Uzbecký diktátor Islam Karimov sice zemřel, ale nezdá se, že by zemi čekala změna k lepšímu. Uzbekistán je nadále státem, kde se pošlapávají lidská práva za tichého přihlížení Západu, Ruska i Číny.
Dění kolem smrti prezidenta Islama Karimova, jehož nadvláda začala už v roce 1989, je přesvědčivým důkazem, že Uzbekistán zůstává jednou z nejizolovanějších a nejkontrolovanějších zemí světa. Už 27. srpna sice Karimova postihlo krvácení do mozku, ale přestože byl neurologicky mrtvý, oficiálně dále vládl, uzbecký režim fungoval, úřady popíraly zprávy o prezidentově smrti a místní televize mlčela i o jeho zdravotním stavu. Za sedmadvacet let jeho vlády byla nezávislost médií tak důkladně potlačena, že první oficiální zvěsti o tom, že se prezident nachází v těžkém zdravotním stavu, přišly z instagramového účtu jeho dcery. Teprve 2. září Taškent oficiálně potvrdil, že Karimov nežije. Zemřel diktátor, jenž se uměl pohybovat mezi zájmy nejrůznějších místních klanů i světových mocností.
Bezpráví a spojenci
Po útocích z 11. září 2001 se stal Karimov klíčovým spojencem Spojených států v boji proti terorismu a Uzbekistán důležitou základnou pro válku v sousedním Afghánistánu. Pod záminkou boje proti teroru však zároveň zesílila represe vůči občanům a bylo čím dál těžší ignorovat alarmující zprávy z uzbeckých vězení, včetně těch o mučení vařicí vodou. Hrůzovláda Karimovova režimu znechutila dokonce i obvykle nepříliš citlivé americké senátory, kteří v roce 2004 odhlasovali omezení vojenské pomoci Taškentu.
V roce 2005 došlo k brutálnímu potlačení protestu ve městě Andižan, při němž zemřelo 1 500 lidí, a západní země už těžko mohly přehlížet povahu uzbecké diktatury. V reakci na zesilující kritiku spojenců uzavřel Karimov americkou základnu a obrátil se k Rusku a Číně. Ne všechny západní země se však rozhodly dát najevo svůj odpor, například Německo postupně mírnilo své výhrady a tímto způsobem si zachovalo svou základnu v Termezu. Právě Německo se následně stalo hlavním zastáncem Uzbekistánu v Evropské unii. Ta sice po andižanském masakru zavedla proti Karimovovu režimu sankce, ale už po několika měsících udělilo Německo vízum uzbeckému ministru vnitra, ačkoliv jeho případ jasně spadal pod evropské sankce. Ačkoliv Taškent nijak nezlepšil lidskoprávní situaci v zemi, Německo dále vyvíjelo nátlak na Evropskou unii a v roce 2009 byly sankce zrušeny. Ani Spojené státy nechtěly zcela rezignovat na spojenectví se strategicky situovanou zemí, navíc bohatou na přírodní suroviny, a následovaly evropského příkladu. S odkazem k vratké situaci v sousedním Afghánistánu našly obě strany brzy společný jazyk.
Pokračování bez pokroku
Krátce po Karimovově smrti se rozpoutal zápas o moc, poněvadž prezident nestihl oficiálně vyhlásit nástupce. V době, kdy uzbecké úřady konečně přiznaly, že prezident nežije, byl podle všeho vítězem zápasu o nástupnictví dosavadní premiér Šavkat Mirzijajev. Dle uzbecké ústavy měl dočasně převzít vedení země předseda senátu, ale ukázalo se že na ústavu nikdo nehledí. Za favorita byla dlouhodobě považována starší dcera zemřelého prezidenta Gulnara Karimova, která si v minulosti vybudovala podnikatelskou říši v hodnotě miliard eur. V roce 2014 však upadla u otce v nemilost a dosud měla domácí vězení. Navíc byla obviněna z praní špinavých peněz ve Švýcarsku a bylo zmraženo její konto v hodnotě miliardy eur, které jí na účet poslaly nadnárodní korporace za zprostředkování nejrůznějších výhod na uzbeckém trhu. Vítězství premiéra Mirzijajeva je každopádně daleko spíše odrazem dohody mezi různými vlivnými skupinami než výsledkem zákulisního boje. V Uzbekistánu stále fungují mocné místní klany a Mirzijajev je považován za představitele klanu z druhého nejdůležitějšího města Samarkand. Pravděpodobně získal podporu i od klanu z hlavního města Taškentu, konkrétně například od šéfa Služby národního bezpečí Rustama Inojatova.
Dosavadní hladký průběh přenosu moci na vedoucího představitele Karimovova režimu nedává příliš naděje na příchod reforem. Není to v zájmu režimu a navíc chybějí vnější i vnitřní předpoklady pro změny. V Uzbekistánu už dávno v podstatě neexistuje politická opozice a jakýkoli projev nesouhlasu je okamžitě hlášen díky rozšířené síti donašečů a následně trestán. Lze předpokládat, že taktika manévrování mezi zájmy Západu, Ruska a Číny bude pokračovat i nadále. Loni obdržel Uzbekistán od Spojených států velkou vojenskou dodávku a ministr zahraničních věcí John Kerry osobně přislíbil Karimovovi svou podporu. Krátce po pohřbu diktátora pak ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil svou soustrast Mirzijajevovi, čímž ukázal, že souhlasí s výběrem následníka.
Uzbekistán ovšem v současnosti představuje značné riziko. Navzdory všudypřítomné korupci a represím se sice hospodářství v posledních letech rozvíjelo rychlým tempem díky přírodnímu bohatství a obyvatelstvo pocítilo nárůst životní úrovně, ceny za ropu a plyn se však v roce 2014 propadly a Rusko, hlavní obchodní partner, se navíc ocitlo pod tlakem sankcí, což zasadilo Uzbekistánu dvojí úder. Dosud nezaměstnanost řešila emigrace do Ruska, odkud pak posílaly peníze miliony uzbeckých dělníků, kteří tam často pracují ve strašných podmínkách. Nyní se tato možnost omezila. Tlak na Mirzijajeva bude tedy značný a není vůbec jasné, jak se nová hlava státu k těmto výzvám postaví. V největší zemi regionu, kde žije více než 30 milionů lidí a kde je polovina obyvatel mladší šestadvaceti let, může ekonomický úpadek znamenat začátek velkých problémů.
Autor je politolog.