Přes vysokou míru vnitřní diferenciace moderní společnost často trpí politickou iluzí, že tvoří „jedno tělo“ s jedinou vůlí a představami i hodnotami, které sdílejí všichni, kdo jsou její součástí. Protivit se obecné vůli se považuje za zločin, zatímco poslušnost politické autoritě se popisuje jako univerzální zvyk. Taková společnost má své údy a orgány, vyvíjí se a roste jako živý organismus, má jedinečný charakter a spolu s ním i dějinné určení. Lidstvo tak může vytvářet pomyslné univerzální společenství zahrnující celý lidský rod, ve skutečnosti však tuto totalitu utváří bezpočet různých kultur s jejich zvláštními hodnotami, zvyky a tradicemi. Snad nikde se tento romantický paradox univerzálních ideálů naplňovaných kulturními odlišnostmi neprojevil tak silně jako v díle německého filosofa Johanna Gottfrieda von Herdera, který považoval národní kultury za specifické a žádal, aby každý národ žil podle svého charakteru. Současně však předpokládal, že kulturní odlišnosti budou přispívat k univerzálnímu rozumu a historickému pokroku lidstva. Kultura se tak stala klecí, ze které není úniku. V tomto zajetí dějinami, zvyky a tradicemi na člověka ovšem měla čekat svoboda a naplnění individuální i kolektivní identity.
Univerzalita se od romantických dob stala myslitelnou jako souhrn nekonečných variací partikulárních kultur. Absolutní nároky rozumu se projevují jako relativní srovnávání různých forem sociálního života. Tento obecný filosofický paradox má vážné politické důsledky. Romantický důraz na možnost donekonečna srovnávat kulturní rozdíly a relativizovat každý zvyk, přesvědčení nebo myšlenku v sobě vždy nese riziko, že taková diferenciace skončí v představách o nadřazenosti nebo přímo vyvolenosti jednotlivých kultur a národů.
Evropská unie donedávna představovala úspěšný pokus tento paradox relativní platnosti absolutních hodnot a partikulární kultury kosmopolitismu – vystižený unijním heslem „Jednota v rozmanitosti“ – využít tak, aby politiku neparalyzoval, ale naopak otevíral a posiloval. Když se proto v posledních několika letech začalo hovořit o Německu jako „přirozeném hegemonovi Unie“, nastalo znepokojení nejen mezi evropskými nacionalisty, ale i mezi těmi, kteří proces evropské integrace chápali jako politický příslib, že doba hegemonů v Evropě skončila a nadnárodní politika Evropské unie bude směrem dovnitř i ven důsledně multilaterální.
Hegemonie je nadřazenost, která se prosazuje bez ohledu na politickou legitimitu. V živé paměti máme například vznik takzvané Trojky, diktující ekonomickou politiku eurozóny bez ohledu na to, že pro tento mimořádný institucionální paskvil neexistovala opora v evropském právu. Podobně brutální byl i postup německých diplomatů při migrační krizi, když se nakonec dohodli za zády evropské diplomacie s autokratickým režimem tureckého prezidenta Erdoğana. Proklamovaná „Evropa hodnot“ tak bezskrupulózně vydala všechny uprchlíky vládě, která již delší čas systematicky porušuje základní lidská práva. Jako kdyby transportů a selekcí lidí za ostnatými dráty nebylo v evropských dějinách dost!
Touha být hegemonem v dnešní Evropě rychle roste a získává mnoho různých podob. Jedna z nich se projevila i během referenda, v němž se občané Spojeného království rozhodli pro vystoupení jejich země z Evropské unie. Obavy z migrace, pocit rostoucí nerovnosti a protest proti politickým elitám by k vítězství stoupenců brexitu nestačil, kdyby ho nedoprovázely postimperiální fantazie o Británii, která se stane znovu velkou, odhodí zátěž evropské byrokracie a vypluje na moře globálních ekonomických a politických příležitostí.
Jen společnost, která žije iluzí, že je jedním tělem, se touží stát politickým hegemonem. Americká filosofka Seyla Benhabibová takový holistický přístup ke společnosti, kultuře a hodnotám označuje za „žebráckou sociologii“. Ve skutečnosti žádná kultura nedokáže integrovat dnešní složitou společnost. Každá kultura je diferencovaná, a proto i každá kolektivní identita spočívá ve vnitřních a vnějších rozdílech. Jinými slovy, kultura neintegruje, ale diferencuje – je vymyšlená a vede se o ni neustálý spor.
Historickým úspěchem Evropské unie bylo převedení touhy po hegemonii z totální destrukce moderních válek do konstruktivní politiky sdílených zájmů i osudu. V důsledku neschopnosti Unie řešit současnou ekonomickou, politickou a migrační krizi však dochází k rozpadu této politiky, založené na paradoxu relativní platnosti absolutních hodnot. Na její místo se opět dere hegemonické vládnutí, které jsme dosud mohli sledovat za unijními hranicemi. Vedle Putina, Erdoğana a dalších tak i v dezintegrující se Unii začíná převládat slovník „žebráckých“ politiků, kteří by nejraději převedli všechny ekonomické a politické problémy na kulturní konflikty a pod záminkou střetu civilizací se prohlásili za ochránce „vůdčí kultury“ Západu proti všem „cizákům“, ať jsou jimi syrští uprchlíci, východoevropští dělníci a řemeslníci nebo zbídačení řečtí důchodci.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.