Důstojnost v kapitalismu?

V Domě umění města Brna právě ­probíhá výstava s názvem Důstojnost lidstva. Jde o společný projekt Odboru kultury města Vídně (Galerie MUSA), Galerie umění Bosny a Hercegoviny v Sarajevu a Domu umění města Brna, který byl iniciován u příležitosti výročí začátku první světové války. I když samotný název výstavy a její oficiální propojení s významnou dějinnou událostí působí spíše vágně a účelově, mnoho vystavených uměleckých děl přináší ostrou kritiku neoliberalismu a klade otázku, zda je důstojnost člověka v rámci současného systému vůbec možná.

Jak upozorňuje v textu v katalogu výstavy současný rakouský filosof Robert Pfaller, slovo důstojnost bylo v historii užíváno různě. Dnešní měšťanské pojetí tohoto slova vychází z antického modelu a vyjadřuje prominenci a sociální prestiž, která je většinou výsadou jen několika vyvolených na úkor ostatních. V křesťanské koncepci se naopak předpokládá, že důstojnost je „z vůle Boží“ dána každému člověku. Oba dva přístupy však vylučují jakoukoli šanci na aktivní boj za důstojnost. V prvním případě nemá kolektiv možnost bojem důstojnost získat, v druhém případě ji nelze vůbec ztratit.

Privilegovaný spánek

Angažovanost některých vystavených děl však navazuje spíše na emancipační koncept důstojnosti, za kterou je možné bojovat, i když v rámci různých politických uspořádání bývají lidé přesvědčováni o opaku. Stejně tak i kapitalismus nutí člověka k přijetí zodpovědnosti za negativní sociální okolnosti, ve kterých se nachází, a tím ho přesvědčuje o neoprávněnosti svých požadavků na důstojný život.

Na tento neoprávněný tlak, dopadající často na lidi bez domova a uprchlíky, ve svém díle LAST! SUPPER reagují rakouští umělci Sini Coreth, Johannes Raimann, Patryk Senwicki a Dominic Spitaler. V sérii videorozhovorů s rakouskými imigranty zaznívají osudy konkrétních osob a jejich často pohnuté důvody k opuštění vlasti. Dílo navazuje na vídeňskou událost ze zimy roku 2013, kdy uprchlíci převážně z Pákistánu a Afghánistánu uspořádali na protest proti nedůstojným podmínkám v rakouském uprchlickém táboře v Traisenkirche pochod do Vídně. Zde byli po zásahu policie nuceni uchýlit se do Votivního kostela, kde zahájili hladovku. Stejně jako v tomto uměleckém díle šlo i uprchlíkům především o to upozornit dobře zajištěnou rakouskou společnost na fakt, že s lidmi, kteří často s nasazením života uprchli před násilím a útlakem, je zde zacházeno jako se zločinci.

Vlastní zkušenost uprchlíka a pobyt ve veřejném prostoru zpracovává ve svém videu Research for Sleeping Position ruská umělkyně Anna Jermolaewa. Když v roce 1989 přišla do Vídně, byla nucena strávit několik dní na nádraží Westbahnhof. Ve videosmyčce z roku 2006 ji můžeme pozorovat, jak se zde neúspěšně snaží spát na lavičkách navržených úmyslně tak, aby znemožňovaly jakoukoli pohodlnou polohu. Naráží tak na situaci posledních let, kdy vzniká stále více represivních opatření proti pobytu osob bez domova ve veřejném prostoru, aniž by se usilovalo o řešení příčin tohoto problému. Tato opatření nakonec dopadají na celou společnost, neboť z veřejných prostranství se pomalu stávají nepřátelská území.

Jak chcete být ovládáni?

V kontextu neoliberálních taktik zastrašování získává pojem důstojnost člověka politický význam. Jsme o ni denně připravováni neoliberální politikou a jejími „opatřeními“ v oblasti zdravotnictví, efektivního hospodaření a bezpečnosti ve veřejném prostoru, manipulativními taktikami nadnárodních společností, omezováním svobody a ponižujícími bezpečnostními kontrolami. Na toto šíření strachu, jež je využíváno jako politický nástroj, reaguje rakouská umělkyně Corina Vetschová dílem Strach brání…, kde svůj autoportrét v helmě a anatomický průřez mozku ironicky glosuje nápisem „Strach brání inovacím“. Manipulace a ovládání je i tématem koláží Evy Koťátkové ze série Not How People Move But What Moves Them, v níž je sama umělkyně vyobrazena jako loutka neschopná vlastního pohybu.

Bosenská umělkyně Maja Bajevičová se zase diváků názvem svého díla ptá, jak chtějí být ovládáni (How dou you want to be governed?). Videosmyčka zde snímá hlavu ženy, která je nejdříve upravována a laskána a postupně šikanována a zastrašována cizí mužskou rukou. Přes všechna ponížení, která podstupuje, však sedí stále poslušně na místě a nepokouší se o aktivní obranu. Jako by zodpovědnost za vše, co se jí děje, přebírala sama na sebe.

Samotný neoliberalismus nám však dává vlastní návod, jak lidskou důstojnost získat. Naší šancí je výkon a uplatnění. Jedině tak legitimizujeme vlastní existenci a dosáhneme pocitu důležitosti a uznání, na němž důstojnost závisí. Mladen Miljanović poukazuje v díle Artattack na to, jak je tímto tržním přístupem mutován proces vzniku uměleckých děl. Vytvořil virtuální mapu – tajný plán – proniknutí bosenského umělce na mezinárodní uměleckou scénu. Šipky, trajektorie a značky zde vyjadřují řadu nezbytných aktivit umělce, jako je lobbování u spřáteleného ambasadora a politických organizací, prezentace sebe sama jako rozervaného umělce na výstavách a workshopech s jinými umělci, oslňování mladých kurátorů, darování svých výtvorů vybraným kurátorům, prezentace vlastních děl na kapotě nákladních vozů a podobně. Samotný artefakt se v tomto složitém procesu dávno stal pouhým vedlejším produktem.

Důstojnost jako luxus

Z těchto příkladů je patrné, s jakou razancí se někteří vybraní umělci postavili k reflexi současných společenských a politických problémů. Ve svém celku však výstava Důstojnost lidstva v Domě umění takto kriticky a razantně nevyznívá. Možná je to dáno výběrem: mísí se zde různé přístupy – od estetizujících poetických vyprávění o důstojnosti člověka provedených v tradičních technikách až po výrazně konfrontační a provokativní díla. Nebo je na vině spíše tradiční způsob instalace v reprezentativních prostorách Domu umění, který narušuje pouze výrazná kovová konstrukce v největším sále. Tato skrumáž obrazů, fotografií, obrazovek a objektů (autorem instalace je Oldřich Morys), ve které není lehké se zorientovat, však jako by symbolizovala současný politický tlak na konzumní, atraktivní a výdělečný charakter kultury a umění. Pozitivně lze hodnotit snahu o poskytnutí podrobnějších informací k jednotlivým dílům, ty jsou ale k dispozici v každém sále v podobě tištěných materiálů v náhodném pořadí, takže je nutné je komplikovaně přiřazovat ke konkrétním objektům.

Zdá se, že radikálně společenskokritické vyznění výstavy nebylo v podmínkách Domu umění ani možné. Již při vstupu do ztichlého foyeru, který je již dlouho bez kavárny a odkud nedávno zmizel i obchod, je patrné, že živost a spontaneita se z této instituce poněkud vytrácí. Po pokusu o rozhovor s mírně zaraženou paní kustodkou jsem se dozvěděla, že mají zakázáno mluvit s návštěvníky i výstavu jakkoli komentovat; jejich úkolem je prý nenápadně „splývat s prostředím“.

Jako by tak vznikla symbolická paralela s životem v neoliberalismu, který přináší množství „nezbytných“ a zdánlivě neškodných pravidel, jejichž konečným výsledkem je zásadní omezování svobod člověka. Je vůbec možné si v takových podmínkách uchovat lidskou důstojnost?

Autorka je historička umění a kurátorka.