Německy psaná literatura je u nás druhou nejpřekládanější literaturou. Pozornost jí věnují velká i malá nakladatelství, takže se k českému čtenáři dostanou jak aktuální bestsellery německého knižního trhu, tak i texty exkluzivní povahy. Přinášíme přehled nejdůležitějších překladů loňského roku z perspektivy jednoho z překladatelů.
Cílem následujícího textu není popsat všechny překlady z německy psané literatury, neboť i jen prostý výčet by obsáhl celé vydání A2. Jeho záměrem je čistě subjektivní pohled na rok 2014 prostřednictvím překladů německé beletrie.
Přestože ještě nemáme přesná data o počtu prodaných licencí, můžeme s trochou opatrnosti předpokládat, že trend posledních deseti let zůstal nezměněn. Nejčastěji u nás vycházejí knihy přeložené z angličtiny; překladům z němčiny patří druhá příčka – rok co rok se na trhu objeví sedm až osm set nových titulů. Beletrie tvoří zhruba polovinu, z toho přibližně padesát knih lze označit na náročnou literaturu. Překlady mají obvykle solidní úroveň, a to navzdory nedostatku redaktorů znalých němčiny i skutečnosti, že časový úsek mezi publikováním originálu a překladu se mnohdy zkracuje až na několik měsíců.
Výkladní skříně nakladatelství
Čeští nakladatelé nakupují licence oceněných titulů i s vědomím, že české prodeje většinou nedosáhnou zisku, ani když jde o autora, jenž v německé oblasti prodá více než sto tisíc výtisků. Domnívám se, že ekonomickou nerentabilitu vyvažuje snaha o poznání literatury sousední země a také promyšlená podpora, které se německé literatuře dostává ze strany německých oficiálních organizací. V první řadě jde o Goethe Institut, který – na základě pečlivého výběru odbornou komisí – pravidelně zveřejňuje soupisy aktuálních titulů, jimž bude přiřknut slušný finanční příspěvek. Díky němu pak případná ekonomická ztráta nemusí znamenat konec nakladatele.
Stále platí, že si nakladatel drží autora i za cenu mírné ztráty. Většinou jde o „výkladní skříň“ nakladatelství. A tak Odeon vydává Juli Zehovou (její nejnovější román však vyjde v nakladatelství Host), Mladá fronta Hertu Müllerovou, Paseka W. G. Sebalda, Opus Roberta Walsera a Arna Schmidta, Archa Josefa Winklera nebo Klause Merze. Podstatně menší zájem zaznamenáváme o nové autory, u kterých je zřejmé, že jejich uvedení do českého prostředí bude stát enormní úsilí a nemalou dávku štěstí. Na vině je jednoznačně literární kritika, která se obvykle zaměřuje na aktuální trendy nebo českou literaturu (viz anketu Lidových novin).
Opus a Archa
Soustředit se na co možná nejucelenější vydání jednoho autora ve velmi dobrých překladech není jednoduché. Malá nakladatelství neumějí pracovat s médii, nemají prostředky na reklamu a většinou nejsou schopna pro autora cokoli dalšího udělat. Stoprocentně to platí pro Opus, méně pro zlínskou Archu, jednoznačně nejaktivnější nakladatelství německojazyčné literatury, zaměřující se na rakouská a švýcarská díla. Překlady Magdaleny Štulcové patří k tomu nejlepšímu, co můžeme u nás v dnešní době číst. Když Archa vloni vydala Deník (Tagebuch 1966–1971, 1972) Maxe Frische, šlo o významnou událost, která ale bohužel nevzbudila větší zájem veřejnosti. Za pozornost stojí i třetí kniha Švýcara Klause Merze s názvem Argentinec (Argentinier, 2008) v překladu Milana Tvrdíka.
Z hlediska recepce německé literatury prostřednictvím překladu je možné konstatovat, že si nemáme nač stěžovat. Z německé, respektive německojazyčné literatury 20. století máme přeloženy všechny úhelné knihy, snad až na epochální román Jahrestage (Výročí, 1970–1983) Uwe Johnsona. Velkou splátkou dluhu německé literatuře je vydávání textů Arna Schmidta (nakladatelství Opus). V loňském roce vyšel autorův krátký román Brandovo blato (Brand’s Haide) z roku 1951 ve vynikajícím překladu Michaely Jacobsenové. Počinem hodným pochvaly (a to nejen proto, že je odsouzen k neúspěchu) je vydání románu někdejšího boxera, horníka a vynikajícího literáta Wolfganga Hilbiga Provizorium (2000). Mimořádně náročný text o rozpolcenosti východních Němců přeložil specialista na historické a historiografické práce Petr Dvořáček a vydalo ho pražské nakladatelství Prostor. Když jsem se s autorem viděl pár měsíců před jeho smrtí, zbýval z někdejšího romantického rohovníka jen stín. Člověk zlomený alkoholem, plačtivostí a sebelítostí, a přesto mi s mimořádnou poetickou silou vyprávěl o tom, jak těžké jsou jeho romány, jak vydřené a plné vnitřních odkazů, zkrátka past na překladatele. To ostatně potvrdil Hilbigův polský překladatel, který suše konstatoval, že musel konzultovat bezmála každý odstavec. Předpokládám, že překladatelské problémy Dvořáček konzultovat nestihl (autor zemřel v roce 2007), ale na první pohled to rozhodně vidět není.
Velká nakladatelství
Nakladatelství Prostor pokračovalo ve ždímání posledních kapek z tvorby Thomase Bernharda a vydalo šmírácký text chovatele vepřů a realitního agenta Karla Ignaze Hennetmaira, nazvaný Jeden rok s Thomasem Bernhardem s podtitulem Zapečetěný deník z roku 1972 (Ein Jahr mit Thomas Bernhard. Das versiegelte Tagebuch 1972, 2000). Pro milovníky Bernharda a bulváru povinná četba. Autor si celý rok pečlivě zapisoval veškerou konverzaci se svým slavným sousedem, popichoval ho, testoval a radil mu, aniž by mu řekl, že jejich přátelství bude „literárně“ zpracováno. Text je překladatelsky nezáludný, navíc Radovan Charvát Bernharda a jeho dílo dokonale zná – převedl již desítku jeho zásadních textů.
Pro nakladatelství Mladá fronta přeložila Radka Denemarková čtvrtý text nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové, nazvaný Nížiny (Niederungen, 1982). Jde o necenzurované vydání autorčiny prvotiny a Denemarková ani tentokrát nesklouzla do překladatelské rutiny.
Odeon vydal v rámci edice, v níž představuje klasická díla světové literatury, Zámek (Das Schloß, 1922) Franze Kafky v překladu Jany Zoubkové, jedné z nejaktivnějších překladatelek posledních dvaceti let, která má na kontě převody textů rychloobrátkových i vysloveně náročných. Český čtenář má jméno Jany Zoubkové spojené především s romány Thomase Brussiga, Juli Zehové, Maxima Billera nebo Wladimira Kaminera.
Pražské nakladatelství Argo přišlo s dvěma překlady, které rozhodně stojí za zmínku. Michaela Škultéty se po „road movie“ Čik (Tschick, 2010; česky 2012) pustila do další knihy Wolfganga Herrndorfa, bestsellerového spisovatele pro nenáročné čtenáře všech generací – románu Písek (Sand, 2011). Zatímco Wolfgang Herrndorf cílí na průměrné čtenáře, Hans-Joachim Schädlich, jehož drobný text Veličenstvo, chvátám (Sire, ich eile, 2012) přeložil Vratislav J. Slezák, má před očima čtenáře vzdělaného. Ostatně Slezákovi jsou nejbližší právě texty náročné, esejistické, plné narážek, ironie, vznešenosti a potutelnosti. Kdo jiný než laureát Státní ceny za překlad by mohl tak dobře převést vzájemné jiskření mezi Friedrichem II., „filosofem na trůně“, a Voltairem, který se po mnohaletém naléhání pruského panovníka uvolil, že mu bude dělat společníka?
Překladatelský příslib
Za největší překvapení v oblasti překladu pokládám Martina Haška. V rámci překladatelské dílny na Šrámkově Sobotce jsme probírali deset jím přeložených, dosud nepublikovaných básní Christiana Morgensterna a přizvali ke kritice i účastníky básnické dílny, včetně jejího vedoucího Jaromíra Typlta. Porovnávání překladů je vždy poněkud nemístné, nicméně se zdálo, že Martin Hašek volil u probíraných textů přesnější, hlubší i pronikavější řešení než Josef Hiršal nebo Egon Bondy. Hašek nesype obrovský počet veršů z rukávu jako jeho zkušenější kolegové, ale právě to by podle Jaromíra Typlta mohl být také důvod, proč je jeho překlad přiměřenější. Ke každému verši přistupuje s neznalostí a naivním pohledem, a proto z něho může vytěžit maximum.
Autor je překladatel.