Síla tradice

Jsou naše tradice silnější než současné ekonomické stimuly a výzvy? Je vůbec možné tvrdit, že to, jak se jedinec snažil v historii vyrovnat se svou rolí ve společnosti, má značný vliv na naše chování i v tak vykalkulované sféře života, jakou je současné hospodářství? Netvrdím ani jedno, ani druhé, v tomto článku se však pokusím pozastavit nad některými hospodářskými a mentálními aspekty svázanými s tradicí dědictví v jeho nejtradičnější formě, jíž je převod rodinného majetku z rodičů na děti. Tento způsob dědění je dnes viditelně na ústupu, málokdo z nás ostatně dědí pole, louky a dvory obhospodařovávané za účelem obživy. Překvapivě silné však zůstávají společenské mechanismy, které jsou s tradiční držbou a předáváním výrobních prostředků spojeny.

K tématu jsem se před lety dostal víceméně náhodou. Spolupracoval jsem jako překladatel na kolektivní etnografické publikaci Dům v Karpatech a přilehlých oblastech balkánských (1999), jež se věnovala tradiční lidové architektuře a zahrnovala i studie zahraničních badatelů. Překládat bylo zapotřebí články psané maďarsky a rumunsky. Ve studii Moniky Budiş z bukurešťského etnografického ústavu jsem si povšiml pro mě tehdy neznámého faktu – dědictví půdy a rodičovského domu v Rumunsku probíhalo oproti tomu, co běžně známe z tradice české, diametrálně odlišně. Na zajímavý údaj jsem si znovu vzpomněl, když jsem pracoval jako český lektor v Bukurešti. Pokoušel jsem se hledat vysvětlení, smysluplnou mentální oporu odlišností tamní každodenní reality a tradiční dědictví se ukázalo jako jeden z možných způsobů, jak tyto odlišnosti ne snad zcela vysvětlit, ale alespoň lépe chápat.

Linie Terst–Petrohrad

Hranice mezi západním a jihovýchodním systémem dědění probíhá střední Evropou zhruba po linii Terst–Petrohrad a souvisí i s typologií rodiny. Spokojme se prozatím pouze s tím, že se ve střední Evropě jako celku vyskytují dva typy tradičního dědictví a Sedmihradsko a Česko mohou velmi dobře posloužit jako dva typické ilustrační příklady těchto odlišných systémů. Maďarsko potom zůstane někde uprostřed.

Začněme tím, co známe, tedy českým prostředím, kde rodičovský dům a polnosti tradičně obdržel nejstarší syn. Rodiče se přestěhovali do výminku, kde je syn podporoval, mladší bratři byli nejstarším synem vyplaceni. V Sedmihradsku se oproti tomu půda rozdělila mezi všechny syny rovným dílem a v rodičovském domě zůstal naopak syn nejmladší. Nikoli však jako hospodář. Tím se mohl stát až po otcově smrti. Na první pohled můžeme pozorovat dva markantní rozdíly, v nichž hrají roli na jedné straně peníze a na straně druhé snaha o zachování spravedlnosti poněkud elementárnějšími prostředky. Východní systém je více svázán s dobou, kdy bylo možné extenzívní využití půdy, a patrně také s méně produktivním polním hospodářstvím, neboť při omezené produkci je důležité, aby každý měl stejnou šanci přežít. Je to archetyp, který není ani v Česku zcela neznámý. O tom nás může přesvědčit svět lidových pohádek, kde se tři princové vydávají do světa zkusit štěstí a – kupodivu – tatínkovo království, princeznu a koně Zlatohříváka získá nejmladší z nich. Nejen kvůli gradaci děje a poučení je nejstarší syn fanfarón a náfuka, prostřední je takový nijaký, zato nejmladší je hodný, skromný, štědrý, zkrátka konečně ten pravý. Nezvítězí ovšem jen vlastními silami, vždy je mu vydatně pomoženo, protože si jako jediný tu pomoc zaslouží. Příkladů je na to spousta, výjimky neexistují.

Ovšem západní tradice dědictví se od tohoto modelu odpoutala. Namísto rovnostářsky pojaté spravedlnosti, aplikované v lidových pohádkách i na rodiny královské, se v západní společnosti uplatnil systém primogenitury, a to i v životě běžných poddaných. Rozdělit království je totiž nejen poněkud škoda, ale především je to politicky krajně nebezpečné, protože zpravidla vždy se najdou nějací mocní sousedé, kteří toho využijí. Proč ale nerozdělit obyčejné hospodářství? V západní Evropě se totiž už ve středověku extenzivní hospodářský model místy zcela vyčerpal (vzpomeňme důvody německé kolonizace českých zemí či Sedmihradska), a bylo tedy zapotřebí urychleně nalézt nové způsoby obživy. Kromě ekonomické migrace na Východ se rozvíjí i nový model hospodaření – promyšlené střídání osevních ploch a úhoru. Zemědělská produkce se však nezvýšila jen novými technologiemi. Šlo také o novou organizaci vlastnictví – velký, nedělený rodinný statek byl totiž spíše schopen vytvářet přebytek a prodávat jej na trhu, což vlastně umožňovalo rozvoj měst, která byla schopna tuto nadprodukci absorbovat a hlavně za ni platit.

Jak je patrné, oba dědické systémy nejsou ničím jiným než odpovědí na to, jak přežít, a jejich rozdíly je třeba hledat v odlišnostech společností, které je praktikovaly. Systém používaný tradičně například v Sedmihradsku byl vhodný pro slaběji rozvinutou, relativně chudou společnost, kde do značné míry chyběl trh a každý byl nucen zásobit se doslova na vlastní pěst. Dával všem rovné šance, avšak pod jednou zásadní podmínkou: při růstu populace nutně vyžadoval prostor, volnou půdu. Západ svou odlišnou společenskou dynamiku založil chtě nechtě již na zemědělských inovacích a akumulaci držení půdy. To se vyřešilo tak, že statek západního typu byl svěřován co nejdříve novému hospodáři – mladému, dynamickému muži v plné síle. Tedy někomu, kdo byl schopen obstát v konkurenci, v dynamicky organizovaném systému, který byl nastaven na svým způsobem mnohem nepříznivější podmínky: na prostředí, ve kterém již docházely přirozené rezervy. Podotkněme, že ne na všechny se pak pochopitelně dostalo rovným dílem, ovšem vyvážila to celková prosperita společnosti, která rostla díky řemeslu, obchodu a nakonec i průmyslu.

Nezávislost dědice

Z problému, s nímž se musela ve středověku vyrovnat západní Evropa, se ovšem vyvinula ještě jedna velká přednost. Jak bylo řečeno, podle západoevropského modelu rodiče předávají hospodářství nejstaršímu synovi, který se tak stává novým hospodářem. Výminek, péče o staré rodiče, však přináší něco ve druhém systému zcela nemyslitelného: mezigenerační smlouvu. A protože smlouvy bez morální opory mnoho neznamenají, rodiče vydávající se pro dobro nikoli své, ale toho, čemu se říkávalo grunt, dobrovolně do synovy vůle byli osobně nesmírně zainteresovaní nejen na jeho pracovních schopnostech, ale také na jeho výchově k individuální odpovědnosti. Ve východoevropském systému dědictví nic podobného není – rodinné polnosti byly sice, jak již jsme podotkli, spravedlivě rozděleny rovným dílem, avšak nejmladší dědic zůstával v rodném domě, který stárnoucí otec kontroloval až do smrti, a bylo tedy mnohem důležitější, aby byl synek morálně připraven na lehčí či těžší formu absolutistické gerontokracie, aby tedy byl spíše poslušný než zodpovědný.

Všechno bylo v pořádku, pokud byl tento systém uplatňován v rurálním prostředí, kde se po celá staletí neděly žádné závažnější změny a kde chaosu vzdorovala tradice udržovaná ctihodnými kmety. Rodiče si dětí přirozeně hleděli a děti pod jejich trvalým dohledem nakonec měly čas postupně se všemu pro život potřebnému přiučit. O převzetí zodpovědnosti za rodičovskou generaci ostatně nemohlo být ani řeči, vždyť samy musely uživit svou rodinu a přebytky prakticky neexistovaly. Tento společenský model rumunský etnolog Silviu Angelescu nazývá „civilizací studu“. Západní, individualistická společnost je jím kontrastně definována jako civilizace, kde podobnou roli hraje pocit viny. Naopak v Asii pocit viny absentuje a nahrazuje ho, zajisté stejně efektivně, právě pocit studu vůči kolektivu. Zajímavé je proto zjištění, že tento „nevinný“ stud máme náhle i u nás, ve střední Evropě.

Stud a vina

Jak funguje morálka ve vztahu k tradici dědictví? Podle amerického psychologa Lawrence Kohlberga existuje u dětí několik stadií morálního usuzování. Přeskočíme takzvanou předkonvenční morálku, tedy stručně řečeno systém příkazů a trestů, jenž ve druhém pokročilejším stadiu přechází v orien­­taci na odměnu, což není nic jiného než dobře známá metoda cukru a biče. Povšimněme si především, co podle Kohlberga znamená konvenční morálka. Tato úroveň má rovněž dvě stadia. První z nich, tedy celkově již třetí morální stadium, je definováno jako „orien­­tace na to být hodným dítětem – dítě se přizpůsobuje, aby se vyhnulo nesouhlasu ze strany druhých“. To je přece stud, strach ze zahanbení před kolektivem, tedy motivace do značné míry vnější, závislá nikoli na vlastním přesvědčení, ale na mínění jiných. Druhým ze stadií této konvenční morálky je „orientace na autoritu – člověk dodržuje zákony a sociální pravidla, aby se vyhnul odsouzení ze strany autorit a pocitům viny, že neplní svoji povinnost“. Vědomí viny zde způsobuje autorita zákona, pravidel, která je třeba přijmout vnitřně. Teprve potom se může stát člověk individuem plně zodpovědným za své činy.

U Kohlberga najdeme i třetí úroveň postkonvenční morálky, na níž dochází k jednání motivovanému s ohledem na veřejné blaho či orientaci na univerzální etické principy, avšak jak autor sám napovídá, jsou to věci přesahující svou morální podstatou oblast společenské konvence, a tedy i dědického práva. Zde už nelze na jedinci nic vymáhat, zbývá na něj pouze morálně apelovat.

Valašská a klužská specifika

Než téma uzavřeme, vraťme se ještě jednou do střední Evropy. Jeví­li se nám západní dědický princip jako modernější a z hlediska dnešních výrobně­hospodářských vztahů veskrze vhodnější, bude dobré citovat dva příklady, kdy se oba systémy ve specifických podmínkách střední Evropy vlastně začínají přibližovat jeden druhému. Tím prvním je někdejší situace na moravském Valašsku, kde byl stejně jako na celém českém území uplatňován princip, podle něhož hospodářství připadne nejstaršímu synovi. Když jsem před lety spolupracoval s etnografy z Valašského muzea v přírodě, potvrdili mi nejen rozdíl mezi principy dědictví na Západě a na Východě, ale také fakt, že vzhledem k ne­úrodné půdě, nemožnosti vytvářet přebytek a konkurovat jiným zemědělským oblastem se na Valašsku celkem běžně stávalo, že nejstarší syn nebyl schopen mladší bratry vyplatit a ti potom zůstávali na rodném statku. Avšak už ne jako dědicové, ale jako čeledíni. Coby příbuzné je nikdo nevyháněl, ale jelikož zůstali bez vlastního majetku, neměli právo uzavírat sňatek. V chudém prostředí uplatňujícím západní zásady dělby majetku se tak až do období opožděné industrializace například rodilo poměrně dost nemanželských dětí.

Pouze zdánlivě opačným příkladem je situa­ce v maďarské vsi Magyar Vistya (rumunsky Viştea), ležící v Sedmihradsku nedaleko města Gherla (maďarsky Szamosújvár). Vesnice žila, a patrně i dosud žije, z produkce zeleniny pro město Kluž. Na rozdíl od relativně bohatých sedmihradských Sasů, kteří si z údolí Mosely a Rýna přinesli ve středověku i své západní dědické právo, a na rozdíl od Maďarů z Uher, u nichž byl tento západní dědický princip rovněž uplatněn, zachovali sedmihradští Maďaři podobně jako tamní Rumuni archaičtější způsob dělení půdy rovným dílem. Vesnice však přesto byla bohatá, vytvářela zemědělský přebytek. Dosáhlo se toho velice jednoduše, byť s tím bylo spojeno nesmírné riziko: v rodině se pravidelně rodilo pouze jedno dítě, univerzální dědic.

Z obou uvedených středoevropských příkladů vyplývá, že ani jeden z principů evropské dědické tradice není univerzálně platný. Západní model je nastaven na konkurenceschopné prostředí, kde lze přijít k penězům, díky nimž má smysl vytvářet nadprodukci. Velikou předností tohoto systému je sebevědomý, podnikavý majitel v plné síle – postava téměř baťovského rázu, pokud bychom se vrátili k příkladu Valašska. Avšak povšimněme si, že i Baťův Zlín má v sobě zakódován do značné míry onen archaický, patriar­chální princip, protože město a továrna byly koncipovány jako veliký, téměř soběstačný kolektiv.

Středoevropští čeledíni

Když se ve druhé polovině 19. století konečně i Rumunsko vymanilo zpod tureckého vlivu, začalo se urychleně pracovat na změně tamního hospodářství. Byly přijímány různé západní modely, ovšem archaický systém dědictví zůstal zachován – patrně jako záruka stability. Jenže svět se měnil a v roce 1907 systém narazil na své limity a na zaostalém, zadluženém rumunském venkově došlo k poslednímu velkému rolnickému povstání v dějinách Evropy.

Jak je patrné, systémy nebo alespoň některé elementy východního a západního dědického principu nejsou odděleny jedinou jasnou hranicí, ale od západu a od východu se směrem do středu částečně sbližují. Snad i proto v chudší střední Evropě můžeme oproti Západu ve větší míře pozorovat, že se lidský jedinec – podobně jako ono nejmladší dítě na tatínkově statku – ve společnosti projevuje často spíše pasivně, systematicky se vyhýbá zodpovědnosti, a pokud neuspěje, možná se za své postavení stydí, avšak neshledává na tom nikterak svou vlastní vinu. Pomyslný mladý Středoevropan plný síly s rukama složenýma v klíně ovšem není lepší ani horší než jeho západní kolega. Stejně tak nemusí platit, že z dětí, které jsou často nuceny i v dospělosti bydlet u rodičů, vyrostou „čeledíni“, vyžadující neustálý dohled. Přesto bychom neměli zapomínat, že i relativně šťastný bohatý univerzální dědic z vesnice Vistya – ono milované jediné dítě – žil v rodném domě až do otcovy smrti pod trvalým dozorem. V takovém prostředí je potom individualita snadno zaměňována za egoismus a svoboda za anarchii. Cílem by tedy určitě neměl být omezený počet bohatých dětí, což je bohužel závěr, k němuž v pozoruhodné shodě s dnešní společenskou situací vedou příklady z Valašska i Sedmihradska.

Autor je hungarolog a romanista.