Novinářka Raghdá al-Mardíní se v úvodníku syrského vládního listu at-Tišrín z 1. září pozastavuje nad podobností očekávaného úderu amerických sil na Sýrii a období před invazí do Iráku v roce 2003. V obou případech se podle ní Američané snažili ospravedlnit své koloniální záměry vůči arabským zemím lživými důkazy o existenci zbraní hromadného ničení. Před deseti lety vládě Spojených států vydatně pomáhali četní odborníci, včetně mediálních psychologů, vydávat obyčejný imperialismus za snahu o šíření demokracie. Nyní je však americká veřejnost o mnoho vyspělejší a vůči své vládě obezřetnější. Mohou za to i nová média, která šíří pravdu bez ohledu na manipulace Bílého domu. V průzkumu veřejného mínění, který nedávno uveřejnil deník The Washington Post, se 64 procent Američanů postavilo proti úderu na Sýrii, který se jejich vláda snažila zdůvodnit pomocí falešných důkazů a který by vedl k další zhoubné válce na Blízkém východě. Běžní Američané navíc zřejmě chápou, že úder proti jednomu z nejstarších měst na světě by vedl k posílení pozic al-Káidy a dalších teroristických skupin. Autorka, která článek psala ještě předtím, než prezident Obama s ohledem na vývoj na diplomatickém poli rozhodnutí o vojenském zásahu v Sýrii odložil, vnímá velmi pozitivně roli amerického kongresu, který se údajně postavil za zájmy amerického lidu a rozhodl se uplatnit svůj vliv. Podle Raghdy al-Mardíní je to důkaz, že americká veřejnost nyní dokáže nahlédnout za oponu lživých politických manipulací. Mezi Colinem Powellem v roce 2003 a Johnem Kerrym v roce 2013 naproti tomu prý neexistuje téměř žádný rozdíl.
Profesorka mezinárodního práva Namíra Nadžm ve vydání egyptského deníku al-Ahrám ze dne 6. září se značnou skepsí rozebírá koncept „odpovědnosti chránit“, který OSN přijala na valném shromáždění v roce 2005 a který počítá s možností intervence mezinárodního společenství v případě genocidy, válečných zločinů, etnických čistek a zločinů proti lidským právům. V podání západních mocností se tento bohulibý koncept podle autorky proměnil v nástroj neokolonialismu. Chřestění zbraněmi po údajném plynovém útoku v Sýrii je toho dokladem. Jak je možné obvinit režim prezidenta Asada ze zmíněných útoků, jestliže ještě ani neskončilo vyšetřování? Carla del Ponte, členka nezávislé vyšetřovací komise OSN, navíc varovala, že otravný plyn s velkou pravděpodobností použili rebelové. Je skutečně v takové situaci adekvátní hrozit ozbrojenou intervencí? Americká vláda se snaží přesvědčit svět, že došlo k otřesným zločinům proti lidskosti a mezinárodní společenství má za povinnost okamžitě jednat. Proč ale nebyli Američané stejně aktivní v době, kdy probíhala genocida ve Rwandě? Proč svět může v klidu přehlížet lidskoprávní zločiny Izraelců? Proč můžeme přivírat oči před milionem mrtvých dětí v Iráku? Nebo se jednalo pouze o nutné vedlejší ztráty? Je přece zřejmé, že Američanům jde pouze o ochranu jejich zájmů za každou cenu. Je to osvědčená neokoloniální metoda – pod záminkou ochrany demokracie a lidských práv bude v lepším případě jeden autokrat vystřídán druhým.
Komentátor listu al-Haját Džihád al-Cházin se 6. září v komentáři s názvem Egypt je silnější velmi zásadně vymezil proti vládě Muslimského bratrstva, která skončila po jednom roce sesazením prezidenta Mursího na začátku letošního června. Muslimští bratři se v Egyptě dostali k moci „na zádech revoluční mládeže“ a měli přitom jedinečnou šanci zavést v zemi skutečný demokratický systém. Namísto toho se ovšem pokusili vnutit Egypťanům svou ideologii a zcela selhali ve snaze zachránit ekonomiku a obnovit pořádek. Reakce Muslimských bratrů na odstranění prezidenta Mursího je příznačná – uchýlili se k násilí a terorismu, tedy tomu jedinému, v čem doopravdy vynikají. Není to nic překvapivého. Ideologie Muslimského bratrstva inspirovala řadu teroristických organizací v arabských zemích včetně al-Káidy. Sympatie arabských států kolem Perského zálivu vůči nové egyptské vládě vyplývá mimo jiné právě z negativních zkušeností, které tyto arabské země mají s radikálním islamismem. Džihád al-Cházin ovšem přiznává, že i některé státy Zálivu v postoji vůči dění v Egyptě zaváhaly. Kupříkladu Katar a jeho televizní stanice al-Džazíra neinformovaly o Arabském jaru v Egyptě vždy objektivně a nezaujatě. Nedá se to však srovnávat s proradnou vypočítavostí Washingtonu, který nejprve otevřeně podporoval islamistickou vládu prezidenta Mursího, a když došlo k jeho svržení, nevěděl, zda má situaci nazývat „revolucí“ nebo „vojenským pučem“. Zcela přitom ignoroval názor milionů demonstrantů, kteří povstali proti Muslimskému bratrstvu. Následně se americká vláda postavila k situaci v Egyptě vysloveně negativně, za což údajně mohla „proizraelská lobby“ a „vlivní neokonzervativci“. Pro tyto lidi by totiž bylo ideální přetrvávající napětí či dokonce krveprolití, které by Egypt a jeho pozici v regionu trvale ochromilo. Američané by si však měli uvědomit, že pokud nenavážou přátelské vztahy s Egyptem, těžko mohou mít dobré vztahy s jinými arabskými zeměmi. Okolnosti pro to přitom nejsou nijak příznivé. Od roku 2009, kdy si Barack Obama získal srdce Egypťanů svým projevem na Káhirské univerzitě, jeho obliba klesá. Podle nedávných výzkumů akceptují prezidenta Obamu pouze tři procenta Egypťanů a americkou politiku jako takovou dokonce jen jedno procento obyvatel této nejlidnatější arabské země.