„Já sedím na klandru a ty na sudu/ a každý hercem je svého osudu./ Nechceme angažmá, čtvrtletní prémie,/ křísíme Hamleta, který nás přežije./ Na dvoře divadla hrajeme divadlo…“ Písňový text Jaromíra Nohavici, inspirovaný poezií a životem „sovětského Hamleta“ Vladimira Vysockého, je jednou z bezpočtu variací na Shakespearovu větu „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci“, která zlidověla natolik, že pronikla i do učebnic angličtiny pro samouky. A Jacquesův slavný monolog z Shakespearovy hry Jak se vám líbí zase není nic jiného než variace na moudrost antických filosofů, kteří nás učí, že smyslu světa a naší existence se nikdy nelze dobrat a zmocnit bezprostředně, ale vždy jen prostřednictvím reprezentace v dramatech, písních, obrazech nebo mýtech.
Člověk nemá na vybranou, a proto je odsouzen k tomu, aby se snažil přežít vše, co ho v životě potká. Sebevražda, jak věděl Albert Camus, je jen nedokonalé řešení, odmítající absurditu života. Básnická zkratka současně odkazuje k touze člověka, aby ho přežil jeho vlastní život, který se zde na zemi odehrává v odvěkém napětí mezi vnější rolí a vnitřním prožitkem. Zatímco pro někoho se toto napětí uvolňuje v barokně zaplněném divadle světa, pro jiného je již sama představa světa jako scény důkazem jeho falešnosti, a proto hledá ztracený „zlatý věk“ a sní o prapůvodní harmonii, míru, hojnosti a věčném mládí autenticky prožívaného života, kde nic není „jako kdyby“, ale vše se odehrává „doopravdy“. Avšak i ve vysněné Arkádii se nakonec ukáže smrt. Zlato, jakožto metaforu dobra a urozenosti, střídají méně ušlechtilé kovy a postupně přicházejí stříbrný, bronzový a nakonec železný věk, dokládající úpadek lidského rodu. Člověk nemůže být šťastný vnitřně ani ve společnosti, protože čas ho neúprosně vzdaluje zlatému věku a jemu nezbývá než čekat, až ho zákon dějin jako metafyzická pružina vrhne znovu do stavu blaženosti.
Hermeneutická sociologie nás ovšem učí, že v sociálních rolích se sami sobě neodcizujeme, ale naopak se teprve stáváme lidmi. I na dvoře divadla se tak hraje divadlo, což ale neznamená, že by tamní tragédie a komedie byly méně skutečné nebo méněcenné. Český herec a teatrolog Ivan Vyskočil kdysi propagoval takzvanou skokovou teorii herectví, podle které se každý člověk může stát hercem jedním skokem – z hlediště na jeviště. Památné představení Haprdáns neboli Hamlet princ dánský ve zkratce Vyskočilova Nedivadla v osmdesátých letech minulého století potvrdilo základní estetickou zkušenost, že umění lze nejlépe interpretovat zase jen uměním a každý pokus vysvětlit umělecké dílo „vědecky“ nebo „pravdivě“ zpravidla končí jako fraška.
Všichni jsme herci našich každodenních rolí ve světě, v němž jsme současně také aktéry a diváky. Platí to nejen v divadle, ale i ve škole, v zaměstnání, v parlamentu nebo prezidentském paláci. Proto se také hovoří například o „politické scéně“ nebo „politické roli“, kterou má ten či onen politik nebo státník. Například revoluce je situace, v níž zmíněná skoková teorie platí absolutně, přičemž scéna, na kterou se skáče, popírá rozdíl mezi hledištěm a jevištěm. Namísto předepsaných rolí na ní vládne improvizace. Nemá režiséra, ale o to víc potřebuje dramatika.
Společnost je demokratická, jestliže občané vědí, že politika je zvláštní formou reprezentace, a ne nárokem na autentické společenství, ve kterém je každá společenská maska zapovězena a její nošení je trestáno jako zločin. Demokratickou politiku definuje to samé, co esejista a kritik George Steiner řekl o oblasti umění a estetična, totiž že v ní „nelze uzákonit bezprostřednost“. Naopak nenávist k demokracii se často projevuje právě ve formě její kritiky coby divadla, šarády, frašky nebo přímo spektáklu. Demokracie je podle takovýchto kritiků jen „žvanírna“ nebo fasáda znemožňující vidět „věci takové, jaké doopravdy jsou“. Takové volání po autentickém společenství v sobě skrývá touhu po mytickém zlatém věku. Není náhoda, že si dnešní řečtí fašisté říkají Zlatý úsvit a spřádají fantasmagorie o rasově a kulturně čisté společnosti. Zrovna tak je pozoruhodné, jak rychle se vyprodal český překlad Spenglerovy apokalyptickocivilizační knihy Zánik Západu, která již takřka sto let patří mezi nejpopulárnější filosofické spisy, přestože se jedná o myšlenkově povrchní lkaní nad moderním světem. Jak daleko je od nostalgie po zlatém věku ke konspiračním teoriím, podle kterých je „pravda“ záměrně skrývána a za neduhy světa mohou konkrétní viníci, od „zednářů“ a „židovské lobby“ až po „bruselskou byrokracii“ nebo „homosexuální lobby“?
Největší tragédie moderních dějin vždy začínaly jako hra na pravdu slibující vysvobození z pout reprezentovaného světa a konečné naplnění smyslu dějin. Je nejvyšší čas připomenout si, že mezera, která v reprezentativních demokraciích zeje mezi svrchovaným lidem a jeho zástupci, nás mimo jiné ochraňuje i před naší vlastní touhou vidět politiku jako boj o autentické naplnění vyššího plánu dějin lidstva. Jen tak lze paradoxně přežít i naše vlastní životy.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.