Na festivalu …příští vlna / next wave…, který letos chtěl diváky především „provokovat, donutit přemýšlet nad sebou i světem kolem“, byl performer Antonín Brinda oceněn coby objev roku. Čím v novém kulturním prostoru bývalých papíren ve Vraném nad Vltavou oslovil přítomné publikum?
Festival …příští vlna / next wave… se letos již po dvaadvacáté pokusil představit pražskému publiku českou divadelní alternativu v nejširším slova smyslu. Jde o ambiciózní záměr – české divadelní prostředí oplývá experimenty a snahami o překračování hranic. Někdy se to daří lépe a jindy zase hůře, s jistotou ale můžeme říct, že kvalitu těchto pokusů nelze měřit mírou etablovanosti či profesionality umělců. I proto se na festivalu již tradičně setkává svět amatérského či studentského umění s tvorbou profesionální.
Další ambicí je maximální aktuálnost představených děl. Současnost plná politických a společenských výzev, které testují hodnoty západní demokracie, nás nutí přehodnocovat zažité stereotypy. Není proto divu, že politická témata se stávají součástí dramaturgie divadel i celého festivalu. Mnohdy se ale setkáváme s uměním, které ve snaze o zaujetí politické pozice sklouzává k vytváření stereotypů nových. Kritika per negationem je vždy svým způsobem potvrzením kritizované struktury myšlení; je tím samým stereotypem v jiné barvě.
Sdělení bez stylizace
Podobná úvaha zřejmě stála u zrodu nové performance mladého umělce a studenta Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Antonína Brindy s názvem Teror jako ismus: Estetika vzdoru. V anotaci jsme se mohli dočíst, že „cílem bojovníků za cokoliv je nejen vybojovat to, za co bojují, ale také vypadat jako správní bojovníci a být takto ostatními uznáván. A konečně cílem ismů je vnucovat ideologii jiným ismům a vůbec všem.“ Jak vykročil Brinda ze začarovaného kruhu „ismů“ a politických pseudorevolucí? Jednoduše se vzdal velkých myšlenek a honosné teatrality. Paradoxně se dnes naivnost jeví být nejsilnějším prostředkem aktivizace diváků – prosté sdělení bez jakékoli stylizace vytváří prostor pro upřímná lidská setkání a nutí nás přemýšlet o věcech od základu. Vzpomeňme si třeba na infantilní malůvku obřího penisu na petrohradském mostě, kterou ruská umělecká skupina Voina vyvolala nebývale bouřlivou reakci lidí i médií s hmatatelnými důsledky v politickém prostředí autoritativního režimu. Ve skutečně demokratické společnosti se změna děje zdola – a pokud je potřeba, tak i z úplného dna.
Antonín Brinda svou insitní revoluci vytvořil přímo pro prostor bývalých papíren ve Vraném nad Vltavou, které dnes slouží jako kulturní centrum Perla. Skupinu diváků „alternativního výletu“ doprovázel už ve vlaku a do papíren je přivedl za vyluzování jednoduché melodie na flétnu. Bizarní průvod jako by karikoval falešnou obřadnost a diváci se chtě nechtě stali součástí tohoto ceremoniálu.
Psychologie masy
V podobném duchu pokračovala performance i na místě. Diváci dostali pastelky a papíry s výzvou namalovat něco, co se týká politiky a společnosti. Nebo úplně cokoli. Snaží se Brinda aktivizovat diváky a jejich přemýšlení o světě, anebo jsme se stali objekty jeho koláže – blázny, kteří v galerii obdivují hydrant? Tak nebo tak, nutí nás přemýšlet o tom, do jaké míry jsme ve jménu umění ochotni poslouchat jakkoli podivné výzvy a zda by se naše individualita naopak neměla vzepřít. Nekopíruje tu vztah umělce a diváka dnes tolik pranýřovanou autoritu konvence?
Psychologie masy v této performanci hraje bezesporu největší roli. Oblepen navlhčenými „díly“ diváků, vystupuje Brinda na obelisk, připomínající místní dělnickou revoluci z počátku 20. století. Zde začíná skandovat, že jsme všichni jedineční, a do skandování zapojuje i diváky. Být jiný a vykračovat z davu je dnes prostě „in“. Všichni společně v rytmu plaveme proti proudu. Brinda navíc na obelisku mluví anglicky, jako by nám chtěl připomenout nadužívání tohoto jazyka v běžné komunikaci. V závěru performance ležérním krokem sestupuje do Vltavy a nakonec se do ní ponoří celý. V podzimním počasí jde z toho mráz po zádech.
Za necelou půlhodinu, během níž byli z větší části aktéry samotní diváci, Brinda přesvědčil o tom, že mu ocenění Objev roku bylo festivalovým týmem uděleno právem. S docela jednoduchou myšlenkou a v naprosto minimalistickém rámci otevírá mnohé otázky, pohrává si s diváky, fabuluje a zavádí a zejména opravdu přivádí k zamyšlení. Jakákoli revoluce je ve své podstatě ideologií a „ismem“. Jestli dnes chceme něco opravdu změnit, musíme vyzrát na velké myšlenky a vrátit se k naprosto přízemní lidské podstatě a k sobě samým – jakkoli naivně to zní.
Autorka je divadelní kritička.