Egyptský deník alAhrám hledá hranice kritiky nového egyptského režimu. Tradičně spíše sekulárně orientovaný list podpořil v létě 2013 armádní puč, kterým skončila vláda prezidenta Muhammada Mursího a Muslimského bratrstva. Komentátor Maasúm Marzúk nazývá puč vznešeně „Revolucí 30. června“ a připomíná, že všichni samozřejmě stojíme na straně této revoluce. V článku s názvem Jak prohrát boj s terorismem z 18. prosince 2014 pak ale opatrně kritizuje represivní povahu vlády prezidenta Sísího, který vzešel právě ze zmíněné „revoluce“. Připomíná, že liberální a sekulární mládež, ke které se sám zřejmě řadí, a současný režim mají v zásadě shodné cíle. Proto je podle Marzúka důležité, aby všichni spolupracovali a nenechali se rozeštvat. Právě o vzájemný rozkol podle něj usilují zejména stoupenci starých pořádků z dob vlády prezidenta Mubáraka (1981–2011). Ovšem máli jednotná sekulární protiteroristická fronta vydržet, musí vládnoucí systém postupovat přiměřeně situaci a nesmí pošlapávat základní lidská a politická práva běžných Egypťanů. Velkou chybou současného egyptského režimu je podle autora přesvědčení, že pokud se země ocitne ve vážném bezpečnostním ohrožení, mohou být obětována lidská práva. Přitom právě vytvoření prostředí, kde budou respektována základní práva každého občana, je nejlepším způsobem boje proti terorismu. Autor ve svém článku nekritizuje samotný konfrontační přístup vůči radikálním islamistům. Represe proti ozbrojeným skupinám je samozřejmě na místě. Je však nespokojen s poněkud přímočarým a unáhleným jednáním bezpečnostního aparátu. Podle něj by měl postupovat pomaleji, radikální skupiny infiltrovat a o to účinněji proti nim následně zasáhnout. Ozbrojená konfrontace ale v každém případě musí být doprovázena intelektuálním bojem. Umírnění islámští učenci by měli v součinnosti s vládou vyvrátit náboženskou argumentaci islamistů a upřít jim tak jakoukoli legitimitu. Nelze však v žádném případě rozpoutávat fanatické pronásledování politického islámu. Právě toho jsme podle Marzúka do velké míry v Egyptě svědky. Tento „hon na čarodějnice“ ve stylu amerického senátora McCarthyho musí tudíž podle autora přestat a být okamžitě nahrazen rozumným a umírněným postupem. Jinak bude místo vykořenění terorismu dosaženo pravého opaku. Čtenáři v diskusi pod článkem tuto úvahu rozvedli poněkud odvážněji. Mustafá Šukrí například volá po tom, aby si Egypťané vzali příklad z Tunisanů, kteří nedávno porazili islamisty ve svobodných prezidentských i parlamentních volbách. Proč by se něco takového nemohlo stát i v Egyptě? Je přitom zjevné, že Sísí a jeho režim využívají hrozbu islamismu pouze k uchvácení bezmezné moci. Jaký má přitom smysl, ptá se Šukrí, že současná egyptská ústava garantuje práva homosexuálům a dalším menšinám, a přitom nemilosrdně potírá politická práva umírněných islamistů? Diskutující pod jménem Anwar Sadat pak dodává, že definitivní porážka radikálního islamismu není bohužel možná. Existují tři důvody, proč má stále ještě dostatek podpory. Za prvé: „židovští nacisté“ bez ustání utlačují Araby; za druhé: arabští tyranové utlačují své vlastní obyvatele; za třetí: pokud kdy dojde ke svobodným volbám, dříve či později dojde za podpory Američanů, Britů či Francouzů k vojenskému puči.
Izraelský premiér v demisi Benjamin Netanjahu údajně rád ve své pracovně ukazuje zahraničním návštěvníkům na serveru YouTube videa, jež zobrazují Palestince podněcující násilí proti Izraelcům. Usiluje tím o rozbití obrazu Palestinců jako nevinných obětí represe židovského státu. Palestinci však tento argument odmítají a označují obvinění z „podněcování“ za pouhou záminku k dalšímu útlaku ze strany Izraelců. Ve stejném smyslu hovoří i Hajdar Ajd v palestinském deníku alQuds ze 17. prosince. Podle něj se izraelský premiér snaží pouze ospravedlnit své snahy o etnické čistky v Jeruzalémě, které mají vést k definitivnímu vypuzení jeho původních arabských obyvatel. Autor tvrdí, že to, čemu Izraelci na palestinských územích čelí, není „podněcování“, ale kultura odporu, kterou sami svou politikou vytvořili. Tato kultura se dnes šíří nejen mezi Palestinci, ale všude na Blízkém východě a do velké míry i globálně. Každou další násilnou represivní operací si tak Izraelci v dlouhodobém horizontu pouze škodí. Kdyby se splnil Netanjahuův sen o judaizaci Jeruzaléma, čelil by Izrael hněvu celého světa. Jedním z příkladů probouzejícího se celosvětového odporu proti izraelskému útlaku je podle autora hnutí BDS (bojkot, stahování investic, sankce). To po vzoru nenásilného odporu proti jihoafrickému apartheidu vyzývá jednotlivce i státy k bojkotu zboží pocházejícího z nelegálních osad na palestinském území či jakýchkoli izraelských výrobků. Sami Izraelci tuto hrozbu zatím zjevně nedoceňují, podobně jako ji nedoceňují další státy, včetně takzvaných umírněných arabských států v regionu. Odpor samotných Palestinců spolu s odporem zodpovědných jednotlivců kdekoliv na světě je ale na vzestupu a jednou donutí Izrael a jeho spojence nést odpovědnost za své činy.
