Filmař světa a pokroku

Po knihách věnujících se životu a dílu Karla Vachka, manželům Vašulkovým, Janu Calábkovi, Chrisu Markerovi nebo Janu Němcovi vyšla v edici 20/21 Nakladatelství Akademie múzických umění další obsáhlá monografie, tentokrát zaměřená na zásadní postavu světové dokumentární kinematografie Jorise Ivense. Práce Andrého Stufkense Joris Ivens. Filmař světa je pečlivě strukturovaným vhledem do tvorby holandského tvůrce, tím nejzajímavějším na celé knize přesto zůstává osobnost samotného Ivense, tvořícího od dvacátých až do osmdesátých let minulého století.

Bludný Holanďan

Joris Ivens je spolu s Robertem Flahertym nebo Richardem Griersonem považován za zakladatele dokumentární kinematografie. Za svůj život vytvořil množství formálně i tematicky různorodých snímků. Všechny ale propojuje radikalita filmařské práce. Svůj první film Ivens natočil už v roce 1911, tedy ve třinácti letech, částečně i proto, že pocházel z rodiny obchodníka s fotografickou a filmovou technikou. Ivensovou tezí bylo, že umělec musí být subjektivní a musí zaujmout osobní stanovisko. Pevná autorská pozice spolu s překonáváním hranic filmové řeči byla úběžníkem celé jeho pestré tvorby.

„Bludný Holanďan“, jak se Ivensovi přezdívalo, byl poetický umělec stejně jako nekompromisní propagandista. Své filmy konstruoval na základě složitých úvah o vztahu formy a obsahu, o jejichž neoddělitelné propojení usiloval. Vyprávěné je tak v každém záběru vědomě spoluutvářeno tím, jak se o tom vypráví. Ivensův přístup k filmovému médiu byl avantgardní bez ohledu na to, zda zrovna točil oslavu konstruktivismu a moderní architektury, jakou byl snímek Most (De brug, 1928), nekritický hold budování lepšího světa Komsomol (1932) nebo antifašistický film Španělská země (The Spanish Earth, 1937). V jeho tvorbě nalezneme poetický Déšť (Regen, 1929) nebo Příběh větru (Une histoire de vent, 1988), tedy díla, která na sebe berou formu živlů, o nichž vyprávějí, ale i analyticky strukturované snímky typu Bídy v Borinage (Misère au Borinage, 1933), jejichž cílem je šokujícím způsobem upozornit na sociální problematiku a důsledky ekonomické krize nebo válečných konfliktů.

Ačkoliv je Ivens díky otevřeným deklaracím svých politických postojů vnímán jako levicový autor, možná to jediné, co ho doopravdy zajímalo, byl pokrok. V jeho jménu se vrhal do práce na zakázkách soukromých firem, jakými byly filmy Rádio Phillips (Philips­Radio, 1931) nebo Power And the Land (Energie a krajina, 1940), i do jasně politicky profilovaných filmů, mezi něž patřily třeba Bída v Borinage nebo Sedmnáctá rovnoběžka (17e pa­­rallèle: Le Vietnam en guerre, 1968). Tvorba pro něj vždy byla také prostředkem k dosažení společenské změny. Pracoval po celém světě a byl v kontaktu například s Brechtem, Hemingwayem, Dos Passosem, Vertovem nebo Chrisem Markerem.

Umění a odpovědnost

Kniha Andrého Stufkense je spíše katalogem než monografií. Na rozdíl od jiných titulů edice 20/21, které chronologicky sledují různá životní období autorů a skrze ně nahlížejí jejich tvorbu, je Filmař světa strukturován na základě Ivensových filmů. Stufkens je přitom analyzuje pokaždé stejně: v jednotlivých podkapitolách postupně probírá různé aspekty snímků, od obsahu přes průběh natáčení a filmový jazyk po dobový kontext, recepci a recenze. Čím dál v knize postupujeme, tím těžší je neztratit s ní kontakt. Ačkoliv se totiž každému z filmů dostává velké pozornosti, kniha se jako celek utápí v repetitivnosti. Autor je posledních dvacet let ředitelem Evropské nadace Jorise Ivense, jež v režisérově rodném Nijmegenu spravuje jeho archiv, a z textu je zřejmé, že se v Ivensovi vyzná, žije jím a chápe dokumentaristovu uměleckou podstatu, jeho zápal a odevzdanost tvorbě. Přesto se kniha, jež je místy poněkud přetížená detailními informacemi, nečte lehce. Těžko říct, zda by jiné uchopení Ivensova díla přineslo lepší výsledek. Vzhledem k režisérovu životu, který se vyznačoval dychtivým pohybem kupředu a překotným osaháváním všeho nového, se každopádně rigidní forma knihy jeví jako kontraproduktivní. Ve vztahu k charakteru Ivensovy tvorby působí příliš svazujícím dojmem, srozumitelnost je někdy na úkor imaginace a inspirativní momenty filmů, které jsou i z dnešního hlediska aktuální a v lecčem pokrokové, jsou zatíženy někdy až ubíjejícím množstvím informací.

Důvod, proč knihu otevřít, přesto zůstává. Je jím rozmanitost Ivensovy filmografie, režisérovo urputné rozbíjení statu quo, umělecký a sociální přesah jeho filmů i životní příklad dokumentaristy, který umění nechápal pouze jako estetickou kategorii, ale také jako projev společenské odpovědnosti.

Autorka je dokumentaristka a redaktorka A2larmu.