V nakladatelství Artmap vyšel Atlas spontánního umění autorů Pavla Konečného a Šimona Kadlčáka. Publikace upozorňuje na výjimečná díla tuzemských tvůrců a zejména na místa přetvořená imaginací bez ohledu na výtvarné školení.
Manželé Šítalovi z Velešína u Českého Krumlova, kteří se vzali, až když jim bylo přes padesát, se v důchodu začali věnovat malířské tvorbě. Ve svých obrazech, jichž vytvořili několik set, zachycovali každodenní situace, nečekané zážitky, přátele nebo pohádkové výjevy. Když dnes do Velešína přijedete, můžete část jejich díla-kroniky vidět v zachovaném pozdně gotickém domě U Kantůrků. Václav Rubáš (1909-1996) zase svoji první sochu vytvořil v osmdesáti letech. Během posledních sedmi roků jeho života vznikly na předzahrádce domu v Klatovech desítky kamenných soch, jako například Venuše, T. G. Masaryk, J. A. Komenský nebo Jan Hodějovský z Hodějova. Dodnes je můžeme vidět z ulice přes drátěný plot pozemku.
Jiná radost
Výběr míst a realizací zachycených v Atlasu spontánního umění vychází z dlouholetého výzkumu Pavla Konečného, který se o tvorbu samouků zajímá od sedmdesátých let minulého století. V publikaci, na níž se dále podílel Šimon Kadlčák, jde nejen o neškolené tvůrce, ale hlavně o díla, která se svým obsahem nebo formou zpracování vzpírají akademickým normám – vyjadřují spontánní radost z tvorby bez ohledu na dobové tendence, zájem většinové společnosti, požadavky uměleckých institucí nebo trhu. Tato díla vznikla většinou z puzení k tvorbě, které bylo natolik silné a nekompromisní, že u autorů, jejichž profese většinou s uměním vůbec nesouvisela, přebilo i případné pochybnosti o vlastních schopnostech.
Františka Blechová (1911–2001) z Biskupic nedaleko Třebíče například pracovala až do důchodu v místním zemědělském družstvu. V roce 1940 si s manželem pořídili domek a ona se ujala malířské výzdoby fasády, šambrán a rámů oken. Poté se rozhodla zkrášlit zahradu a začala vytvářet betonové kolorované sochy lidí a zvířat. Technologii výroby přitom odvodila od pracovních postupů svého manžela zedníka. Vznikla tak venkovní galerie, kterou nynější majitel domu zrenovoval a od roku 2016 ji můžete vidět v téměř původní podobě z přilehlé cesty.
Konceptuálním tvůrcem, jehož dílo je také zahrnuto do atlasu, byl bezpochyby Jakub Hron (1840–1921) z Metánova v okrese Pelhřimov, který působil jako profesor na gymnáziu a byl také svébytným vynálezcem, básníkem a filosofem. Kromě kalamáře, jehož tvar využívá působení atmosférického tlaku na kapaliny, vynalezl také stroj, který si sám před sebe staví kolej, po níž se pohybuje – oba dva vynálezy mu byly patentovány. Věnoval se i matematice, fyzice, astronomii a vymýšlení novotvarů (pro pohovku vymyslel slovo hovník). Na hlavě nosil hranoid (klobouk s okapem, přizpůsobený atmosférickému tlaku na lebku) a na nohou bufy – boty s podrážkou vysokou podle průměrné výšky bláta. V důchodu začal navíc studovat medicínu a práva a vynalezl pitevní dmychadlo a čepici. Jeho osobnost inspirovala Josefa Váchala, Karla Čapka nebo Ladislava Smoljaka, který podle něj stvořil postavu Járy Cimrmana. Muzeum profesora Hrona lze navštívit v budově bývalé školy v centru Metánova.
Atlas mapuje (a to velmi pečlivě i pomocí plánků a GPS souřadnic) také přírodní útvary pozměněné lidskou rukou a invencí. Kromě známých skalních skulptur sochaře Václava Levého v Želízech na Mělnicku z poloviny 19. století je to například skalní galerie Vojtěcha Kopice (1909–1978) v Kacanovech u Semil. V roce 1940 začal Kopic v reakci na německou okupaci tvořit ve skalách na svém pozemku reliéf sv. Václava, poté vznikli Jan Žižka, kněžna Libuše, Cyril a Metoděj, T. G. Masaryk, Jánošík a postavy matek z vypálených Lidic. Za některými jeho vlasteneckými díly musíte šplhat na těžko přístupná místa.
Zbytečné umění
Dvacet pět uměleckých souborů, které autoři do publikace vybrali, představuje protipól vůči projevům oficiální umělecké scény se všemi jejími problematickými momenty – od pomyslné tiché dohody, zajišťující umělcům společenský status bez ohledu na působivost a společenský dosah jejich děl, až po inscenované umisťování tvorby do sterilních prostorů galerií a její odtržení od života.
Díla zahrnutá do Atlasu spontánního umění však také ukazují, jak silný protiproud vznikal v době, kdy se český venkov propadal do neestetického marasmu pragmatického materialismu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, který v mnoha podobách přetrvává dodnes a projevuje se lpěním na „praktičnosti“ a zamítáním všeho, co přesahuje pouhý účel a profit, včetně historických artefaktů, a důrazem na novost bez ohledu na autenticitu. Tento stav zajisté souvisí s vymizením duchovního přesahu z životů celých generací. Někteří tvůrci proto evidentně dávali přednost vlastním imaginativním světům, ve kterých bylo místo pro zabývání se estetičnem, bohatý duševní život a „zbytečnou“ výtvarnou činorodost.
Pavel Konečný, Šimon Kadlčák: Atlas spontánního umění. Artmap, Praha 2016, 272 stran.