Hororový spisovatel H. P. Lovecraft nestraší jen literární publikum. Ovlivnil také řadu hudebníků. Příkladem je hauntologická produkce vydavatelství Ghost Box. Pominout nelze ani psychedelickou skupinu ze šedesátých let nazvanou H. P. Lovecraft.
Na webu britského labelu Ghost Box, který je už víc než deset let klíčovým rozcestníkem pro všechny, kdo cestují univerzem hauntologické hudby, najdeme sekci pojmenovanou Look & Listen. Nejde jen o připomenutí toho, že v subžánru hauntologie je obraz minimálně stejně důležitý jako zvuk. Tato webová rubrika zároveň slouží jako určitá navigace ve spleti estetických inspirací vydavatelství, které jsou podobně různorodé jako zvuk umělců, jež má Ghost Box ve svém katalogu. Mimo jiné zde narazíme na odkazy k H. P. Lovecraftovi. Co má společného s hauntologií a s hudbou vůbec?
Budoucnost není, co bývala
Hauntologie jakožto jeden z řady rychle se střídajících „subžánrových“ objevů nového tisíciletí byla na vrcholu popularity před několika lety, kdy se o ní pravidelně psávalo v předních hudebních magazínech po celém světě (viz A2 č. 12/2010) a kdy – alespoň na chvíli – ovládla svět experimentální hudby. Pro ty, které právě tato subkulturní móda minula, připomeňme, že hauntologie – původně filosofický pojem Jacquesa Derridy – jakožto idea vychází z konceptu konce historie a paradoxní orientace na „přízraky minulosti“.
Hauntologický zvuk stojí především na samplech z často dost obskurních zdrojů, na útržcích z „divného“ anglického folku, ozvucích experimentů se syntezátory a na deformacích ambientu. Prakticky všichni tvůrci zařazovaní do tohoto žánru sdílejí jeden cíl – evokovat v posluchači pocit, který člověk prožívá v okamžiku, kdy si vybavuje nikdy neprožité vzpomínky. „Budoucnost už není to, co bývala“ – tak zní motto, které prostřednictvím stejnojmenné skladby vyslovil Leyland Kirby (známý také jako The Caretaker) a se kterým se ztotožňují i všichni umělci zastoupení na Ghost Boxu.
Label už jedenáct let přetváří pocit nostalgie z konce historického času do něčeho, co stále ještě zavání novotou. O jeho originalitě bylo už napsáno mnohé. Často se však opomíjí jedna ze zásadních inspirací – kromě library music a samozřejmě i průkopnického týmu sdruženého pod hlavičkou BBC Radiophonic Workshop v čele se skladatelkou konkrétní hudby Deliou Derbyshire vyznávají umělci z Ghost Boxu také pokleslou estetiku brakové literatury a starých hororů, z nichž nejvýrazněji vyčnívá H. P. Lovecraft. A nejde jen o to, že ve zmíněné webové sekci najdeme naskenované obálky jeho knih. Ještě větší poctu vzdal Lovecraftovi jeden ze zakladatelů labelu Jim Jupp, který svůj sólový projekt pojmenoval Eric Zann.
Okno do nicoty
Zapáleným fanouškům Lovecrafta už samozřejmě svítá: Eric Zann je totiž jenom lehce pozměněná verze jména hlavní postavy Lovecraftovy povídky z roku 1921, nazvané Hudba Ericha Zanna. Základní motiv celého příběhu je poměrně prostý, téměř dokonale ale vystihuje atmosféru, kterou se Jim Jupp svou hudbou snaží evokovat. Univerzitní student se přestěhuje do domu v opuštěné části města, protože na luxusnější příbytek pochopitelně nemá peníze. V domě ale není sám – jedním z dalších nájemníků je i němý německý muzikant Erich Zann, který hraje na violu s místním orchestrem. Žije v nejvyšším patře a za dlouhých nocí v osamění hraje hudbu, která prý nepřipomíná nic, co by kdokoliv předtím slyšel. Zann ale ony tajuplné melodie nehraje pro nic za nic. Postupem času se přijde na to, že jimi zadržuje neznámá monstra z jiné dimenze, která chtějí skrz okno vniknout do jeho pokoje.
Jupp se Lovecraftovým Erichem Zannem inspiruje jenom volně – na rozdíl od ruského skladatele Alexeje Vojtěnka, který v roce 2009 složil skladbu pro violu, pojmenovanou podle povídky – The Music of Erich Zann. Jupp, který jinak nahrává také pod pseudonymem The Belbury Poly, není ve své tvorbě tak doslovný, a místo aby svou hudbou přímo doprovázel povídku, snaží se spíš pomocí širokého rejstříku zvuků vyvolávat podobně tajemnou a mrazivou atmosféru, jakou vzbuzuje Lovecraftova próza. Právě v téhle rafinovanosti je nakonec jeho největší síla, většina pokusů o hudební ilustraci hororových příběhů totiž končí v pasti přílišné doslovnosti a žánrového klišé. To je třeba případ nespočtu metalových kapel, které si do svého názvu vetkly reálie z lovecraftovského univerza, ale nejsou schopny je hudebně vyjádřit. Za všechny jmenujme třeba řecké Septicflesh nebo německé Mekong Delta.
Náznak rozkladu a zkázy
Čím více kapel inspirovaných H. P. Lovecraftem objevujeme, tím obtížnější je mezi nimi najít nějakou, jejíž členové by se dokázali k lovecraftovské inspiraci vztáhnout kreativním způsobem. Vzácným případem skupiny, které se to povedlo, je kupodivu ta s nejjednoznačnějším názvem. Kapela H. P. Lovecraft vznikla v Chicagu v roce 1967, a přestože nikdy nedosáhla komerčního úspěchu srovnatelného třeba se zvukově příbuznými Jefferson Airplane a jiných psychedelických skupin, rozhodně ční nad žánrový průměr. K obvyklému nástrojovému rejstříku tehdejších sanfranciských rockových formací, tedy kytaře, base a klávesám, přidávala třeba i cembalo a celkově se snažila o víc než jen o formálně krotké popové skladby.
Skupina existovala jenom dva roky, během nichž vydala dvojici alb. Přesto díky svému směřování – a ovšem také díky názvu – patří k těm, na které fanoušci vzpomínají i po téměř padesáti letech. Je otázka, zda by tato kapela zůstala v hledáčku posluchačů i v případě, že by se pojmenovala jinak. Bez ohledu na název ale musíme konstatovat, že to, o co se umělci okolo značky Ghost Box v čele s Jimem Juppem pokoušejí v 21. století, se kapele H. P. Lovecraft svým způsobem dařilo už na konci šedesátých let. V obou případech zároveň slyšíme všudypřítomný náznak rozkladu a zkázy, což je možná další věc, která tvorbu zmíněných hudebníků spojuje s H. P. Lovecraftem.
Autor je hudební publicista.