Reanimace kosmické hrůzy

„Celý život je jen sada obrázků v mozku. Není žádný rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které vznikly z vnitřního snění, a není důvod si jedněch vážit víc než druhých,“ uvedl kdysi Howard Phillips Lovecraft. Bylo jen otázkou času, kdy se obrázky podivuhodných vizí rozpohybují na stříbrném plátně. Ač se fantastické, dobrodružné i hororové příběhy objevovaly v kinematografii od jejích počátků, nebývalý rozkvět zažívaly zvláště ve dvacátých a třicátých letech 20. století, tedy v nejplodnějším Lovecraftově období, kdy byly zušlechtěny a zpopularizovány Hollywoodem. Není však náhodné, že první filmovou adaptaci Lovecraftova textu, Strašidelný palác (The Haunted Palace, 1963), natočil až dvacet šest let po spisovatelově smrti nezávislý tvůrce Roger Corman, „král béčkového kina“.

Svět bez happy endů

Lovecraftův literární odkaz je dnes zanesen nesčetnými interpretacemi. Vzhledem k pojetí většiny filmových adaptací se nabízí zasadit jej do kontextu populárního braku. Spadaly tam ostatně pulpové magazíny, do nichž autor psal své povídky. Pulpové zázemí textů se stalo východiskem pro řadu jejich interpretů. Například Josef Škvorecký rozeznal Lovecraftovo kouzlo právě v tom, co teoretička Susan Sontagová označila termínem „camp“ – v líbezné vyumělkovanosti, nesmyslnosti, selhání, naivnosti, do očí bijící křiklavosti. Sice barvitý, avšak nihilisticky makabrózní Lovecraftův svět bez happy endů přirozeně neodpovídá vyprávění, na němž jsou postaveny vycizelované fikce mainstrea­mu. To je také důvod, proč se několik let Guillermo del Toro bez úspěchu snaží přenést Lovecrafta do Hollywoodu. Naopak už není tolik překvapivé, že se od Cormanových dob Lovecraft tak dobře uchytil právě v nezávislých hororových projektech. Nejvýznamnější autorovy filmové adaptace pocházejí od Stuarta Gordona a Briana Yuzny, řemeslně zdatného tandemu tvůrců béčkových gore filmů. První vystupoval většinou v roli režiséra a druhý coby producent. Zcela jiným způsobem na mistrův odkaz navázala tvorba Historické společnosti H. P. Lovecrafta (HPLHS). Fanouškovský okruh z Kalifornie stvořil na rozdíl od Gordona a Yuzny takřka na koleně dvě filmové adaptace: Volání Cthulhu (The Call of Cthulhu, 2005) a Šepot v temnotách (The Whisperer in Darkness, 2011).

Jeden ze symptomů, který charakterizuje Lovecraftovo autorství a splývá dle Umberta Eca s atributy pokleslého či populárního umění, je sériovost. Jednak ve smyslu fragmentární struktury, ale také v podobě recyklování motivů. Kupříkladu nejslavnější adaptace Gordona a Yuzny, Re­Animátor (Re­Animator, 1985), si za svou předlohu vzala typicky roztroušený lovecraftovský materiál – útlou povídku, která nadto vycházela na pokračování. Gordon a Yuzna ji proměnili do volné trilogie celovečerních snímků (druhý díl pochází z roku 1989, třetí z roku 2003), které po vzoru takzvané kinematografie atrakcí poskytují senzační výjevy, jejichž vršení obětují soudržnost vyprávění.

Epizodičnost a recyklace

Oba filmy od HPLHS jsou zformovány obdobně. Estetika úžasu tu má výsadnější postavení než klasická vyprávěcí logika, která by senzačnost zahlazovala voyeurským modem založeným na „neviditelnosti“ fikce, při němž má divák tendenci pohodlněji se vpíjet do iluzivního světa. Silně epizodická stavba Volání Cthulhu založená na deníkových záznamech ostatně kopíruje sloh i strukturu původní povídky. Rozdrobenost Lovecraftovy prózy se vedle filmového stylu odráží i v pojetí snímku Necronomicon (1993), který je rozdělený do několika povídek zaštítěných společným rámcem, či v televizním cyklu Masters of Horror (2005–2006), pro nějž Gordon adaptoval povídku Sny v čarodějném domě.

Pro Lovecraftovu autorskou estetiku je dále typická recyklace: opakující se témata, syžety, nebo připodobňování a přímé odkazy na jiná díla, autory, jejich styl (Edgar Allan Poe, Henry Fuseli, Mary Shelleyová, Nikolaj Rerich). Gordon a Yuzna i HPLHS lovecraftovský pastiš nevyhnutelně přejímají do filmové formy a rejstřík recyklací ještě rozšiřují. U Gordona jde například o parafrázi Herrmannovy hudby z Psycha (1960) v Re­Animátorovi nebo exploatování motivů z Lovecraftových povídek Slavnost či Stín nad Innsmouthem ve filmu Dagon (2001). Aluzivní charakter adaptací HPLHS zase především vychází ze stylu odkazujícího na němé a raně zvukové období kinematografie, v němž Lovecraft psal, přičemž jej omlazují moderní technologií digitálního snímání obrazu. ­HPLHS navíc svou techniku označila termínem „Mythoscope“, který odkazuje k tradici rádoby famózních vynálezů, doprovázejících americké béčkové filmy od padesátých let („Odorama“, „Percepto“, „HypnoVista“ a další).

Ženy a monstra

Lovecraftovi nelze upřít jistou nadsázku, jež k pokleslým žánrům patří ve stejné míře jako nutkání ohromovat čtenáře. V tomto případě se projevuje až chorobnou fascinací groteskní monstrozitou. Filmy Yuzny a Gordona jsou řazeny do škatulky „body hororu“, tj. estetiky soustředěné na explicitní vyobrazení zlovolných mutací, tělesných odchylek i mrzačení, šílených metamorfóz a pitvorné nestvůrnosti. Až bachtinovským způsobem pojaté snímky, v nichž se prolíná komika s tělesnou hrůzou, dobře tlumočí příznaky Lovecraftova autorství. Výmluvný je v tomto ohledu jejich snímek Ze záhrobí (From Beyond, 1986) podle povídky známé u nás pod názvem Z neznámého světa, který předkládá senzační exhibici obludnosti jako něčeho, co se vymyká ustáleným normám, co překračuje hranice, co je neustále proměnlivé, a tím pádem děsivě nedefinovatelné. Ačkoli u Lovecrafta prakticky nenalézáme ženské postavy či jakékoli narážky na feminitu, Gordonovy a Yuznovy adaptace vedle gore efektů zužitkovávají ženskou nahotu, čímž se posilovala atraktivnost nízkorozpočtových titulů, které se nemohly pyšnit ani hvězdným obsazením, ani spektakulární výpravou. A je to právě zanesení erotizované ženskosti do Lovecraftova světa velkých mužů, co lze považovat za největší adaptační inovaci Gordona a Yuzny.

Bez ženského elementu, tentokráte bez erotické stylizace, se neobešel ani děj Šepotu v temnotách. Zšeřelé filmy HPLHS jsou mnohem zdrženlivější a spíš mají blízko k jinému lovecraftovskému přístupu, a to k zadržování či oddalování informací, než se děs v celé své hrůznosti dostane na okamžik na světlo, aby postihl racionálně založeného člověka šílenstvím. Ani adaptacím HPLHS ale nelze upřít fascinaci groteskní tělesnou hrůzou i přiznané zveličení. Hlavní motto, jež zastřešuje organizaci a uvozuje jejich filmy, koneckonců zní „Ludo Fore Putavimus“ a je interpretováno ve smyslu „Mysleli jsme si, že by to mohla být zábava“. Ano, lovecraftovské horory, stejně jako literární předlohy, jsou podivuhodné, leckdy svěže nepředvídatelné, ale stále jsou především zábavou. Ze sféry vysokého umění je stahují do kosmické temnoty chuchvalce měňavých chapadel.

Autor je filmový publicista.