Márou cloumá nostalgie

Márou cloumá nostalgie. Gábi je pryč, všichni jsou pryč, prázdniny si vybírají svou daň, venku je krásně, není do čeho píchnout, město mu leze na nervy, v práci nemůže vydržet ani do oběda. Píše už několikátou zprávu jako do zdi, už ani nečeká odpovědi.

Hezky ses do mě obtiskla, kočinko. Na montmartským hřbitově je na jednom náhrobku mramorová plastika hlavy, ale dovnitř, jako kadlub, forma, tak tě mám v sobě, uvnitř ve svý hlavě tvoji hlavu.

Před pár lety jsem si říkal, že je čas odlepit se z rodný hroudy, pocuchat si trochu peří, začít s jinejma lidma, projet se po světě, ale brzo mi došlo, že by to byla největší pitomost mýho života. Minule jsem nadával na minulost, ale teď na ni nedám dopustit. Hele, to jsou blíženci, s tím se nedá nic dělat.

Sedí na Střeláku a užírá si vnitřnosti. Město vzdáleně hučí, ptáci ho zblízka doplňují, přímo na jeho hlavou. Vyvrací si ji, kde vlastně sídlí ten národ vzdušných umělců.

Ptačí hnízdo, tyjo, jak je vymakaný. Dyť oni jsou hotoví architekti, kdyby jen trochu víc chtěli, mohli by bejt jako my.

Pod lavičkou se válí petka, Mára ji zvedá a loudá se ke koši. Prima odpoledne, ale chtělo by to něco podniknout. Zatím jen vede líný vnitřní monolog štamgasta bez kumpánů, flanéra bez hůlky.

Kdy se objevily pet lahve? Na ­začátku osmdesátejch, nebo až někdy těsně před pře­­­
vratem?

Stojí na špici ostrova a pozoruje racky, jak lítají nad vodou. Mohli by něco ulovit, ale ještě je s kořistí z Vltavy nikdy neviděl. Možná tu ryby plujou ve větší hloubce, jsou po česku opatrnější.

Kdo chce přežít, rád se přizpůsobí.

V mládí neměl potuchy o čase, budoucnost, kterou měl tehdy před sebou, pro něj znamenala mnohem víc než minulost, která mu už stačila protéct mezi prsty. Dnes to má přesně naopak. Objevuje propast mezi duchem a hmotou a zjišťuje, že to lehounké já, které znával, které si v sobě vybudoval jako soubor představ a iluzí, se mění v odcizené hmotné tělo, čím dál těžší, čím dál tíživěji přítomné, všudypřítomné.

Cit mizí nebo mutuje v soucit, ale ne s jinými, se sebou.

Mára se chce stát někým jiným, ale zjišťuje, že to nebude nijak snadné. Psal by, pomáhal potřebným, odjel by někam daleko, samé zoufalé náhražky, samá přiznání, že neuspěl v tom, co dělal dosud, že vyhořel a není mu pomoci. Tím, čím byl, musí být v očích jiných už pořád, ostatní už ho vždy budou vidět jako Marka Fukse, nikoho už ničím nepřekvapí. Může si stěžovat kamarádům, stýskat si ženám, svět ho odepsal a není moci, která by to změnila.

Pomalu jde k mostu, stoupá po schodech nahoru a vycházkovým krokem míří k Národnímu. Sednu si do Rybky a cinknu někomu, holt se zase budou pít ty blbý piva.

Registruje bezpečnostní kamery, nastražená tykadla režimu, ve dne mhouří oči před sluncem a v noci si v prázdných ulicích tiše povídají.

V Rybce je poloprázdno, to je dobře. Zběžně se koukne, koho tu máme, žádné překvapení. Tři holky štěbetají u stolku vzadu u knižních regálů. Dvojice pod oknem téměř nemluví, ale nevypadá rozhádaně. U baru dva osamělí vlčáci zahalení do novin prohrávají závod s přibývajícími lety. Občas se nad okrajem tisku objeví jejich pátravé oči. Chytí se někdo, nový přítel, nová přítelkyně? Sami pro to nic nedělají, jako by stačilo sedět, tvářit se kavárensky a číst nesmysly.

Místo toho, aby povolal kamarády, píše zase své nemilosrdné samaritánce.

Je to zvláštní pocit, nevědět, kde jseš a co děláš, není to, jako bys nebyla, kdepak, je to, jako bys byla někde, kam chci a nemůžu.

Vzpomínám tady nad pivem, jak jsme minule zahulili. Někdy nás ta tráva strčí do stejný knížky, ale do jiný kapitoly. Pak se pohybujeme dějem, ale s fázovým posunem, trochu se naháníme a konec bejvá na pokračování.

Píchl jsem duši, nějak moc se nafoukla.

Nechám toho, odkládá přístroj, přece si umím poručit.

Ale ještě napíše Borisovi, ten by tu mohl bejt, fix. A má to kousek. Tyhle prázdninový dny jsou někdy na levačku. Měl bych radši někoho sbalit, třeba tady toho zrovna. Do kavárny vstupuje vysoký mouřenín ve světlých kalhotách a barevné košili. Nemá batůžek ani foťák ani mapu, že by naturalizovaný přivandrovalec? Košile je určitě havajská, takhle si ji aspoň představuju.

Boris hned zabliká, že přijde, prima.

Mára se napije kupodivu dobré plzně a kouká do blba, takhle je mu dobře, zavírá oči, takhle je mu nejlíp.

Přicházejí myšlenky na křivdy a promarněné příležitosti, to je kategorie sama pro sebe. Stojí za to občas se k nim vracet, ne z masochismu, ale pro poučení. Vystavět si pomník na podstavci z mírných výčitek.

Úplně přesně si vybavuje, jak mu před pětadvaceti lety konečně zavedli pevnou telefonní linku.

Jeho první telefon. Měli ho přijít instalovat už v pondělí ráno, ale v deset hodin nikde nikdo. Byl nervózní jako před maturitou, volal tam, ženský hlas mu řekl, že přijdou v úterý, že budou dělat i sousední vchody. Následující den se nasnídal, potom si četl a občas vyhlížel z okna. Opravdu, o dva vchody vedle se objevilo jejich auto. Trochu se uklidnil, ale když se blížilo poledne a nic se nedělo, začal zuřit. Uvařil si oběd za vzteklého spílání bolševickým kreténům, které se podivně neslo do tichého bytu, najedl se, chvíli si četl a před druhou šel ven zkontrolovat situaci. Chlapi se zrovna vrátili z hospody, najezení, veselí. Byli dva, oba silní a sebejistí, v modrých lacláčích, vercajk rozložený v předsíni přízemního bytu, dveře dokořán. Snažil se mluvit klidně, jen chce zjistit, co se děje, byli objednaní i u něj, měli přijít včera, chápe, že… Ale hned na začátku mu přeskočil hlas a na jejich lehce pobavených výrazech viděl, že to nezvládl. Prostě to neumí a nikdy umět nebude. Mluvil jen ten o něco větší, ano, dělají tady víc bytů, mají harmonogram, k vám dorazíme ve čtvrtek ráno. Zbytek úterý a středa byly k nepřečkání, ve čtvrtek ráno přišli, za dvě hodiny byli hotoví, podepsal protokol o předání, a když odešli, šťastně si sedl k aparátu. Moc se mu nelíbil, byl příliš hranatý, ale měl pěknou lahvově zelenou barvu. Věděl, komu zavolá jako prvnímu, kamarádovi Loskotovi. Ten měl linku dávno a bylo to jedno z jeho mnoha prvenství a privilegií, které na něm obdivoval. Půlhodinový hovor ho naprosto uspokojil, konečně cítil, že se vyrovnává místním frajerům, že začíná v hlavním městě zapouštět kořeny. Bože, jaký byl tenkrát špagát, ucho, pako a moravský buran.

No tady je veselo jak na hřbitově.

Boris si sedá a s gustem se napije Márova piva.

Dovolíš, jsem schvácenej jak maratónskej posel.

Hřbitovy jsou zmenšený vesnice a města, probírá se Mára ze stuporu, akorát tam má každej o hodně míň místa a minimální příležitost škodit.

Jsi spal nebo co, oči zavřený, meditace?

Ále, jen jsem trochu zavzpomínal, úplně mě to přeneslo do mladejch let. Pamatuješ, jak to vypadalo v posledních letech bolševika na Andělu? Byly tam jen dvě lavičky. Věčně na nich posedávala velká cikánská parta, spíš starší, mladí chodili jinam. Velela jim Tlustá noha, strašidelná cigaňa, ošklivá jak čert, s ohromnou zduřelou hnátou. Po převratu se postupně někam vytratili, potom to magický místo dostalo novou podobu. Naposled jsem Tlustou nohu viděl koncem devadesátejch let v tramvaji, když jsme jeli s Pepkem někam povzbudit naše skomírající přátelství. Stála u tyče vedle tří nebo čtyř úřednických paniček a něco si polohlasem nenávistně brblala. Veden objevitelským instinktem, posunul jsem se až skoro k ní a pak už to slyšel jasně: kundopičo, kundopičo, kundopičo, furt dokola. Sveřepě na ně hleděla, kancelářsky vyfintěné ženštiny se tvářily kamenně a nasraně, bodejť. Vrátil jsem se k Pepkovi a podal mu zprávu, dusili jsme se smíchy.

Tyhle černý pronárody jsou bohužel naše jediná naděje, šklebí se Boris, zlomyslný rarach, pyšný na svůj původ z lampasáckých Dejvic. Ale ty se svou blonďatou hlavou by sis měl nasekat aspoň pět dětí, kdo jinej by to měl vyrovnávat. Odkud že seš z tý Moravy?

Z vesnice jménem Mladějovice, tam jsem žil do svých deseti let, hodně polí, pak kopce a lesy, končí tam Haná, byla to vlastně detašovaná část, šest baráků, říkalo se tomu Horní kolonie, ten náš už je zbouranej, místo něho je tam výrobna nějakejch chemickejch sraček, to jsem dopad, když jedu kolem, brečím vzteky a ponížením, pak nemá bejt člověk vykořeněnej. Do školy jsme chodili dva kiláky pěšky, od první třídy sami, já vodil bratry, občas jsme si stopli auto, ale jinak se celej náš dětskej život odehrával na velkým dvoře s drůbeží, husy, slepice, kuřátka zjara v teple u kamen, u kůlu uvázaná koza, v chlívku čuník, zabijačky jsem totálně miloval, taky jsem se na ní poprvé opil, u tety, čím jiným než slivovicí, zvracel přede všema do dřezu, kde se předtím praly střeva, ble, ale všichni to chápali jako nutnou průpravu k dospělosti, k dalším opicím, takovej mám původ, rodiče z nejmenších poměrů, jaký si umíš představit, chalupníci, otec z Valašska, matka ze Slovácka, nejchudší kraje, nejchudší ráje.

To je pro mě exotika, já už když jsem v Brně, připadá mi, že to je za hranicema, jiná řeč, jiní lidi.

Tys byl teď na nějakým hudebním festivalu, to bylo tam někde? Kdepak, to byl Sázavafest tady za Prahou. Tam se mi líbilo, panovala uvolněná bezstarostnost, počasí přálo, český kapely bohužel většinou dost zoufalý, ale byli tam cizáci a nejlepší z nich byl Moby, ale žádná elektronika, s kapelou, nic neodflákli, bušili do toho pěkně, Moby je skromnej sympatickej kluk, moc se nám omlouval za svou ničemnou vlast Ameriku a chválil naši úžasnou zemičku, až by se jeden stal patriotem, no ale většina ostatní muziky vlastně za moc nestála, chvilku posloucháš a jdeš radši na jedno nebo na nudle se zeleninou, ale pár objevů bylo, třeba Xavier Baumaxa, ten mě dostal, a Rusáci z Berlína, Cosmonautix, balalajka a gusle, nářez, a naši mladí znali ruský klasický písně, to bys nevěřil, sborovej zpěv, sborová radost, vychadíla na běreg krutoj, tyjo, to jsem neslyšel třicet let, a přesto nás měli muzikanti na háku, to se mi líbilo moc, houslista, typ vytáhlýho zloděje, celou dobu žvejkal a opovržlivě si nás měřil.

Rád kouše do ruky, která ho hladí, hodnotí Boris neznámého. Já skoro nikam nejezdím, stačí mi chalupa. Když tam po zimě přijedu, vždycky nejdřív kouknu pod polštáře. Kdysi jsem tam našel myší hnízdo s malejma myšátkama, ještě slepejma. Nepřej si vědět, jak jsem se lek a co jsem s nima udělal.

Šup do kamen?

Přesně tak.

To je tajemství ne života, ale smrti. Jak lehce přichází, jak snadno ji můžeš přivolat.

Mára si prolamuje prsty, tohle ho zajímá. Nepoznatelnost pohnutek, skryté cíle nevidomého hodináře nebeského stroje.

Nojo, zasní se Boris, chybí tu možnost jen tak nakouknout do světa, chvíli pobýt a zase se vrátit do bezpečí nicoty. Stačí jeden západ slunce a měl bys pochopit všechno, ale kdepak, mozek není naladěn, duše probuzena, možná je lepší tápat a nenacházet, poznání může i zabít.

Jdou na chodník a zapalují brko. To se pro Máru debata hned posouvá o dva stupně výš, myšlenky se tlačí u východu, synapse tiše praskají.

Jenže znáš to, nevíra v obecně sdílený hodnoty a odolnost vůči hypnotismu prostředí vyžadujou buď nějakou povahovou dispozici, nebo velký duševní úsilí, založený v systematický snaze porozumět světu bez berliček uměle vytvářenýho osmyslení všeho. Musíš prostě seškrábat čistou a na pohled pěknou fasádu iluzí a obnažit holou zeď nicoty.

Nojo. Jak to jde v práci?

Ale znáš to, pomalu šplháš pořád vejš a pak zjistíš, že nahoře je vzduch sakra řídkej, že to je jen pro trénovaný nebo omlácený povahy, vůbec ti to tam nedělá dobře. Chce to psychologii manažera, mimikry hajzla kovanýho v umění, jak vyjebat s ostatníma. Osobní moci se brzo nabažíš, ale musíš vycházet s podobnejma šmejdama, jako jseš sám, musíš si na ně dávat bacha, a přitom jako bejt kamarád, to dost vyčerpává, alespoň mě. Podívej se na Andreje nebo na Plecháče, co to s něma udělalo.

Vracejí se dovnitř a Boris poroučí dvě vodečky, dnes je na něm vidět chuť do života a do všeho. To se nijak netluče s kritickým odstupem k přítomnosti, který si oba pěstují jako masožravou trvalku.

Komunismus vypadal vedle nablýskanýho kapitalistickýho ráje uboze, ale jen co se odebral do pekla, začal vypadat uboze i kapitalismus. Pokud ses za bolševika cítil jako neužitečnej idiot, můžeš se teď v tomhle konzumním očistci cítit ještě hůř. Z tvejch dětí se stanou věční dlužníci, vděční i za to, že vzduch je pořád ještě relativně levnej.

Hele, to se ještě uvidí, protahuje se Mára rozkošnicky, taky dostává výbornou náladu. Vono nebude tak zle, třeba je to jen perioda, odraziště k lepším zítřkům.

Co dělá brácha, už si někoho našel?

Markův bratr Ivan nemá ženskou, možná žádnou nikdy neměl, ale je naprosto srovnaný a neřeší jediný z problémů, s nimiž se potýkají jeho vrstevníci. Nevěry, hádky, rozvody, hypotéky, děti, impotence, kariéra, nic z toho se ho netýká. Vede spokojený, uspořádaný a celkem veselý život, má dost kamarádů na to, aby bylo o víkendech a dovolených co dělat, a pokud se nudí, tak jen občas v týdnu večer, kdy není nic pořádného v bedně. Zdraví mu slouží, vlasy pomalu ustupují, ambice se neprobouzejí a stáří ho nijak neděsí.

Chystá se do Indie, zatím řeší, jestli vzduchem nebo po zemi. Všichni jedou do Indie, jako by před něčím utíkali.

Je lepší jet tam osm dní než letět osm hodin, o tom není spor. Jde jen o to, kde nahrabat tolik času, čeho se zbavit, aby ses mohl zbavit jakoby všeho. Chce to jet pomalu, co nejpomalejc.

Mára myslí na to, jak si před převratem neuměl představit, že by se někdy podíval někam opravdu daleko. V dobách svého mládí se chytal všech zmínek o jiných světech, o drogách, o hippies a kontrakultuře, vdechoval ve svém maloměstě vůni neurčitých dálek a romantických horizontů, život vypadal jako vzdálený rej barevných světel, shluk psychedelických zvuků a dobyvatelských činů, i když bezprostřední realita tomu nijak nenasvědčovala.

Říkal mi Ignác, že má nový obrazy, nezajdem za ním? Sednem si na chvíli pod věž, dáme zdravotní pauzu a pak můžem pokračovat U sadu. Nemusíme lejt pivo celý odpoledne a večer. A pudem pěšky, dyť je to kousek.

Dopíjejí, zvedají se v nejasné naději, že jinde bude možná něco, co se do nich otiskne jako barevné razítko, vzrušivá vzpomínka.

Město se kolem nich posouvá jako ideální kulisa počítačové střílečky, všude se dá schovat, mezi parkujícími auty, v domovních vchodech, za stojící tramvají, podvečerní slunce vyrábí měkké světlo a namodralý stín, lidí málo, ospalé letní odpoledne někde mezi Haličí a Berlínem.

Pomalu ve dvou kráčet v lehkém trávovém oparu ulicemi, které každou chvíli nabízejí nějakou drobnou radost, je slast, jíž se máloco vyrovná.

Pod žižkovskou věží čekají prázdné lavičky, na trávníku hrají dva zhruba sedmáci a jedna stejně stará holka podivnou přehazovanou s měkkým míčem. Když spadne na zem, jeden z nich jde doprostřed, ale nikdy ne ten, kdo chybu zavinil. Boris s Márou je sledují s pozorným zájmem a marně se snaží přijít na kloub pravidlům hry. Mohli by se zeptat, ale nezeptají. Holka je skvělá, obratná a živá, kaštanové vlasy žíhané do světlejších pramenů, je vidět, jak si to užívá, jak ji baví lítat s klukama po venku, vyroste z ní kalhotová princezna, klučičí typ s pěknýma malýma prsama. Boris nahlas lituje, že nebydlí poblíž a nebude moct sledovat její pomalou proměnu v hrdinku středoškolských škamen. Pomalu padá modrý soumrak, potom modrofialový, potom se rozsvítí věž v národních barvách, je to krása, Mára cítí pučící slzy v očích, dojímá se snadno, při čtení, v kině, u bedny, u každé silnější pozitivní emoce, naopak smrt, neštěstí, porážku snáší špatně, vyhýbá se byť jen pomyšlení na nepěkné věci, nepouští si negativitu k tělu.

Oba hledí do nebe na vzdálené hory mraků, temně šedá v temné bílé, horní okraje do žluta, spodní do fialova, nejsou to Alpy, ale tak nějak by odtud mohly vypadat. Výtvarno je všude a je ho tolik, že se stává neviditelným.

Myslíš, že ty Ignácovy obrazy mají šanci někam prorazit?

A kam? Hele, my jsme generace, která má svůj horizont na Václaváku.

Žižkovská raketa se ztrácí v nebeské báni, Boris cítí její vypouklost, cítí těch několik kilometrů atmosféry a za ní teprve začíná celý širý svět, nelítostný, plný energií, strčíš do toho nos a vesmír tě slízne jako ohromný mravenečník.

Čirý svět přírodních sil, jak je k němu daleko, a přitom každou chvíli může nastat právě tady, u tebe, kdekoli.

Rozvalují se na lavičce, hlavy zakloněné, večeru chybí k dokonalosti jen to, aby trval věčně.

Máš nějaký novinky o Plecháčovi? ptá se Boris a jeho otázka rozbíjí obláček bezstarostnosti levitující těsně nad nimi.

Nikdo neví, kde je. Kluci mu zkoušeli volat, je nedostupnej.