Domečky a ztráta iluzí

Autor rozsáhlých přehlídek o vztahu umění a lidského vnímání Ladislav Kesner se po třech letech vrátil coby kurátor do Rudolfina s výstavou Model. Odklon od edukativního přístupu ke kurátorskému, hájícímu existenci výstavy jen její uměleckou kvalitou, však nezvládl a výsledkem je ilustrativní přehlídka dvou archaických, někdy až anekdotických přístupů.

Podobně jako předchozí výstava Obraz v mysli, mysl v obrazech, ve které Kesner předvedl jakousi materializaci lidské mysli, či přehlídka videa Tváře, jež se zabývala zobrazením lidského obličeje, je i téma modelu velmi široké. Skoro by se dalo říct – a kurátor to sám v textu k výstavě zmiňuje –, že „vystavená díla zviditelňují mnohotvárné vztahy mezi modelem a určitou formou (…) reality a různé způsoby, jimiž se modely přibližují originálu nebo fungují jako originály samy o sobě“. Model by tedy téměř mohl být metaforou výtvarného umění jako takového. Očekávaná Kesnerova komplexní meditace napříč disciplínami a historií se však nekoná a místo toho se dočkáme pouze doslovných plastových a papírových modelů, respektive jejich fotografií.

Problematika modelu byla totiž ve výsledku zredukována pouze na dva přístupy: jednak je prezentován jako objekt mezi architekturou a sochou, jednak jako iluze skutečnosti. Návštěvníci se tak mohou radovat, že jsou ty domečky malé, a přitom propracované, nebo vzdychat údivem, když zjistí, že fotografie hotelové chodby je ve skutečnosti papírovou kulisou.

Stírání rozdílů

V rámci nedogmatického, needukativního přístupu, o který se Kesner snaží, se však zcela rozplynula snaha o jakoukoli hloubku či kritický potenciál, kterým je přitom architekton nabitý. Vyvstávají tu zřejmé asociace: například dílo Absalona, umělce, jenž na začátku devadesátých let vytvářel v Paříži bíle natřené, modernistickou estetiku připomínající modely jakýchsi domů­cel, které poté sám obýval, nebo ventilační trubice Charlotte Posenenske, oscilující mezi minimalistickou estetikou a průmyslovým objektem zbaveným své funkce, anebo dům „u r“ Gregora Schneidera, který v něm pomocí lamp a zvukové techniky simuloval různé části dne či noci i roční období. A našli bychom další a další umělce pojednávající téma komplexně a kriticky. Přesto se na Kesnerově výstavě z hlediska modelu jako funkce nic nedozvíme. Kurátor setrvává u miniatur a iluze, tak jako všechna vystavená díla nakonec zůstávají tradičními sochami nebo obrazy.

Problémem tedy není samotné tematické zúžení výstavy, ale skutečnost, že namísto prezentace varianty přístupů představuje pouze formální variace. V rámci vystaveného souboru tak dochází k opakování, někdy až na hranici, kdy se stírají podstatné rozdíly. Domečky Thomase Schutteho se mohou zdát téměř totožné s těmi od Lorenze Estermanna, ačkoliv jsou motivace obou umělců pro práci ve zmenšeném měřítku architektonického modelu zcela odlišné. Stejně tak je tomu s fotografiemi Thomase Demanda a Edwina Zwakmana.

Práce devíti z jedenácti vystavených umělců se dotýká motivu stavby, a to navíc ve velmi podobné estetice. Ostatní jsou naopak zcela mimo vymezený okruh; těžko pochopit, co má s modelem společného například práce Pavly Scerankové Umění nezměřitelných vědeckých možností – socha zakrývající divákovo zorné pole a nedovolující mu zaostřit –, tedy kromě toho, že je jaksi neuměle slepená z polystyrénových imitací dřevěných latěk.

V českém umění má práce mezi architekturou a sochařstvím dlouhou tradici – od Stanislava Kolíbala s jeho akcentací prostoru jako ohraničené prázdnoty přes obyvatelné sochy Jiřího Příhody až po architektonické instalace Dominka Langa a Tomáše Džadoně. Jediným českým zástupcem je však již zmíněná Sceranková. Tu poté Kesner, věrný své oblíbené strategii seskupování do dvojic, zařadil do jedné místnosti s Tomem Sachsem. Můžeme uvažovat, zda má jít o jakýsi vtip, protože socha Scerankové zobrazuje raketoplán, zatímco Sachsovo dílo raketu Saturn. Smutné nicméně je, že se toho o specifické DIY estetice amerického umělce z jednoho vystaveného díla mnoho nedozvíme. Opět se totiž opakuje neduh známý již z předchozích výstav v Rudolfinu: vystavování slavných jmen, prezentovaných však jen jedním minoritním dílem.

Spíše výroba než tvorba

Přestože se výstava prezentuje jako ahistorická („představuje několik současných umělců“), je zajímavé, že až na Pavlu Scerankovou není žádnému z umělců pod 45 let a většina se narodila v šedesátých letech minulého století. Na tom samozřejmě není samo o sobě nic špatného – jen se opět jedná o velmi specifickou shodu, která z výstavy vytváří přehlídku takřka generační. Co vystavené umělce spojuje, je ovšem také fakt, že jsou jednak komerčně velmi úspěšní, zároveň však, eufemisticky řečeno, „za tvůrčím zenitem“ a spíše než že by něco vytvářeli, již jen vyrábějí.

Václav Magid ve svém textu o pražské umělecké scéně k Rudolfinu napsal, že představuje „bombastické výstavy ne zcela svěžích hvězdných jmen“. Výstav na téma modelu lze jen v samotných životopisech zúčastněných umělců nalézt mnoho, převážně však mezi lety 2005 a 2010. Například výstavy Post­Modelism v bergenské kunsthalle se společně zúčastnili Thomas Demand a Edwin Zwakman.

To by samozřejmě nemuselo nutně být nic tragického, originalita je jistě velmi relativní. Otázka ale je, co nakonec odůvodňuje existenci výstavy, jejíž náklady na realizaci se bezpochyby pohybovaly ve stovkách tisíců korun a která není ani historická, ani edukativní, ale ani aktuální nebo originální. Bohužel navíc také neodpovídá současným kurátorským přístupům, jak koncipovat kolektivní výstavy tak, aby byla zachována relevance celku i jednotlivých děl současně. Možná by nám představitelé Rudolfina na námitky odpověděli, že má vysokou návštěvnost…

Autor je kurátor galerie Futura.