořad Milton Berle Show, estráda v té době nejoblíbenějšího amerického komika, v níž vystupovaly tupá roztomilá asistentka a okouzlující femme fatale, nebo jeden z nejoblíbenějších seriálů americké historie I Love Lucy (1951––1957), jehož hrdinka spadala do kategorie hloupých a ambiciózních děvčátek a komické situace se většinou zakládaly na tom, že se ve snaze stát slavnou nějak znemožní, protože je to prostě jenom obyčejná holka.
Mluvící auto a mimozemský hokus pokus
„Některé sitcomy této doby využívaly speciálních efektů. V seriálu The People’s Choice (Volba lidu, 1955–1958) vystupoval mluvící pes, Mister Ed (Pan Ed, 1961–1966) uvedl na scénu mluvícího koně, My Mother the Car (Moje matka auto, 1965–1966) zase mluvící auto a My Favourite Martian (Můj nejoblíbenější Marťan, 1963–1966) levitaci a jiný mimozemský hokus pokus,“ píšou David Marc a Robert J. Thompson v publikaci Television in the Antenna Age (Televize ve věku antén, 2004). Popularita těchto prvků pak vytvořila speciální subžánr situační komedie. V šedesátých letech byl nejoblíbenějším seriálem Bewitched (Očarovaná, 1964–1972), pojednávající o mladé čarodějnici, která si vezme obyčejného muže, s nímž vede spořádaný předměstský život. Manžel ale pokaždé naruší její čáry, a zápletky jednotlivých dílů jsou tak většinou postavené na tom, že hrdinka před ním musí tajit svůj neobvyklý původ. Pro krásnou Samantu je totiž role dokonalé hospodyňky, kterou vždycky zvládne na jedničku, důležitější než všechna kouzla. Seriálů s ženskou hrdinkou v hlavní roli nicméně bylo jen nemnoho – nejpopulárnějšími žánry byly westerny a policejní dramata. Ženské postavy zůstávaly výrazně v menšině a stále si držely stejné role. Například v seriálu s nadprůměrným zastoupením žen Gilligan’s Island (Gilliganův ostrov, 1964–1967) o skupině ztroskotaných na pustém ostrově vystupují hloupá vesničanka, bohatá domácí panička a dokonalá filmová hvězda, které muži padají k nohám.
Také Betty Draperová z Mad Men, do sebe zahleděná předměstská panička, bývalá modelka zvyklá hrát roli krásné hospodyně na reklamních plakátech, zjevně trpí přesvědčením, že musí být ze všech nejlepší a nejkrásnější – a to je jedním ze zdrojů její psychické nevyrovnanosti. Zatímco pro Betty jsou vzorem dokonalé manželky z reklam navržených copywritery ve službách poválečného konzumu, sekretářka Joan se zhlédla v Marilyn Monroe a tomuto mediálnímu předobrazu uzpůsobuje nejen své přesvědčení o tom, jak by měl její život vypadat, ale i svoji chůzi a gesta. Mužské postavy, prototypy sebejistých bohatých bělochů, moc televize zpočátku podceňují. Jedno z prvních setkání hlavní postavy Dona Drapera s televizí končí tím, že ji jeho milenka pro pobavení vyhodí z okna. V době, kdy John Kennedy nečekaně vyhraje volby i díky vystupování v televizi, se muži z Madison Avenue plácají po zádech za nápad ubírat mu mediální prostor vykupováním vysílacího času v rádiích. WASPové (White Anglo-Saxon Prostestants, tedy bílí anglosaští protestanti) v tomto období prožívají své poslední slavné desetiletí.
Sex ve městě vyšší střední třídy
Zlom v konzervativismu americké televize nastal až na počátku sedmdesátých let, kdy se do seriálů poprvé dostala témata jako rasismus, feminismus a homosexualita – například v seriálu All in the Family (Vše v rodině, 1971–1979) o typické americké domácnosti, do jejíhož sousedství se přistěhuje rodina černochů. Ačkoliv jde o jistý průlom, hlavním hrdinou seriálu je bigotní buran Archie Bunker, pro kterého jsou Angličané buzny, Němci žrouti zelí a na emancipační snahy své hysterické dcery se dívá s podobným despektem, jako by pozoroval svého psa, jak se snaží létat. Teprve v polovině osmdesátých let se k doposud nejsledovanějšímu televiznímu seriálu Dallas (1978–1991) připojil sitcom The Cosby Show (1984–1992) o rodině známého černošského komika.
Kariéristická copywriterka Peggy Olsenová z Mad Men, která v šedesátých letech po krůčcích vstupovala do světa mužů, by tehdy svůj vzor v televizi hledala těžko. Seriál oslavující sebevědomé Newyorčanky, úspěšné díky vlastnímu talentu a píli, vznikl až o více než třicet let později. Sex ve městě (Sex and the City, 1998–2004) ukázal ženy, které v kapitalismu uspěly stejně jako kdysi Don Draper a stejně jako on si užívají množství sexuálních radovánek. Problémy, které řeší Peggyiny následovnice v Sexu ve městě, vyznívají v blahobytném předkrizovém světě vyšší střední třídy v nejlepším městě na světě jen jako snadno překonatelné potíže čtenářek ženských časopisů. Ovšem i tento pohled na svět nakonec seriál Mad Men zpochybňuje. Na televizní obrazovce se tak konečně objevily hrdinky, jejichž problémy tvůrci nezlehčují ani neuhlazují. Být explicitně kritický seriálu umožňuje i to, že se s jistým ironickým retrofetišismem obrací do minulosti. Seriál reflektující současnost – bez výhody vědomí, co bude dál – by možná madmenovskou míru cynismu předvést nedokázal.
Autorka je filmová publicistka.