V knize Vybírat a posuzovat se Petr Andreas věnuje normalizační literární kritice – tedy diskursu, jemuž polistopadová doba a priori odmítala rozumět. Třebaže se dá publikaci leccos vytknout, její hodnota spočívá ve snaze o nezatížené čtení literárněkritických textů sedmdesátých a osmdesátých let.
Petr Andreas si ve své první samostatné knize Vybírat a posuzovat vytyčil za cíl vypořádat se s literární kritikou období normalizace, tedy s texty, které literaturu dané doby vykládaly, komentovaly, recenzovaly a také měly moc reálně ovlivňovat nejen knižní produkci, ale i životy lidí, kteří se na literárním provozu podíleli. Věnuje se elitám literární kritiky normalizace i představitelům takzvané šedé zóny, tedy těm, kteří pracovali v literárních institucích, avšak jejich publikační možnosti byly omezené. Noří se přitom do situací často nepřehledných, jež lze jen částečně osvětlit za pomoci svědectví pamětníků a jejich tvrzení a protitvrzení, do značné míry určovaných diskursivním zlomem listopadu 1989.
Polistopadové před-neporozumění
Problematická je bohužel výstavba textu. Andreas se rozhodl čtenáře nejprve seznámit s metodologickou koncepcí takzvané politiky interpretace. Nedaří se mu však tento v českém literárněvědném prostředí dosud cizorodý koncept dostatečně přiblížit. Mimo to autor čerpá z oblasti sociální psychologie, která může do zkoumaného tématu přinést užitečné vhledy, opět by ovšem bylo vhodné toto východisko podat systematičtěji.
Silnější je Andreas v reflexi metodologických úskalí – pojmenovává a problematizuje politiku předporozumění (tedy polistopadové čtení založené na politické distanci vůči období normalizace) a politiku sebeprezentace (kterou mohou být postižena především osobní svědectví zúčastněných). Hodnotné jsou zejména kritické pasáže o polistopadovém „předneporozumění“, kterému autor vyčítá „ideologicky podmíněnou neschopnost naslouchat a vést dialog“ a jež definuje jako „apriorní přesvědčení některých badatelů, že smýšlení prominentních aktérů normalizační kultury bylo mylné, cíle, jež deklarovali, byly iluzorní nebo zástupné, jejich pohnutky zlovolné a jejich vystupování cynické a pokrytecké, přičemž sama pozice těchto aktérů je shledávána nelegitimní“. V téže části své práce pak autor polemizuje s prací Petra Fidelia Řeč komunistické moci (2002), tedy s jednou z knih, které kritizované polistopadové čtení uplatňují. Andreas vytýká Fideliovi mnohá zkreslení, k nimž dochází, když onu „řeč“ nejprve zvěcňuje, homogenizuje ji a poté používá rétorických figur, aby ji diskreditoval.
V následujících třech kapitolách autor popisuje konkrétní případy a nechává promlouvat dobové dokumenty, lektorské posudky a další texty. Postupně nás přitom provádí textovou, mimotextovou i paratextovou sférou a snaží se různé textové strategie katalogizovat a ilustrovat. V těchto pasážích představuje jednotlivé literárněkritické texty a diskusi s nimi bezprostředně související, zkoumá rétoriku kritiky a ukazuje mechanismy, které psaní o literatuře ovlivňovaly. Na některých místech ale chybí hlubší kontextualizace, jinde zase pečlivější analýza. Někdy je problém pouze naznačen, ale nedostatečně zpracován. I tak se ale Andreasovi daří relativizovat představu mocenského „normalizačního“ jazyka jako neměnného, masivního bloku, který agresivně válcuje vše, co mu odporuje, a ukazovat namísto toho jemnější mechanismy: zdlouhavá vyjednávání o podobě knih i literárněkritických textů v několikerých lekturách, vyjednávání o předkládaných významech a utváření okolností, za nichž bylo možno normy obejít.
Kritika s následky
Politikou prostoupený prostor normalizační literární kritiky Andreas vidí jako „hodnotově nivelizovaný literární provoz“, v němž byl každý kritik nucen uvažovat o důsledcích svého psaní. Literární kritika se tedy točila v síti vzájemných vztahů – svazové spisovatele nebylo možné negativně hodnotit vůbec a také kritické výhrady k dalším oficiálním autorům mohly pisatele diskreditovat. Liberálnější kritikové zase nechtěli přitěžovat autorům takzvané šedé zóny. Pozoruhodné je, že podobný jev spatřuje Andreas i u kritiky exilové – také tam podle něj autoři museli zvažovat, zda určité osobnosti spíše neuškodí, pokud o ní budou psát.
Andreasovu knihu lze snad považovat za jednu z prvních vlaštovek „druhého polistopadového čtení“ normalizace a z tohoto pohledu je její publikace jistě na místě. Ačkoli však autor nabízí neotřelé pohledy na normalizační literární kritiku, v jednotlivých pasážích je text až příliš fragmentární a úsporný, někdy i nepřesvědčivý (možná by pomohlo například organičtější propojení jednotlivých části knihy, zejména pak výkladu samotných textů s teorií). Největším přínosem publikace je tak hodnotový posun ve výkladu tématu. Andreas nebere normalizaci jako trauma, ale jako období, které lze neideologicky pozorovat – a kterému namísto kupení vágních charakteristik či démonizace můžeme porozumět.
Autorka je bohemistka.
Petr Andreas: Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace. Pistorius & Olšanská, Příbram 2016, 224 stran.