Francie si po čtyřech měsících na krátkou chvíli oddechla. Důvodem bylo zadržení Salaha Abdeslama, posledního žijícího teroristy, který se podílel na pařížských atentátech z 13. listopadu. Francouzi si ale dobře uvědomují, že v boji s terorismem stále nemají vyhráno. Utvrdil je v tom i článek v deníku Le Monde ze 17. března, který detailně popsal znepokojující případ skupiny mladých sympatizantů Islámského státu (IS) z města Orléans. Policie začala případ rozplétat v únoru 2014 a postupně se dopracovala ke dvanáctce mladíků ve věku 20 až 27 let. Ti odjeli do Sýrie a bojovali zde v řadách IS, anebo se na takovou výpravu připravovali. Pro zemědělský departement Loiret je tato kauza šokujícím zjištěním. A nejen pro něj. Dokládá, že džihádismus se stává součástí každodenního života na celém území Francie. Soud první instance v Paříži dnes řeší 238 případů s teroristickým podtextem. Ten orleánský se ale vymyká tím, že v něm figurují lidé, kteří na první pohled nenesou znaky rizikové skupiny radikalizujících se jedinců. V Orléansu dosahuje nezaměstnanost francouzského průměru, tedy deseti procent. Členové zdejší džihádistické buňky byli poměrně vzdělaní, měli zaměstnání a vedli většinou naprosto běžný život. Vyšetřování také doposud neprokázalo, že by mezi nimi působila ústřední osoba, která jim plán vstoupit do řad IS vnukla, jako to známe z jiných kauz. Orleánští přívrženci IS se zřejmě zradikalizovali jen za pomoci propagandistických videí. Orleánský případ poukazuje na to, že radikalizace už neprobíhá pouze na předměstích a v městských „ghettech“. Zmínění mladíci se znali ze školy, z gymnázia, popřípadě z prostředí modlitebny. Někteří pozorovatelé ale nevylučují, že prvotní impuls k radikalizaci přišel zvenčí. Orléans je totiž od pařížských předměstí jen hodinu cesty vlakem. Tuto teorii navíc podporuje i fakt, že podle tajných služeb mladí salafisté z pařížských předměstí přijeli své „bratry“ z menšího města několikrát navštívit.
V sobotu 19. března si Francie připomněla Evianské dohody, kterými v roce 1962 skončila válka v Alžírsku. François Hollande při té příležitosti jako první francouzský prezident oficiálně uctil oběti Alžírské války a bojů v Maroku a Tunisku u pařížského památníku. Jeho počínání ale vzbudilo u části francouzské veřejnosti a v řadách pravicové opozice značné pobouření. Organizace zastupující takzvané černé nohy, tj. francouzské osadníky žijící v Alžírsku do jeho osamostatnění, a harkie, tedy etnické Alžířany sloužící během Alžírské války ve francouzské armádě, dokonce sepsaly petici a předseda republikánů Nicolas Sarkozy na Hollanda ostře zaútočil na stránkách Le Figara. Podle Hollandových kritiků není důvod si konec Alžírské války připomínat. Tvrdí, že 19. březen nesymbolizuje primárně konec Alžírské války, ale začátek exodu a masakrů harkiů a černých nohou. Deník Libération v této souvislosti otiskl 18. března rozhovor s badatelem Nicolasem Lebourgem, specialistou na krajní pravici. Ten se domnívá, že kritika Hollandovy iniciativy, která má za úkol uvnitř francouzské společnosti zahladit rány z nedávné minulosti, není překvapivá. Sarkozy se kritikou snaží zapůsobit na své potenciální voliče v blížících se primárkách a Národní fronta diskusemi na toto ryze francouzské téma také mobilizuje své příznivce. V některých francouzských regionech na pobřeží Středozemního moře tvoří repatriovaní Francouzi, žijící původně v Alžírsku, až patnáct procent voličstva a Národní fronta zde pravidelně dosahuje vysokých volebních výsledků. Nicolas Lebourg nicméně upozorňuje, že hlasy repatriovaných Francouzů se místo od místa liší. Někteří volí Národní frontu, jiní nikoli. Například v Perpignanu existují volební obvody, kde krajní pravice získává spíše hlasy od bohatších lidí – těch s menší zkušeností s jinými etniky – než od černých nohou.
Hlavním domácím politickým tématem posledních týdnů se pro francouzskou veřejnost stal nepochybně nový zákoník práce, s jehož návrhem přišla nová ministryně práce El Khomriová. U veřejnosti ale vyvolal velký odpor a na začátku března vyhnal do ulic desetitisíce lidí. Kromě odborů protesty výrazným způsobem podporují i mladí. Server Atlantico přinesl 16. března na toto téma rozhovor s politologem Antoinem Jardinem. Ten současnou snahu vlády o reformu pracovního trhu srovnal s podobnými pokusy vlád premiéra Juppého (1995) a Villepina (2006), kteří nakonec tlaku ulice ustoupili. Jardin ale míní, že tehdejší reformy přišly na pořad dne v jiném kontextu, než je tomu dnes: společnost měla optimističtější pohled na boj proti nezaměstnanosti a nemusela se potýkat s ekonomickou krizí. Na druhou stranu se po teroristických útocích dostalo poprvé od roku 2008 do popředí společenského zájmu téma bezpečnosti. A protesty míří také proti levicové vládě, která se musí vypořádat s nedůvěrou své vlastní voličské základny. V tomto ohledu se situace premiéra Vallse a jeho předchůdců Juppého a Villepina nedá srovnávat. Zatímco zmínění pravicoví expremiéři se přetlačovali s levicovými organizacemi a takto politicky orientovanou částí veřejnosti, dnešní prezident a vláda se snaží najít kompromis s částí odborů. Podle Jardina je to ale hra s ohněm. Levici, už tak oslabenou hádkami, to může přivodit vážný rozkol, který se do prezidentských voleb v roce 2017 nemusí podařit překlenout.