V hlavní soutěži festivalu v Cannes se letos objevily dva výstřední snímky koketující se světem módy a hororovým žánrem. Neon Demon dánského režiséra Nicolase Windinga Refna a Personal Shopper francouzského tvůrce Oliviera Assayase jsou estétská filmařská gesta, která ovšem nejsou vedena příliš jistou rukou.
Vedle minimalistických zkoumání filmového časoprostoru a sociálně realistických sond do přehlížených zákoutí každodenní lidské bídy se na špičkových filmových festivalech dlouhodobě objevují výsostně estétské snímky, libující si v reflexivitě filmového média. Mohou to být hédonistické audiovizuální orgie, těžící z okázalé umělosti kinematografie, nebo hříčky deformující konvence filmových vyprávění. Na letošním ročníku festivalu v Cannes tuto tendenci asi nejsilněji zastupovaly snímky Neon Demon Nicolase Windinga Refna a Personal Shopper (Osobní nákupčí) Oliviera Assayase. Oba věnují velkou pozornost ženským postavám, tělům, šatům a nočním můrám, ale zároveň bezradně bloudí ve vlastních rafinovaných cinefilních konstrukcích.
Monstrózní modelky
Dánský filmař Nicolas Winding Refn si reputaci mistra vycizelovaného filmového stylu buduje už od mysteriózního dramatu Fear X (2003) a Neon Demon ji dovádí do vysloveně odtažité podoby jakési netečné výkladní skříně plné elegantních obrazů. Příběh začínající modelky, která je tak krásná, že na ni její kolegyně začnou chorobně žárlit, nabízí v principu podobný audiovizuální fetišismus, jaký předvádí Refnův vrcholný snímek Drive (2011). Má konstantně přibrzděné tempo, které nechá naplno působit každou promyšlenou vizuální kompozici, pečlivě vysochanou z umělých světel, efektních módních kostýmů a ženských těl. V této estetice můžeme nacházet zjevné inspirace lynchovským zkoumáním kýče nebo fascinací sytými barvami, jak ji předvedl Argentův horor Suspiria (1977). Film lze ocenit jako ryzí audiovizuální eleganci. Těžko se ale do něj můžeme nějak ponořit. I když se o to Refnův snímek, obzvlášť ve finále, opravdu úporně snaží, nedokáže být šokující, protože naturalistické výjevy ukazuje stejně vycizelovaným, přeestetizovaným způsobem jako záběry z focení pro módní magazíny.
Skutečnost, že Neon Demon je extrémně odtažitá, svým způsobem do sebe zahleděná podívaná, úzce souvisí se snahou zobrazovat krásu jako monstrozitu. Zároveň je to ale příznak toho, že snímek je na svou stopáž příliš průhledný a jednoduchý, takže uniká do repetitivnosti, somnambulního rytmu a rádoby mysteriózních výjevů (kočkovitá šelma v pokoji hlavní hrdinky). Refnovo zkoumání hranic mezi krásou a zrůdností je přesto na některých rovinách podmanivé – především casting a celkový projev hereček ztvárňujících modelky nechává tyto hranice vyvstávat velmi jemným způsobem. Zároveň se ale jeho snímek těžko ubrání nařčení z misogynie. Režisér prohlásil, že už měl dost natáčení filmů o násilných mužích a chtěl se pro změnu soustředit na ženy. Jeho obsedantní snaha objektivizovat ženské tělo ve stylu módních časopisů a následně ukázat monstrozitu takto vytvořených těl/postav, ovšem nevyhnutelně zobrazuje ženy jako bytosti, které mají s člověkem jen velmi málo společného. Podobně nelidské jsou ale i ostatní aspekty filmu, od rozvláčných hereckých akcí přes nepřirozeně nasvícená prostředí po extrémně nepřátelské vztahy mezi postavami. Není to přitom film o nepřátelském světě modelingu, ale fantazie či sen o tomto světě. Fascinující je na snímku právě tento odtažitý posun do extrému – nikoli v provokaci a šoku, ale ve studené, odosobněné formální preciznosti.
Žena a posmrtný život
S Refnovým filmem spojuje Assayasův snímek Personal Shopper na první pohled tematizace módy, šatů, a tím i ženského těla a ženské krásy. Oba tituly jsou zároveň hluboce paranoické v tom, že stavějí osamělé hrdinky do situací více či méně latentního či konkrétního ohrožení. Šaty jsou přitom pro Assayase jednou z primitivních metafor, jimiž charakterizuje vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky, mladé Maureen, které nedávno zemřel bratr a která pracuje jako osobní nákupčí šatů pro bohatou módní designérku. Další, ještě podivnější metaforou je tajuplná postava, která s ní chatuje přes mobilní telefon a o níž by si Maureen ráda myslela, že to je duch jejího mrtvého bratra. Tím se dostáváme k bizarní dějové linii, která překračuje z oblasti dramatu a stalkerovského thrilleru až do hájemství duchařského hororu. Maureen je totiž přesvědčená o tom, že je médium, a dokonce se jí občas zjevuje přízračná postava ze záhrobí.
To, co Refn dělá s audiovizuální stylizací, provádí Assayas s žánrovými odkazy. Vytváří auru, která působí důmyslně, komplexně a mysteriózně, a přitom zastírá, že její jádro je jednoduché, až hloupé. Film je v podstatě evokací rozjitřených nálad Maureen, která nechce být sama sebou, ale nemůže odejít tam, kam by chtěla, totiž za svým bratrem. Personal Shopper jako by chtěl propojit mnoho různých kinematografických okrsků – je to film, kde vystupuje počítačově animovaný duch, který vypadá jako typické přízraky mainstreamových hororů, kde hlavní hrdinku hraje hvězda série Stmívání (Twilight, 2008–2012) Kristen Stewartová, kde jde z větší části o nakupování oblečení, chatování a spiritistické historky, ale zároveň je to mysteriózní, mnohoznačná podívaná pro „kultivované“ publikum festivalu v Cannes. Ve výsledku jde o dílo, které může zapůsobit nanejvýš v jednotlivostech, ale rozhodně ne v jejich vzájemném uspořádání do smysluplného celku. Podobně jako u Neon Demona zde můžeme zahlédnout působivé motivy, které se ale ztrácejí v nesoudržném celku. Zpravidla jsou to scény související s oblečením a oblékáním – asi nejkomplexnější výjev celého filmu je ten, v němž si Maureen obléká šaty své zaměstnavatelky v jejím bytě. Celkově ale snímek doplácí na to, že se snaží být příliš mnoha věcmi zároveň a žádnou z nich pořádně.
Letošní hlavní soutěž festivalu v Cannes má pověst ročníku plného divných nedotažených filmů a Neon Demon a Personal Shopper ji stvrzují. V obou případech jde o zvláštní filmařská gesta, která nejsou vedena příliš jistou rukou a míří tak trochu do prázdna. Přesto se jim několikrát podaří mírně rozvířit hladinu.
Neon Demon. Dánsko, Francie, USA, 2016, 117 minut. Režie Nicolas Winding Refn, scénář Mary Lawsová, Nicolas Winding Refn, Polly Stenhamová, kamera Natasha Braierová, střih Matthew Newman, hudba Cliff Martinez, hrají Elle Fanningová, Jenna Maloneová, Bella Heathcoteová, Abbey Leeová ad. Premiéra v ČR 22. 9. 2016.
Personal Shopper. Francie, 2016, 110 minut. Režie a scénář Olivier Assayas, kamera Yorick Le Saux, střih Marion Monnier, hrají Kristen Stewartová, Lars Eidinger, Sigrid Bouazizová, Anders Danielsen Lie ad.