Když Cosimo Medicejský rozhodoval v polovině 15. století o stavbě paláce pro svůj rod, dal přednost střídmějším Michelozzovým plánům před velkolepějším pojetím od slavného Brunelleschiho. Nejmocnější muž tehdejší florentské republiky rozhodně netrpěl nouzí, ale zcela v duchu renesanční kultury ctností zvolil umírněnost, protože Brunelleschiho návrhy mu přišly již příliš rozmařilé a marnotratné.
Cosimův záměr vystavět město, jehož klasická nádhera by se vyrovnala Římu a stejně tak přetrvala staletí, byl zcela určitě smělý, ne však velikášský jako například touha ruského cara Petra Velikého vybudovat v severských bažinách Petrohrad – simulakrum evropské renesance stojící na mrtvolách poddaných. Lidské oběti sice najdeme v základech každé civilizace, přesto však existují rozdíly v tom, jak se v té či oné civilizaci a kultuře život a smrt zobrazuje a cení.
Triptych Bitva u San Romana od Paola Uccella zná každý školák, protože v hodinách výtvarné výchovy se na něm učí lineární perspektiva, s jakou přišla raná renesance. Kromě originálních technik a způsobů reprezentace reality je však Uccellovo dílo také zobrazením aristokratických ctností statečnosti a chrabrosti. Obraz bitvy je potemnělý, avšak vystupují z něho živé postavy konkrétních válečníků, pro které boj není masakr, nýbrž způsob vedení života, jehož hodnota není absolutní, ale vždy poměřovaná vyššími cíli a ctnostmi.
Ulicemi Florencie proudí davy turistů, kteří obdivují renesanční díla a památky, současně jsou však důkazem toho, jak nám je dnes tato kultura vzdálená a cizí. Dnešní Evropané považují život za absolutní hodnotu, ale nepoměřují ho ctnostmi. Žijeme pod diktátem morálních hodnot, takže víme, co se smí a co ne, avšak nevíme, co je správné a následováníhodné. Na místo renesanční etiky se vloupala moderní morálka, která sice člověka postavila do středu všeho politického a společenského dění, zároveň z něj ale vytvořila bytost, která je především sebestředná a bez schopnosti eticky vnímat a poměřovat okolní svět.
Obrazem moderní Evropy nejsou bojovníci toužící po vítězství a uvědomující si cenu života i smrti, nýbrž bojové zákopy ve Flandrech, kde vojáci v první světové válce umírali zmasakrovaní kulomety nebo otrávení bojovým plynem. Namísto tváře smrti jen bojová maska. O dvě desetiletí později se otrava plynem dokonce stala způsobem, jak průmyslově a byrokraticky vyhladit celý národ jen proto, že nezapadal do představy o budoucnosti lidské rasy. I dnes přicházejí masakry ze zemské atmosféry, kterou si moderní lidstvo samo pro sebe otrávilo a kolonizovalo jako způsob permanentní války, ať už ve formě teroristických útoků dopravními letadly nebo bezpilotními letouny, jež zabíjejí ty, kdo jsou jako teroristé označeni.
Moderní společnost zavrhla etiku ctností, aby mohla toužit po univerzální morálce a k naplnění této touhy budovat nové okovy. Problém s etikou spočívá v tom, že vyžaduje každodenní úsilí a vnitřní rozhodování, jehož výsledek je ovšem vždy otázkou míry, a proto i nejistoty a rozporuplnosti. Na rozdíl od morálních hodnot, které může vyznávat každý, ctnosti jsou ze své povahy aristokratické, protože ne každý vede stejně ctnostný život, a schopnost rozpoznat rozdíl mezi ctností a neřestí se musí kulturně pěstovat, není automaticky dána všem lidem bez rozdílu.
Patří k nepěkným manýrám moderních moralistů, že nostalgicky vzpomínají na renesanční etiku ctností a přitom zapomínají na všechny stavovské rozdíly a sociální uzavřenost raně moderních městských aristokracií. Když se však vyvarujeme nostalgie po aristokratické etice, vidíme, že v moderní demokracii se ctnosti dají pěstovat jen jako kulturistika osobnosti, nikoli jako všeobecná kultura, ve které by někteří byli ctnostní více, zatímco jiní méně. Takové hodnocení se totiž přímo vylučuje s morální hodnotou rovnosti, jejíž odvrácenou stranou je ovšem stejnost masy, a proto se například i politici v demokraciích snaží stále více vypadat a vystupovat jako pophvězdy nebo sportovci.
Představa, že jsme si všichni vzájemně rovni, tak nevede jen k touze po nastolení všeobecného míru lidstva, ale paradoxně i k bitvám proti všem, kdo se tak či onak vymykají představám o tom, jak by lidstvo mělo vypadat. Když Michel Foucault označil jiného velkého Florenťana Niccola Machiavelliho za „falešného otce“ moderní politiky, výstižně tak mimo jiné zachytil i rozdíl mezi renesanční a moderní Evropou. Moderní politika totiž nespočívá v moci suverénního vladaře, schopnosti udržet ji a reprezentovat vlastní osobou, která stojí mimo právo a společnost. V moderní době naopak společnost organizuje svou vlastní moc a namísto právních norem se společenské normy a disciplína stávají prvním zákonem a ústavou. Právě proto, jak by řekl spisovatel Michel Houellebecq, moderní doba nepřináší mír, ale „rozšíření bitevního pole“.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.