Rodinná blasfemie

Renomé Yorgose Lanthimose jakožto režiséra „těch divných“ artových filmů ustavilo vítězství jeho snímku Špičák (Kynodontas, 2009) v sekci canneské přehlídky Un Certain Regard. Škoda, že se v souvislosti s tvůrcem, jehož snímky provokují publikum k opuštění komfortní zóny a stávají se konfrontačním zážitkem, často používá zjednodušující nálepka festivalového režiséra a „pouhého“ následovatele hanekeovsko­-trierovské linie – tedy autorů, jejichž kariéra vrcholila v minulé dekádě. Poněkud stranou tak zůstává pohled na Lanthimose coby žánrově progresivního tvůrce, a to přesto, že umělecký film a populární žánry nikdy nebyly v opozici, ale přirozeně se prostupují. O Špičáku se u nás ostatně diskutuje především na fórech věnovaných hororu.

Ambivalentní mikrokosmy

Lanthimos ve svém posledním filmu zkoumá vztahy uvnitř na první pohled běžné středostavovské rodiny, kde ovšem děti nikdy neopustily dům, který je od okolního světa oddělen vysokou zdí. Systematické rozkrývání mechanismů bizarních mocenských her, provázených stále obskurnějšími rituály, ústí ve výsměch nejrůznějším sociálním konstruktům. Vyniká tak křehkost společenských konvencí, absurdita vnucených rolí a limity takzvané tradiční rodiny. V hororovém zpodobnění nukleární rodiny jako nebezpečného a vrcholně ambivalentního mikrokosmu má Lanthimos blízko k Posedlosti (Possession, 1981) Andrzeje Żuławského, nehollywoodským počinům Denise Villeneuvea, jakým je jeho Nepřítel (Enemy, 2013) či k tvorbě svého vrstevníka Benedeka Fliegaufa, autora snímků Lůno (Womb, 2010) nebo Lily Lane (Liliom ösvény, 2016).

V Zabití posvátného jelena téma dysfunkčního společenství rozvíjí a těží ze schopnosti budovat nepravděpodobné světy sestávající z pravděpodobných atributů. Vše je v nich zdánlivě přirozené, ale při bližším pohledu do domácnosti špičkového kardiochirurga Stevena vystupuje děsivá nepřirozenost, s níž každý její člen plní přidělené úkoly a zaujímá přesně vymezené pozice. Tenze mezi přirozeným a nepřirozeným pak ústí v transcendentální trest rozměrů starozákonní kletby: Steven musí obětovat jednoho člena své rodiny, aby odčinil pochybení při operaci, během níž jeho pacient zemřel.

Celková anestezie žánru

Přestože zápletka o selhání jednotlivce, které fatálně ovlivní celé jeho okolí, připomíná béčkové horory typu Zhubni (1984, česky 2012) Stephena Kinga, Lanthimos úspěšně kolonizuje nová žánrová území. Zásadní proměnou v jeho pojetí prochází především kategorie monstra. I když katalyzátorem situace, kdy členové rodiny jeden po druhém ztrácejí pohyblivost i chuť k jídlu a nekompromisně směřují k smrti, je záhadný mladík Martin, ohrožení tu nemá konkrétní výraz. S monstrem se nelze konfrontovat, neboť jeho roli přejímá nutnost přijmout stav věcí a za­ujmout stanovisko, jež nepovede k úlevnému vyřešení situace, ale hrdinu stigmatizuje jednou provždy. V kontextu západní individualistické společnosti, která jedinci podsouvá představu, že má vše ve vlastních rukou a změna závisí pouze na jeho schopnostech a vynaloženém úsilí, zprostředkovává Zabití posvátného jelena mimořádně autentický druh strachu.

Ústředním konfliktem snímku je svár srdce a hlavy, jenž otevírá prostor pro inovativní práci s hororovými subžánry. Když se otec ve snaze učinit racionální volbu pragmaticky radí s učitelem svých dětí o tom, které z nich má větší potenciál, stává se Zabití posvátného jelena survival filmem, v němž nakonec každý z členů rodiny usiluje všemi prostředky o přežití na úkor svých nejbližších. Při pokusu uniknout osudu iracionálním únosem a mučením se zase perspektiva přizpůsobuje konvencím subžánru filmu o pomstě. Na situaci postav se ale nic nemění a výsledným stavem je vždy tragédie bez katarze – ustrnutí ve všeobecně nevýhodném statu quo. Motiv nehybnosti (od sexuálních praktik v podobě her na celkovou anestezii po obraz světa pevně ukotveného ve vlastních pravidlech) je ostatně pro Lanthimose typický, stejně jako fascinace zvukem a dikcí. Každé slovo je pečlivě aranžováno, jako by Lanthimos se spoluscenáristou Ethymisem Filippouem pro své projekty objevoval nový, unikátní jazyk.

Zabití posvátného jelena rozhodně patří mezi nejvýraznější horory uplynulé dekády. Lanthimos jím navozuje podobný druh úžasu, jaký budily v nultých letech třeba frankofonní horory Na vlastní kůži (Dans ma peau, 2002) Mariny de Van, Mučedníci (Martyrs, 2008) Pascala Laugiera nebo Vinyan (2008) Fabrice Du Welze. Po období, kdy se i žánr nacházel ve stavu celkové anastezie, je zde tedy konečně film, jenž má potenciál znovu otevřít debatu o moderních podobách hororu.

Autorka je filmová publicistka.