Uprchlická krize vyvolaná válkou v Sýrii je jedním z hlavních mediálních témat také v Latinské Americe, přestože za Atlantik míří jen zlomek běženců. Řada článků o této problematice se objevila v jednom z hlavních argentinských deníků La Nación. Argentina je vedle sousední Uruguaye jednou z mála zemí v regionu, které vůči Sýrii formulovaly určitou imigrační politiku. Ve vydání ze 4. září noviny rekapitulují výsledky vládního „Programa Siria“, na jehož základě země od října loňského roku poskytla azyl devadesáti syrským uprchlíkům. Jejich počet však zřejmě poroste. „Kterýkoli občan Sýrie může přijít na argentinskou ambasádu v Damašku a požádat o zařazení do programu,“ říká Federico Agusti, předseda státní komise pro uprchlíky, podmínkou je ovšem „pokrevní spřízněnost s občanem Argentiny“. Ta se podle Agustiho „uznává až do čtvrtého kolena“. Osob, které by potenciálně mohly programu využít, je – navzdory zdání – nemálo. Potomci syrských a libanonských přistěhovalců jsou zejména v argentinském vnitrozemí velmi početní – podle odhadů jde o více než tři miliony osob, které ovšem hovoří španělsky a jen malou část z nich tvoří muslimové. Mezi Argentince syrského původu patřil například spisovatel Juan José Saer [viz článek na straně 5], zpěvák a folklorista Jorge Cafrune nebo dosud žijící neoliberální prezident z devadesátých let Carlos Menem.
Jako by Venezuela neměla dost vnitřních sociálních, ekonomických i bezpečnostních problémů, na konci srpna se k nim ještě přidalo opětovné zhoršení vztahů s Kolumbií. Obě země spolu tradičně vycházely spíše špatně, určité oteplení však přišlo s nástupem kolumbijského prezidenta Juana Manuela Santose v roce 2010. Po srpnových incidentech, které stály život několika venezuelských vojáků, však prezident Nicolás Maduro část hranice uzavřel a v oblasti stižené humanitární krizí vyhlásil výjimečný stav. Kolumbijský společenský týdeník Semana přinesl 6. září text Leóna Valencii, někdejšího bojovníka gerily ELN, nyní etablovaného politologa. Valencia se v roce 2012 setkal jak se Santosem, tak s Madurem, tehdy ještě venezuelským ministrem zahraničí, a v článku vzpomíná na upřímný zájem, který tehdy u Madura vzbudily jeho analýzy situace na hranici obou zemí. Ta je se svými 2 200 kilometry jednou z nejdelších na kontinentu, v některých místech není dodnes pevně vytyčená ani střežená, panuje na ní značný ilegální provoz a operují zde různé paramilitární skupiny. „Byl to několikahodinový rozhovor,“ píše Valencia. „Začali jsme čísly: za deset let došlo na hranici ke 30 tisícům vražd a data o pašeráctví uváděla milion barelů benzinu ročně, devět milionů lahví whisky a miliony a miliony kartonů cigaret. Alarmující měrou rostlo pašování drog.“ Santos i Maduro mluvili o obratu ve vzájemných vztazích, nicméně místo realizace velkých plánů je tu opět politická krize. Na obálce týdeníku pod portréty obou státníků čteme palcový titulek: „Misión imposible“.
Literární cena FIL, udělovaná mexickými kulturními institucemi, je možná jednou z těch méně známých, ovšem honorář ve výši 150 tisíc dolarů ji činí významnou přinejmenším pro oceněného autora. Původně šlo o latinskoamerickou cenu, kterou jako první získal v roce 1991 chilský „antibásník“ Nicanor Parra, později se však její záběr rozšířil na celou románskou jazykovou oblast. Po Yvesu Bonnefoym a Claudiu Magrisovi byl letos oceněn španělský prozaik a esejista Enrique VilaMatas, a to za přínos k obnově evropské i latinskoamerické literatury. Celou stránku této události věnuje mexický deník Excélsior z 8. září pod hrdým titulkem Mexiko, první země, kde jsem došel uznání. VilaMatas v telefonátu z Barcelony sdělil, že se snaží „směřovat k takovému psaní, jež by se neomezovalo na reprodukci modelů zastaralých už před sto lety. Moje dvě poslední knihy jsou romány, které by se daly označit za minifikce, a občas se na ně dívám jako na prosté procházky prózou.“ Jako „učitele a velkého přítele“ symbolicky ocenil mexického spisovatele Sergiu Pitola. Byl to prý právě on, kdo mu při prvním setkání ve Varšavě v sedmdesátých letech poradil: „Piš a nic jiného nedělej.“ Barcelonský autor se této rady přidržel. Výsledky jeho snažení má český čtenář možnost posoudit v dosud jediné přeložené knize, nejslavnějším VilaMatasově románu Bartleby a spol.
Santiago de Compostela ve španělské Galicii figuruje v obecném povědomí jako cíl Svatojakubské cesty, poutní místo anebo prostě turistická destinace. Galicie má však také své každodenní starosti, které se v tomto odlehlém a poměrně chudém kraji často točí kolem zemědělství. Deník La Voz de Galicia přinesl 7. září reportáž o traktorové blokádě galicijských zemědělců. Důvodem jsou neúnosné výkupní ceny mléka, které v Galicii klesly na 27 eurocentů za litr a jsou nejnižší v celém Španělsku (a na srovnatelné úrovni s Českou republikou). Protesty zemědělců na sebe nedaly dlouho čekat. „Traktory vyrážely z pláně Salgueiriños a policie se je snažila udržet v jednom pruhu. První z nich už urazily 6,7 kilometru a na Salgueiriños stále zbývaly ty stojící.“ Řetěz traktorů, kterých byly podle organizátorů až tři tisíce, obklíčil centrum Santiaga a ochromil dopravu na celý den. „Pokud padneme my, padne venkov,“ prohlásil v galicijštině jeden z předáků. „Tractorada“ galicijských mlékařů byla největším protestem místních zemědělců za posledních třicet let.