202 knih a pár šlápnutí vedle

Nejméně v jednom má kolektiv autorů svazku 2 x 101 knih pro děti a mládež – nejlepší a nejvlivnější knihy bezpochyby pravdu: v českém prostředí dlouhodobě chyběl jakýkoli reprezentativnější pokus o přehledový čtenářský bedekr, který by zájemcům – ať už rodičům nebo třeba knihovníkům – pomáhal při orien­taci v oblasti literatury, kterou sice každý tak trochu zná, ale badatelsky byla prozkoumána trestuhodně nedostatečně. Publikace uspořádaná Pavlem Mandysem a připravená čtrnáctičlenným autorským kolektivem roli takového průvodce bezpochyby sehrát může. Pro české myšlení, psaní a věřme, že i čtení se jistě jedná o projekt zásadní, záslužný a v základních obrysech nesporně i zvládnutý.

Sporné položky a zmatené krabičky

Každé kolektivní dílo tohoto typu ovšem nutně provázejí drobné nedostatky – počínaje nevyvážeností kvality zpracování jednotlivých hesel a konče nevyhnutelnými problémy s konstruováním žánrového kánonu. Editor si přitom byl některých základních limitů a potenciálních sporných uzlů takového se­le­ktování a katalogizování dobře vědom. Hned ve své úvodní ediční poznámce tak kromě vysvětlení, proč nebyly zařazeny komiksy (Albatros o nich nedávno vydal jinou knihu) a proč nebyly včleněny klasické pohádkové soubory Boženy Němcové či bratří Grimmů (protože ne vždy končí dobře a psali je prý literární vědci), připojuje i několik vět o nutně zklamávaných očekáváních všech dalších čtenářů, kteří zde nenaleznou právě tu „svoji“ knihu. Bylo by skutečně bláhové, a vlastně i zbytečně arogantní, dohadovat se nad konkrétními tituly. Každou podobnou selekci je třeba vnímat jako určité performativní gesto, zajímavé právě svou autorskou či předmětnou situovaností. Zároveň by nás ale takové prohlášení nemělo vést k apriornímu přijetí jakéhokoli hesláře coby neměnné a nekritizovatelné danosti.

Asi nejspornější položky hesláře vznikly včleněním dvou desítek do češtiny nepřeložených titulů. Nic proti nim, není důvod nevěřit poučeným autorům, že se jedná o zdařilé a pro jednotlivé tradice vlivné tituly. Vkrádá se však otázka, jakou informaci tato hesla čtenářům přinášejí, a především jakým způsobem zde probíhala selekce. Pokud totiž z dvaceti cizojazyčných knih pochází pět z Maďarska a šest z Japonska, je zjevné, že výběr spíše než snaha o relevantní ohledání mezer na domácím knižním trhu určovala přítomnost hungaristky a japanoložky v autorském týmu.

Drobné nejistoty pak vyvolávají i nejrůznější signální doplnění, jejichž cílem bylo zřejmě zefektivnit práci s knihou, popřípadě ji čtenáři zpříjemnit. V záhlaví jednotlivých stran jsou tak k nalezení jakési ikony, mimochodem nikde ve svazku přehledově nevypsané, jež mají poskytnout elementární žánrovou orientaci. Stejně jako s hesláři, i se žánry bývá přitom často nejedna potíž, a pro každou genologickou identifikaci proto musíme mít velkou míru pochopení. Přesto některé rozpory vyvolávají spíše nejistotu než potěchu z přehlednosti krabiček: například Dášeňka tak spadá do kategorií „pohádky“ a „příběhy zvířat“, zatímco Povídání o pejskovi a kočičce je označeno jako „zvířecí fantasy“.

Česká stopa

Asi nejsmutnější šlápnutí vedle představují příležitostné infoboxy nadepsané „Česká stopa“. Snaha o nalezení domácích spojnic si zde občas vynutila skutečně velkolepě klenuté oslí můstky. V kontextu jinak sympatické a užitečné publikace působí tyto krátké pasáže, graficky označené vyobrazením šlápoty, až trapně nedůstojně: u hesla věnovaného Tolkienově první velké knize ze Středozemě se například dočteme, že „veškeré keramické nádobí a předměty ve filmové adaptaci Hobita vytvořil pro režiséra Petera Jacksona český keramik Mirek Smíšek“, u viktoriánské klasiky je nám zase dopřána informace, že „z obdivu k Oliveru Twistovi (knize i jejímu hrdinovi) se v dobovém hitu (1959) vyznává zpěvačka Eva Pilarová. Kratičká píseň (…) si pohrává s autentickým slovem, které označovalo tou dobou velmi populární tanec twist.“

Připojíme­li ještě smutné postesknutí nad nepochopitelnou skutečností, že kniha, která je v nejlepším slova smyslu naditá krásně vypravenými příběhy, byla grafikem Martinem Zhoufem vyvedena ve sterilní, neinvenční a místy až lajdácké úpravě, může se zdát, že nemáme pro 2 x 101 knih dobrého slova. Tak to ale přece jen není: jednotlivá hesla se dobře čtou a bezesporu přinášejí relevantní korpus informací k vybraným „klasickým“ svazkům dětské literatury. Jenom zamrzí, že výborný záměr s někdy skvělou a jindy aspoň obstojnou autorskou realizací bohužel zbytečně srážejí nedomyšlená editorská rozhodnutí a nedostatečná technická péče nakladatelství.

Autor je bohemista.