Negenerovat peníze

Jak proběhlo vaše rozhodující setkání s architekturou?

Vtipně. Když mi bylo patnáct, trávili moji rodiče roční sabatikl na Harvardu. Žili jsme v Lexingtonu, na předměstí Bostonu v ulici Moonhill, v níž je řada asi dvaceti domů navržených v padesátých letech firmou Waltera Gropiuse The Architects Collaborative. Evropskému teenagerovi se Amerika zdála úžasná a tyhle domy byly vším, čím jsem chtěl, aby Amerika byla – Bauhaus se potkával s Novou Anglií, s ohromnými okny a víceúrovňovými domy na svažitých pozemcích… Jednou jsem hlídal děti sousedům. Když se přicházelo do domu seshora, bylo možné se dívat přes všechna jeho patra do lesů pod ním a úplně dole hrál starý muž na piano jazz. On i ten dům byli tak cool! Když mi rodiče řekli, že je to architekt, rozhodl jsem se, že se jím taky stanu. Důvod, proč jsem si zvolil tuhle kariéru, nebyl vážnější: jen něčí život, který se zdál tak moderní a vzrušující. Navíc jsem se vždy zajímal o kreslení a vyrábění věcí, takže se zdálo, že bych to mohl zvládnout.

A tak jste prostě šel v Británii na univerzitu a potkal legendy architektury…

Do Bathu jsem přišel v roce, kdy univerzita otevřela novou budovu Alison a Petera Smithsonových. Přestože jsem se s nimi setkal jen letmo a přímo mě neučili, jejich přítomnost na škole byla skutečně silná, i kvůli té budově samotné. Je to celkem výmluvná stavba, Smithson ji dokonce přirovnával k přednášce o architektuře. V roce 1989 se přetahovaly high­tech a postmodernismus s americkou dekonstrukcí, a ačkoli Smithsonovi nebyli tehdy zrovna v módě, jejich způsob stavitelství se v polovině devadesátých let vrátil. Jako prvák skutečně nemůžete pobrat, kdo to nějací Smith­sonovi vůbec jsou. Pro mě to byl prostě jen milý starý pán. Zdálo se, že má studenty rád a že oni mají rádi jeho.

Co vás na začátku devadesátých let přivedlo do východního Německa?

Pro moji generaci byly události roku 1989 naprosto zásadní záležitostí. Chtěli jsme vidět, co se to na Východě děje. Byla to zároveň optimistická doba, kdy končil thatcherismus. Proto jsem odjel do východního Německa. Žil jsem tam v jakési komunitě v bauhausovské Desavě a pracoval v tesařské dílně, za barem a podobně. A dost často jsme na víkendy přijížděli do Prahy. V Bathu jsem pak psal text o pražském urbanismu. Pamatuji si zchátralost tehdejší Prahy. Působila jako skvělé město, jehož nejlepší dny však jsou už dávno pryč. Byla v tom určitá ­melancholická krása. Když jsem se v Praze ocitl o dvacet let později, překvapilo mě, jak rychle se asanovala – v mnoha ohledech možná až příliš snadno. Šoková injekce neoliberalismu je skutečně mocná.

Co jste dělal po návratu do Británie?

Šel jsem na Royal College of Art, kde jsem potkal svou partnerku Stephanii Macdonaldovou. Přestože jsme tam zažívali skvělé časy, byli jsme velmi zklamaní tamější výukou architektury a po roce jsme odešli. Ale během toho roku jsme potkali Tonyho Frettona, který v nás zanechal výrazný dojem. Stephanie potom odešla studovat za Adamem Carusem a Peterem St. Johnem na University North London, nynější CASS na London Metropolitan University, kolem níž Florian Beigel, Tony Fretton, Caruso St. John, Irénée Scalbert a další založili v devadesátých letech novou britskou scénu.

Já pokračoval na Cambridge – byl to silný alternativní hlas k dominanci londýnské Architektonické školy (AA). Výuka byla vedena dvěma lidmi: Daliborem Veselým, nedávno zesnulým českým emigrantem, který přišel do Londýna po roce 1968, a Peterem Carlem, který přišel z USA na začátku sedmdesátých let. Pěstovali fenomenologický přístup k architektuře a měli za to, že městský prostor má být utvářen na základě výsledků sporů řešených prostřednictvím institucí. Nezajímali se o bydlení, ale o budovy veřejného sektoru a propagovali vícečetnost prostorového vnímání. Přestože jsem na tyto principy nikdy úplně nepřistoupil, formovaly intelektuální ovzduší, vůči kterému jsem se mohl vymezovat, nebo se do něj naopak začleňovat.

Vaše kancelář 6A Architects vyprojektovala několik výrazných uměleckých galerií.

Náš první projekt byla galerie Raven Row, vzápětí následovala South London Gallery. Myslím ale, že nejdůležitější stavbou je v tomto ohledu Lisson Gallery Tonyho Frettona. Byla to galerie, která v rámci tradice bílé krychle přímo konfrontovala diváka s jiným pojetím: situovala umělecké dílo, umělce, diváka a kurátora do vzájemně provázaného vztahu s ulicí a náhodnými kolemjdoucími. Díváte se na umění, zatímco chodci sledují vás. Když si prohlížíte díla v prvním podlaží, vidíte děti, jak si hrají přes ulici na hřišti, které je nakonec také pěknou modernistickou stavbou. Zkrátka jde jak o architektonický, tak sociální dialog.

Ačkoli Raven Row a Lisson jsou při zběžném pohledu stále bílými krychlemi, silně se zapojují do architektury města. Lisson je subtilní, a přitom poměrně radikální dílo. Oprašuje představu umění jako konání ve společnosti, což jde proti pojetí galerie jako jakési zapečetěné schránky mimo vše ostatní. Tato vydělenost bývá mylně popisována jako neutrální, a přitom neexistuje nic tak ideologicky nabitého jako bílá krychle.

V případě Raven Row určoval rámec podoby galerijního prostoru klient. Mezi novými částmi a starými budovami je přímý průhled, který propojuje nové zadní průčelí s původním předním průčelím z poloviny 18. století. V zadní části budovy jste pod úrovní ulice a chodci na vás shlížejí seshora, zatímco se vy díváte na umění. S tímhle výsledkem jsme předem nepočítali, ale uvítali jsme ho.

Na švýcarskou vysokou technickou školu ETH Curych, kde nyní působíte jako profesor, jste se uchýlil kvůli změnám v britském školství?

Vzdělávání se ve Velké Británii během jediné generace proměnilo z bezplatného a podporovaného na finančně velmi náročné. Měl jsem velké štěstí, že jsem systémem prošel zadarmo. Architektura byla vždy středostavovskou profesí určenou mužům, až během expanze vzdělávání v poválečné éře se začala otevírat. V současnosti se však s marketizací vzdělání časově náročné obory jako architektura staly nepřiměřeně drahé. Obzvlášť když platy absolventů nejsou zrovna vysoké. To z architektury dělá exkluzivní profesi. Vzdělávání se mění v trénink, studenti neočekávají ani tak objevování nového jako dodání určitého balíčku schopností, kterými vyhoví trhu. Jsem smutný z toho, že instituce jako Cambridge se odvrátily od výuky k výzkumu a učení berou jako nepohodlnou a drahou vedlejší činnost, kterou vykonávají jen neochotně, což má zásadní dopad na jeho kvalitu. Pro lidi, jako byli Dalibor Veselý a Peter Carl, už v tomto systému není místo. Negenerují peníze. Na skvělou Veselého práci Architektura ve věku rozdělené reprezentace byste nenašli žádný grant Evropské unie. Na ETH stále ještě předpokládáme, že klíčovou aktivitou katedry architektury je vyučovat. A abyste to mohli dělat dobře, potřebujete velmi solidní výzkum. Zdánlivě tedy obě zmíněné univerzity dělají totéž – jenže v opačném pořadí.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.