Každý šmejd je nahraditelný

Klást odpor skrze umění je legitimní způsob, jak se vypořádat s frustrací, kterou přináší každá doba. Ta dnešní má dvojí tvář: je plná lákavých možností a nepopiratelného blahobytu a současně v ní bují sofistikované vykořisťování, které zvyšuje míru nerovnosti a vychyluje náladu obyvatelstva na jedné straně k pasivní nejistotě, na druhé k verbálnímu radikalismu. To je situace, v níž čteme Skutečnou událost, aktuální román Emila Hakla, jehož hrdina se tváří v tvář systémovému násilí rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou. Není pochyb, že toto téma má čtenářský potenciál. Akt fiktivního spisovatele, který se zajímá o historii německé teroristické skupiny RAF a nechává se jí volně inspirovat, bude ve spojení se zápletkou, v níž klíčovou roli hraje zvůle exekutora, jistě leckomu po chuti.

Individuální násilí samozřejmě může upozorňovat na nelegitimnost a neudržitelnost celého souboru pravidel a zákonů, jež zvýhodňují jednu skupinu na úkor jiných. Bohužel škody, které individuální násilí páchá na úsilí o emancipaci defavorizovaných skupin, bývají nakonec závažnější než jeho přínos. Systém dokáže velmi efektivně využít všech projevů odporu proti státní i ekonomické moci a jejím reprezentantům. Stát je stroj o mnoha chapadlech, a jakkoli jsou všechny jeho politické, sociální a ekonomické extenze zaštítěny panujícím pořádkem a platnými zákony, zakládají se na institucionalizovaném a zmechanizovaném, nebo už automatizovaném nátlaku. I práce jako nutnost získat obživu se stala donucovacím mocenským nástrojem.

Popkultura a násilí

Proti komu je namířena frustrace ze státně, korporativně nebo mediálně organizovaného násilí? Proti šmejdům všeho druhu – v politice, byznysu, výkonné moci, administrativním aparátu, všezábavě. Co se stane odstraněním jednoho nebo více šmejdů? Nic. Každý šmejd je nahraditelný jiným šmejdem, šéfové a jejich poskoci se mění, autorita zůstává. Individuální násilí na mocných je fenomén, který má dlouhou a neúspěšnou tradici.

Od Ravaillaka přes Ravachola a další anarchisty po RAF či Brigate Rosse prakticky žádný z násilných činů neměl vliv na změnu čehokoli. Jistou míru efektivity vykazují pouze organizovanější formy odporu, jakými byla různá povstání nebo třeba peruánská Světlá stezka či zapatisté. Idea zlepšitelnosti světa skrze pár mrtvých je sice stará jako západní civilizace, ale nikdy nepřinesla žádné výraznější výsledky. Zavedené pořádky se vždy měnily až tehdy, když se individuální přelilo do kolektivního. Individuální násilný akt tak dnes představuje přežitý pseudoproblém, který nepřináší ani náznak řešení v politické či sociální oblasti. Systému naopak náramně vyhovuje nějaká ta spektakulární mrtvola – čím výše postavená, tím lépe. To, co jeden z protagonistů Haklovy knihy, který nakonec zabije exekutora, naznačuje a možná schvaluje, totiž možnost individuální pomsty, je přesně ten pád do iluze, který moc potřebuje. Msta oko za oko, zub za zub, ano, zní to hezky. A organizovaná skupina, odveta padni komu padni, to zní ještě lépe. Novináři jásají, publikum dychtivě konzumuje.

Z RAF se stala mediálně vděčná atrakce, byla natočena romantizující filmová verze jejich příběhu, vycházejí knihy. Zbytky anarchistů, pár sečtělejších squatterů a většina věrných čtenářů zatleská, literární kritici budou vděční za nové téma. Popkultura se opět projevila jako ideální kamufláž skutečných problémů, jako otřepaný, ale účinný způsob, jak zamést smetí pod koberec. Každý konzument se po jisté době stává konzumentem iluzí. Například iluze o násilném činu jako řešení obecnějších společenských problémů. Jenže i tento čin je vítaným příspěvkem k oživení systému, který vždy po čase upadá do nudného přežívání, a k reprodukci jeho podstatných rysů, jež jsou násilnou akcí nikoli oslabeny, ale posíleny. Individuální odpor ve skutečnosti zužuje možné pole pro odpor promyšlenější a efektivnější. Populární kultura z aktu odporu vždy učiní součást všezábavy, média absorbují každý protest, který se s nimi zaplete, který sám sebe začne vysvětlovat.

Oko za oko, to zní hezky

Moc bezmocných je nepatrná, přesto může fungovat jako opium. Ovládaní potřebují mít ten nejasný hřejivý pocit, že kdyby chtěli, vypálí magistrát nebo aspoň dají facku prominentovi. Individuální frustrace plodí zoufalé nebo hloupé činy tam, kde není opřena o schopnost promyšlenější akce, o snahu o hlubší pochopení fungování světa. Kolektivní frustrace na tom ovšem není o mnoho lépe. Dav byl na scénu dějin vpuštěn až v průběhu 19. století, ale přestože se periodicky stavěl na zadní a trhal otěžemi, jeho role je nakonec spíše pacifikující. Příliš rychle nabyl přesvědčení, že stát mu patří, že hesla Francouzské revoluce skutečně platí a v demokracii najde každý své místo.

José Ortega y Gasset k tomu napsal: „Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštěnou, pominutou. Takto se totiž snaží nahradit poznání, náboženství, moudrost – koneckonců jediné věci, které jsou svou podstatou vhodné k tomu, aby zaujaly střed lidské mysli. Politika zbavuje člověka osamění a intimity, a proto hlásání integrálního zpolitičtění je jednou z metod, jichž se používá k socializaci člověka.“

Násilí proti jednotlivci nijak nepostihuje systém. Frustrace trvá, situace trvá, systém se nemění, jen se obrní, zlepší bezpečnostní a represivní opatření, jež jsou individuálním násilím legitimizována. Historie má dlouhé nohy, jimiž překračuje vše nepatrné a individuální, i dlouhé ruce, jimiž rozhrnuje houští skutečných událostí a vytváří své vlastní verze pravd, lží a polopravd. Z téměř každé události se stane přinejlepším její zápis, přinejhorším její převrácení, inverze toho, co původně měla a chtěla znamenat. Mezi oběma póly je řada možností, které mohou nahrávat moci i kontramoci (pokud něco takového ještě vůbec existuje). V dystopickém uspořádání dnešní společnosti může individuální násilí jen přilévat oleje do ohně.

Radikalizace systému

Násilný čin je ale také možno brát jako příklad, jako výstrahu, jako upozornění, že mafie je sice skoro všemocná, ale oběť není úplně bezbranná. Mediální banalizaci se nevyhne, ale semínko je zaseto. Jenže skutečná povaha systému, která je skrytá za sofistikovanými způsoby distribuce práce a za nekonečnou nabídkou spotřeby, se s jakýmkoli nežádoucím násilím může ve vhodné chvíli vypořádat i nepokrytým odhalením svého represivního charakteru, k němuž beztak směřuje. Přiznaná demonstrace síly se mu v některé z budoucích fázi vývoje může náramně hodit. Zastrašení obyvatelstva – o nic menšího nepůjde. Rozvraceči, násilníci a jiné živly poslouží jako odstrašující příklad, korporátní média mají dávno vypracovány postupy, jak podobné projevy masového či individuálního odporu ostrakizovat a shrnout pod nálepku nežádoucího, nepřijatelného a kriminálního. Radikalizace jednotlivců tak bohužel nevede k radikalizaci masy, ale k radikalizaci systému, který tím právě radikalizaci masy předchází.

Relativně velký počet zbraní mezi obyvatelstvem v USA vede k relativně velkému počtu individuálních výstřelků, k násilným akcím proti nevinným, skrze něž pachatelé často protestují proti mocným. Ale ta země není svobodnější ani o píď, žádná z obětí nepřispěla ani stínem ke zlepšení poměrů.

O státně organizovaném a normalizovaném násilí se naopak mlčí nebo mlží. Institucionalizované násilí na jednotlivci bují ve všech takzvaných vyspělých i méně vyspělých zemích a projevuje se mnoha zdánlivě odtažitými způsoby, jakými jsou monopol velkých ekonomických hráčů na dodávky energie a vody, zabírání veřejného prostoru pro soukromé účely, likvidace maloobchodu, všudypřítomnost reklamy, viktimizace slabých, tunelování veřejných prostředků, arogance moci ve všech oblastech a na všech frontách, kde se střetávají malí a velcí, bohatí a chudí.

Pracovat na podvědomí mas

Sebeobrana musí být založena na relativní soběstačnosti, která předpokládá postupné rozbití monopolů a ekonomické síly velkých hráčů. A rovněž na poznání údělu, k němuž systém odsuzuje své oběti. K tomu je nezbytné mimo jiné ovládnout výchovu a vzdělání, proniknout do školství. Dokud nebude v masovém podvědomí nastolena idea emancipace, nebude žádná změna myslitelná a trvale proveditelná. Technologie zatím pomáhá kapitálu, ale může pomoci i jeho kritikům. Mesiášství individuálního násilí může mít smysl jen v širším ukotvení v kolektivní akci, která by vyrostla z přesvědčení celé generace a neomezila se na prchavé okamžiky dočasných vítězství, na rychlou slávu studentské revolty.

Legitimita systému se rodí z ideologicky a mediálně fabrikovaného souhlasu, pod nímž se skrývá nejistota a dezorientace. Je to vlastně jen dojem souhlasu, jen simulakrum, tenká slupka nad líně probublávajícím kolektivním nevědomím. Systém vytváří v hlavách svých subjektů přesvědčení, že nikdy nebylo líp, a současně klíčící podezření, že nikdy už líp nebude – buďme tedy rádi za to, co máme, a nepokoušejme démony třetích a jiných alternativních cest.

Jak už bylo řečeno, individuální protest a nesouhlas systém zocelují, dávají mu možnost mapovat cesty odporu a připravit se na nesouhlas masivnější, promyšlenější a efektivnější. Přesto je individuální protest důležitý jako výzva, jako vzor a jako doklad toho, že normalizace ještě nevítězí na všech frontách. Umělci by mohli stát v prvních řadách, ale když potom člověk vidí, kolik jich stojí za Lžidimitrijem s nakašírovaným čírem, spadne mu čelist.

Masáž spotřebitelské duše

Fetišizace násilí v populární kultuře vede k jeho zjevnému či skrytému uctívání jako prostředku, který napravuje zlořád, odhaluje a odstraňuje jeho nositele jako nepřátele řádu a upevňuje moc systému, řádného, nezpochybnitelného, věčného. Násilí ve filmech a v počítačových hrách je ideologizovaná masáž spotřebitelské duše, která potom lépe přivykne situaci, kdy systémová perzekuce sestoupí z monitorů a obrazovek do ulic a obýváků.

Samotný systém nelze spatřit – a právě to je jeho cílem. Jeho reprezentace je omezena na vykonavatele moci nebo práva, ale pod touto zjevnou fasádou systém funguje jako síť vztahů založených na automatismu, který z práva poroučet činí princip nezávislý na osobě, která poroučí. Subjekt upadá do područí systému ve chvíli, kdy je přirozená podřízenost mezi jednotlivými lidmi nahrazena podřízeností z principu. Mechanismus mocenské struktury jakožto stroje nepřipouští osobně motivované výjimky. Vláda autority se jeví jako ovzduší, v němž se dá bez problémů dýchat, a poslušnost je zajištěna pouhým hypnotismem okolního sociálně, ekonomicky a politicky formovaného prostředí.

Bohatí už chudé nepotřebují

Zygmunt Bauman někde píše: „Staří bohatí potřebovali chudé, kteří vytvářeli a udržovali jejich bohatství. Tato závislost ve všech dřívějších dobách mírnila střet zájmů a ponoukala k jistému, byť jen chabému úsilí a starosti. Noví bohatí už chudé nepotřebují.“ Chudí se již tolik nepovažují za chudé, právem se jim zdá, že i pro ně jsou určeny všechny ty nové technologické zbytečnosti, že i oni si mohou pořídit sem tam nějakou tu rozmařilost. Ale podstatné potřeby, na kterých nejvíc záleží (dostupné bydlení, kvalitní potraviny, vzdělání a zdravotní péče), jako by byly čím dál víc výsadou bohatších a privilegovanějších, kteří si to svou prací a inteligencí zaslouží. Nejsme vůbec chudý kraj, ale co bylo několik dekád samozřejmostí, vybojovanou předcházejícími generacemi, během jedné generace mizí v nenávratnu.

Komu to sdělit, s kým vést spor – jakmile moc vstoupila do všech gest a činů, abstrahovala od viditelných projevů a stala se neviditelnou? S neviditelným protivníkem se těžko soupeří. Ani dialog není možný, žádné odpovědi nepřicházejí. Nakonec je slyšet jen vysoký svist mediálně vytuněného, samolibého monologu, slastný svist, protože slušně živí spoustu lidí a většina populace mu naslouchá s chutí: zcela paradoxně věří jeho ujišťování, že nebude hůř. Noví chudáci zoufale lpí na tom, co by měli odstranit.

Je pravda, že jedním z mála způsobů, jak aspoň na chvíli rozbít tuto zeď zavřených očí a hluchých uší, je násilný čin. Z atomizované společnosti vzcházejí jednotlivci, kteří už se nedokážou sdružit do ničeho solidárního. Jsou jen bezmocnou částí, atomem, molekulou v organismu řízeném jinými kabrňáky. Dobré řízení každého proměnlivého a nestabilního organismu se neobejde bez rozdělení svěřeného území na takové části, které se co nejefektivněji spravují a kontrolují. Původní kolektivní síla je tak zmenšena nebo rozdrobena. Této parcelaci všeho se potom vše podřizuje a potence individuální i kolektivní kontramoci se postupně mění v bezmoc a lhostejnost. To je příběh takzvané dělnické třídy v posledním ukončeném století, podobný osud ale čeká i nové proletáře a starou dobrou střední třídu.

Hm, hm, ba, ba

Pokud je nyní všude cítit pach porážky a rezignace, individuální násilí to nevytrhne. Systému vyhovuje relativně vysoká míra chaosu a zoufalství – umožňuje mu opustit příliš těsné demokratické mantinely a rozehrát vyšší hru s nacionálními vášněmi, xenofobií, manipulací, utužením poměrů. Systém nemá zájem na skutečném pokroku. Jen na tom technickém. Neznalost skutečných zákonitostí fungování společnosti, zejména ekonomických, je základní předpoklad udržení moci mafiánských struktur. Veřejné vzdělání není omezováno a podfinancováno náhodou. Je to oblast, kde lze ještě vykonat ohromné množství práce. Inteligence obyvatelstva není probouzena, ale naopak soustavně devastována. Nezávislé myšlení si ale vždy najde cestu k informacím, ke zdrojům podobně smýšlejícím. Jenže – autonomní poznání, pokud se neslévá do kolektivního úsilí, je odsouzeno k individuálním činům, jejichž důsledky nakonec přinášejí panující moci ještě větší moc.

Individuální násilí je rychlá zkratka, nabízí okamžité řešení určité situace, ale nikoli příčin, které k ní vedou. Navíc odpuzuje drtivou většinu konvenčněji založených odpůrců systému. Nepřináší kladné body, nestimuluje k ničemu pozitivnímu, vnáší do sociálního dění patologické prvky.

Autor napíše knihu, jezdí na čtení, dává rozhovory, v nich snáší své myšlenky, odpovídá na otázky. Některé se týkají násilné odplaty za obecně známá příkoří. Hm, hm, pokývá novinář hlavou, ba ba, pomyslí si čtenář. Celá věc vyšumí do ztracena. Jenže co víc může spisovatel dělat? Chovat se jako postava svého románu? Taky někoho sejmout?

Autor je překladatel.