Finišující prezidentské klání ukazuje, s jakou lehkostí lze v Česku problémy dneška filtrovat přes minulost. Volební kampaň se změnila v soutěž o to, kdo je větší nacionalista, řeší se poválečný odsun, Benešovy dekrety, nacismus. Společnost se aktivizuje; v hospodách se provolávají hesla na podporu kandidátů a mnozí po dlouhé době zažívají slast z angažovaného občanství. Přímá volba ale ukázala ještě něco: přináší zprávu o třídním konfliktu, který tu probíhá.
Konzervativní pankáč
Úspěch nejprve slavil marketingový produkt „Karel Schwarzenberg“, který je jako vystřižený z pohádkového příběhu okořeněného undergroundem. Se značkou „konzervativního pankáče“ se dokázala ztotožnit velká část mladé generace. Co nám tato značka říká? Zhruba toto: Vládnu, ale mám od všeho odstup. Jedu v systému, ale mám to na háku. Je to symbol ironické doby. Jeho úsměv a číro jsou spikleneckým vzkazem pro všechny, kdo se „v tom“ naučili nebo teprve učí chodit.
Jiní uvěřili, že Schwarzenberg je zárukou solidnosti. Ta část českého plebejství, která chce vzhlížet k autoritám, dostala svůj vzor, nedosažitelné lepší já. Karel je „kníže“, ale zároveň je „náš“, podá ruku státníkovi stejně jako malému děcku. Takový pan prezident nám jistě ukáže, kým jsme byli a kdo vlastně jsme, co děláme správně a co ne. A bude hájit „slabé“, což Schwarzenberg jistě myslí upřímně. Dobře ví, že Miroslav Kalousek potřebuje u veřejnosti přímluvu.
Miloš Zeman nepřekvapil. A snad i proto, že je považován za levičáka, v řadách sociální demokracie zavládla panika. Přímo volený prezident je ústavně neodpovědný, může se v médiích odvolávat na hlas lidu, a zvlášť v případě Zemana doslova jít vládám „po krku“. Ze strany liberálního křídla ČSSD se proto ozývá, že by bylo lepší, kdyby se prezidentem stal „spící kníže“; je slabší, nezasahoval by tolik do vládnutí a TOPka by přišla o svého maskota i hlasy. Má to ale háček. Karel Schwarzenberg v roli nejlepšího kandidáta levice nevypadá moc lákavě. Pro většinu sociálnědemokratických voličů je totiž současná volba hlavně referendem o Nečasově vládě.
Přátelská tvář, nepřátelská praxe
Averzi vůči Zemanovi se lze sotva divit. Kde je Miloš Zeman, který kdysi napsal: „Vždy jsem tvrdil, že bez solidarity mohou přežit bohatí, nemůže však přežít společnost celá“? Zřejmě se zmýlil v politice. Zeman dnes vytahuje odporné xenofobní karty a brojí proti „parazitům“. Jenže je rozdíl v porovnání se Schwarzenbergem opravdu tak velký? Maska slušnosti tu hraje svou nezastupitelnou roli – u Schwarzenberga slouží k morálnímu krytí politiky, která lidi stahuje do chudoby a hájí zájmy nejbohatších. Ze Zemana padají nehorázné výroky o „nefachčencích“, jenže politika s podporou Schwarzenberga vytváří podmínky, ve kterých jsou nezaměstnaní rovnou naháněni do pracovních uniforem, ničí se živá kultura a celá veřejná sféra.
Přátelská tvář tu zakrývá nepřátelskou praxi. Kníže se rád přimluví za slabé a přesvědčuje, že není tak zle; Kalousek podle něj dělá svou práci dobře. Hovoří-li se o tom, že Zeman je ohrožením pro demokracii, není tomu v případě Schwarzenberga jinak. Na první pohled je to jen méně evidentní.
Zemanovi plebejci
Václav Bělohradský nedávno shrnul dilema prezidentské volby takto: „Je vždy lepší volit obraz reality, jakkoli zraňující a rozporné, než simulakrum, které nám ji milosrdně překrývá… Volit Zemana znamená přijmout naše dějiny a být na ně rozhořčen; volit pana knížete, zkonstruovaného kulturní frontou, znamená naše dějiny nahradit simulakrem a mít z toho slast fetišisty.“
Se Zemanem na Hradě ale může posílit konzervativní část ČSSD, liberálněji orientovaní voliči se pravděpodobně posunou doprava, a sociální demokracie se tak stane jakousi vyprázdněnou obdobou ODS (jakkoli k tomu nemá úplně daleko už dnes). Ukazuje se, že tato strana se po odchodu Miloše Zemana dál vezla na jeho vlně, což ji přivedlo do slepé uličky.
V devadesátých letech vtiskl Miloš Zeman ČSSD identitu a ta jí v podstatě zůstala. Zeman dnes ukazuje, že je o krok napřed. Odmyslíme-li si na chvíli jeho xenofobii a šovinismus, daří se mu něco, co sociálním demokratům (i když nejen jim) moc nejde. Zeman svou rétorikou o patricijích a plebejích poukazuje na rostoucí třídní konflikt ve společnosti. V obraze, který vytváří, přitom nefigurují bezbranné matky s dětmi, bezmocní důchodci a chudí, nýbrž plebejci. A jsou na to hrdí.
Zeman je takto oslovuje a jako schopný populista to umí náležitě podat – s probíhající demontáží sociálního státu a rostoucí společenskou polarizací to není nic překvapujícího. Sociální demokracie zůstala pozadu, ačkoli držela všechny karty v rukou. Dnes se tato nejsilnější strana třese před „důchodcem z Vysočiny“ a otázkou je, před čím se bude třást příště.
Poučí se levice ze svých chyb?
Levice, která tomu bude chtít v budoucnu čelit, by se z toho měla poučit. Politologové Radek Buben a Jan Bíba před časem napsali: „Česká levice zatím nikdy úspěšně a dlouhodobě nerealizovala populistickou strategii, která by se stavěla proti stále více autoritářským elitám a současně co nejinkluzivněji vymezovala lid, bez rasistického a xenofobního vylučování.“ Jinými slovy, voliči se dají oslovit jinak a jejich zástupný hněv vůči slabším přesměrovat proti arogantním elitám. Ať už prezidentská volba dopadne jakkoli, levice, která bude chtít něco změnit, musí přijít s populistickou strategií, která xenofobii zavrhne, nabídne vizi do budoucna a přestane rezignovat na mladou generaci. Bude se muset jasně postavit za změnu institucí, ze kterých se stávají nástroje šikany a nabídnout nové možnosti ekonomické a politické participace.
Přímá prezidentská volba ale dnes takovou možnost nenabízí. Lidé si v ní ve skutečnosti kupují politické lídry jako značky. Je to jako u spotřeby zboží: očekávání je největší před koupí, vášeň ale později opadne.
Autor je politolog.