Text o výkladech a využitích Lovecraftových děsivých fikčních světů se pohybuje kolem jedné knihy: Necronomiconu šíleného Araba Abudalha Alhazreda. V tomto bájném spisu jsou mimo jiné popsány metody vyvolávání Prastarých, s nimiž se různými způsoby vypořádávali i mágové.
Kolem nás existují mystéria zla i mystéria dobra; podle mého názoru žijeme a pohybujeme se v neznámém světě plném jeskyň a stínů, kde sídlí obyvatelé soumraku. Člověk se snad jednou vrátí na stezku vývoje; jsem přesvědčen, že strašlivá tradice ještě zcela nezanikla.
Arthur Machen
Literární dílo H. P Lovecrafta, plné hrůzostrašných fantasmat, děsivé i groteskní mytologie, mající původ v autorově představivosti i v jeho znalostech okultismu, přitahovalo a přitahuje nejen milovníky hororů, ale i samotné okultisty. V moderní magii, zvláště v jejích „temnějších“ odstínech, se Lovecraftově mytologii dostalo nejen uznání, ale i interpretačního rozvinutí a „praktické“ aplikace v rituální praxi. Hermetiky Lovecraftovy vize fascinují coby zprávy z temných a stínových duchovních světů, kterým jejich autor sice rozuměl jen instinktivně a coby agnostik v ně nevěřil, ale jež přesto poskytují významný noetický klíč k uchopení mystérií temnoty. Jeho dílem se zevrubně zabývali či zabývají někteří žáci proslulého zakladatele thelemismu Aleistera Crowleyho i postmoderní magikové hlásící se k takzvané magii chaosu (chaos magic).
Necromonicon: Lovecraftův grimoár
Jednou z nejgeniálnějších Lovecraftových mystifikací je magický grimoár Necronomicon (arabsky Al Azif), o němž se poprvé zmiňuje v povídce Slídič z roku 1922. Autorství Necronomiconu připisuje svému hrdinovi, šílenému arabskému básníkovi Abudalhu Alhazredovi, který žil v období umajjádských kalifů kolem roku sedm set našeho letopočtu a na něhož poprvé narazíme v povídce Bezejmenné město (1921). Na grimoár se Lovecraft odvolává v řadě svých povídek, a dokonce sepsal i jeho fiktivní dějiny: text byl přeložen z arabštiny do řečtiny Theodorem Philetou z Konstantinopole, následně, když sváděl experimentátory k děsivým magickým pokusům, byl spálen v roce 1050 našeho letopočtu patriarchou Michaelem, a poté, co v Byzanci přežíval ve skrytu, byl ve 13. století Olausem Wormiem přeložen do latiny a dvakrát dokonce vytištěn – jednou španělsky a jednou švabachem. Jeho překladem se zabýval dokonce i slavný mág a matematik John Dee. O jeho obsahu se Lovecraft příliš nezmiňuje, leč z několika citací z Necromoniconu je zřejmé, že koresponduje s mytologií prastarých děsivých bytostí Cthulhu.
Lovecraftova mystifikace byla úspěšná, neboť řada čtenářů už za jeho života marně pátrala po ztracené knize. Nakonec se Necronomicon na knižním trhu objevil, a to hned v několika verzích. Jedna vyšla v roce 1978 s podtitulem Kniha mrtvých v editorské péči Colina Wilsona, Roberta Turnera a George Haye. Dílo se údajně opírá o šifrovaný text Johna Deeho, který pořídil jeho překlad z knihovny Rudolfa II. během svého slavného pobytu v Praze. Podle našeho významného hermetika Josefa Veselého je autorem této verze Wilson (mimo jiné autor dějin magie, ale i beletristických knih) a její obsah odpovídá lovecraftovským vizím.
Druhý Necronomicon čerpá z okruhu sumerských a asyrskobabylonských mýtů a vyšel poprvé v New Yorku v roce 1977, jako editor je uveden Simon, který text údajně přeložil z řecké verze. Naprosto identický text pak vyšel i v Německu s poněkud odlišným příběhem v pozadí; zde byl údajně v zašifrované verzi nalezen v pozůstalosti slavného mága Gregora A. Gregoria, zakladatele takzvané saturnské gnóze. Skutečnost, že sumerská božstva se nekryjí s lovecraftovskými, vyřešili editoři různě, podle německé verze měli oba – Lovecraft i Gregorius – k dispozici jen části knihy, podle anglické verze jsou tato božstva analogická. Se specifickou interpretací původu Necronomiconu se setkáme u Kennetha Granta, Crowleyho žáka, který pokládal Necronomicon za astrální knihu, v níž „četl“ jak Lovecraft, tak jeho učitel Crowley. Tuto hypotézu podpořil i jiný významný hermetik Donald Tyson v předmluvě k Simonovu Necronomiconu.
Ve spárech tyfónského mága
A právě Kenneth Grant, jeden z nejpodivnějších hermetiků 20. století, autor rozsáhlého a těžko stravitelného díla, je jedním z nejvýraznějších interpretů Lovecraftovy mytologie. Grant srovnal ústřední motivy Lovecraftova a Crowleyho díla a dospěl k názoru, že jsou v mnoha ohledech analogické.
Rozdíl je podle Granta v tom, že u Crowleyho mají tyto entity i svůj morální rozměr (byť z hlediska tradiční magie i náboženství velmi problematický), zatímco u Lovecrafta jsou pouze výrazem zla a šílenství. Grant se domníval, že Lovecraft tyto vize spatřoval pod zorným úhlem vlastního pokřiveného vědomí, proto se mu jevily pouze jako děsivé, zatímco Crowley zmíněné síly chápal v jejich evolučním potenciálu. Tudíž zatímco v Lovecraftově fikci se jedná o monstra z jiných světů, která kdysi ovládala zemi a pokoušejí se ji prostřednictvím svého kultu znovu ovládnout, v Crowleyho magické mystice jde o archetypální ložiska, která v tomto věku mají ve vědomí znovu procitnout a rozšířit jej do nové vývojové fáze. Ta je však možná pouze zánikem iluze odděleného já. Grant se domníval, že právě tuto propast Lovecraft nikdy nepřekročil, a proto zůstal jen iracionálním racionalistou, zabedněným materialistou a rasistou, který se, řečeno s Josefem Veselým, zmítal „v síti iluzí, jež sám vytvořil“. Celý život popíral síly, které jím pohybovaly, a ač měl „magickou intuici“, zůstal v zajetí materialismu. Skutečný Necronomicon je podle Granta dostupný jen těm, kteří projdou abyssem a zlomí pečetě klifotu ve Stromu smrti (odvrácená strana kabalistického Stromu života).
Magie podle Kariky
S praktickou aplikací lovecraftovské mytologie se setkáme u slovenského postmoderního mága a spisovatele Jozefa Kariky. Jeho dílo se vyznačuje brilantním filosofickým myšlením, nedůvěrou v tradiční magickou „metafyziku“ a celkově skeptickým charakterem. V jeho magii si temné mýty podávají ruku se Sartrem či Heideggerem, obskurní rituály se setkávají s Freudem a Jungem, celkově jeho koncepce odpovídá promyšlené postmoderně s poněkud nejednoznačnou etikou, s důrazem na chaos a neexistenci statických kategorií včetně lidského já. Nepřekvapí tedy, že Karika se vůbec nezabývá autenticitou Necronomiconu a Lovecraftových mýtů, protože magie chaosu „je přístupem umožňujícím jedinci využít cokoli, co považuje za vhodné jako dočasnou víru nebo systém symbolů“.
Odcitujeme závěrem jednu z možných praxí, jak s Lovecraftovým mýtem pracovat: „Praktik může navazování komunikace s Prastarými započít skrze jejich velekněze – ‚pána vodní propasti‘ – Cthulhu, snícího v podmořském městě R’lyeh. Cthulhu dokáže stimulovat lidskou snovou aktivitu do forem, ve kterých dochází ke zhlédnutí gigantických bizarních měst Prastarých; později k vizím samotných Prastarých a komunikaci s nimi. K navazování snového kontaktu s Cthulhu může mág využít metody sigilární magie, postupy snění nebo bdělého snění. Efektivní je Lovecraftovo zaklínadlo uctívačů kultu Cthulhu, nesoucí nelidský původ: Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn. Toto zaklínadlo je vhodné opakovat před usnutím spolu s dynamizovaným přáním navázání kontaktu. Kromě vizí nelidsky působících skulptur a monumentálních budov je prvním znakem blížícího se setkání s Prastarými výskyt takzvaných zvědů (Castaneda) v mágových snech, a to ve formě šoggotů – slizkých proměnlivých ‚organických‘ mas, nesoucích nejčastěji chobotnicovité prvky.“
Magické výklady Lovecraftova díla působí stejně bizarně jako jejich předloha. Nicméně je lze číst jako práci s obrazy temných zákoutí lidské duše. Při pohledu na svět, v němž se při vší domnělé civilizovanosti mísí přepjatá technologická racionalita s násilím a krutostí, se leckdy nelze ubránit dojmu, že Prastaří se už vrátili… V této perspektivě není od věci se temnotou zabývat poněkud vědoměji. Temnota vědomě uchopená mívá totiž o poznání méně destruktivní následky.
Autor je básník a šéfredaktor časopisu Tvar.