Tohle psaní má šmrnc

Na bílý kosočtverec na obálce a další růžové uvnitř knižního debutu Spoušť Sáry Vybíralové jsem hleděl s nedůvěrou. Každý závan podbízivosti na mně mívá následky, moji čtenářskou rovnováhu často naruší i menší prkotiny. Jenže ke grafické úpravě Martina Peciny proběhla na příslušných webech celkem obsáhlá diskuse, nebudeme se k tomu tedy vracet, jde nám přece jen o psaní, ne o symboly.

Francouzská zkušenost

Už první věta povídkového souboru by stála za citaci, kdyby neměla dvě a půl stránky. Trochu jsem se navnadil, že Vybíralová bude v tom téměř hypnotickém a vzrušivém tónu pokračovat až do konce: to by bylo něco. Hned další povídka je však jiná a každá další zase jiná, přesto všech deset kousků pěkně drží pohromadě díky stylistické svrchovanosti a jistému drajvu, který autor/ka musí mít v sobě, aby psaní nenudilo. Text jede jako po másle, přestože je nepochybně výsledkem pečlivého vážení na přesných vahách – možná i proto působí vycizelovaně a současně spontánně, talent se nezapře.

Pravidelně se střídají vypravěči v mužském a ženském rodě, občas za některou postavou vycítíme autorku s její francouzskou zkušeností, aniž přitom sklouzává k osobní nebo autobiografické výpovědi. Vlastně i samotný styl je v něčem nesnadno definovatelném ovlivněn frankofonním způsobem psaní nebo přímo francouzským jazykem: snad v přesnosti výpovědi, v úsporně přiléhavém popisu prostředí, které je přitom podivuhodně různorodé: menza, slévárna, kemp u moře, studovna, pokoj po mrtvém, mejdan v cizím bytě.

Styl je základ, autorka drží linku, jen zřídkakdy vypadne z vysoko nastavené laťky, to se potom většinou proviní jakousi holčičí naivitou nebo nedotažeností scény. Přesto v celém souboru téměř nenajdeme zbytečnou větu: ty dlouhé se mi zvlášť zamlouvají, mají rytmus a lehkost. Ano, někdy je text maličko rozvleklý, ale tak to má být. Pointy jednotlivých povídek jsou neuspěchané, někdy snad pro prvoplánově naladěného čtenáře až neuspokojivé, ale tady se nestaví na vypjaté dramatičnosti. Takovému psaní by slušel i delší formát, novela nebo román.

Literatura, která přetrvá

Témata jsou rozličná, zápletky naštěstí nepříliš komplikované, ale vždy je v nich to přísné mravenčení reality, potlačená barevnost zatuchlého pokoje, voňavé piliny v manéži beznaděje. Flákačovo odpoledne v povídce Plech. Mizivá pracovní náplň, počítačová nuda, absence jakýchkoli vzruchů s kolegy, to vše za pěkné peníze, stačí slušně umět cizí jazyk. Flákačem je technický (zřejmě) ředitel slévárny. Popis jednoho zápasu s marností světa, který nelze neprohrát.

Postavy jsou stejně přízemní jako jejich čtenáři, tedy zcela uvěřitelné, mají podobně věrohodné problémy a touhy, provázené každodenní rutinou, nenajdeme u nich velké myšlenky, ba ani silné řeči, vše se odehrává s jakousi smířenou bezradností, která je ovšem nadána vůlí k pokračování, až do hořkých konců, byť oddálených a nevyslovených. Povídka V pokoji má dvě hrdinky, starou a mladou, stojí proti sobě, komentují se navzájem. Mladá žije v podnájmu v pokoji po zemřelém partnerovi té starší, nálada v bytě je stále znepokojivější, ale konec je nejistý: vše přetrvává, jen sny nás mohou dostat z příliš lineárního toku času.

V povídce Spoušť se na pozadí nepřívětivě exotického prostředí marockého letoviska odehrává banální pokus vdané ženy zatočit s neuspokojivým životem, ale ani její touha po změně, ani romantický nátěr spáchaného dobrodružství nemohou překrýt bazální zpovykanost, s níž západní konzumentka pojímá setkání s jinou kulturou a za kterou (bohužel? naštěstí?) zaplatí cenu spíše symbolickou. Ani v dalším textu, přesně a nemilosrdně nazvaném Pořádek, si hlavní postava není schopna uvědomit, jaká je skutečná povaha světa vně i uvnitř. Prst na spoušti, spoušť všude kolem. Některé negativní katarze jsou na spadnutí, ale k velkému třesku dojde jen jednou.

Temporální neukotvenost jednotlivých osudů přispívá k pocitu, že čteme literaturu, která přetrvá, k níž se můžeme po nějakém čase s chutí vrátit a nepřekvapivě zjistit, že nezestárla ani o den. To je přidaná hodnota psaní, které se pohybuje při zemi, kde věci mají svou setrvačnost a snadno se vracejí ke kořenům. V tematicky i stylisticky poněkud odlišné závěrečné povídce se ocitáme v magicky realistickém časoprostoru dětství, tentokrát celkem nepokrytě autobiograficky přiznaném. Suverénní vypravěčství a pozorovací talent jsou zde podle mého skromného mínění přítomny v míře, která je na debut skutečně neobvyklá.

Autor je spisovatel a překladatel.