V roce 1930 si na stránkách Přítomnosti mezi sebou vyměnili pánové Peroutka s Vančurou několik polemických příspěvků týkajících se Vančurovy poetiky. Ferdinand Peroutka se v prvním příspěvku, nazvaném Styl nade všecko, podivil nad tím, že právě Vladislav Vančura, který je „založením svého talentu tragik a patetik“, „jezdí po městech této republiky, přednášeje o humoru“. Vtip celého Peroutkova příspěvku pak spočívá především v tom, že jeho autor žádnou z Vančurových přednášek neslyšel a svůj soud vynesl jen tak, střelil ho od boku. Vždyť Vančuru čte, dokonce s ním i chodí intelektualizovat do zahrady a důvěrně jej zná z jeho románů. Vyznavači Peroutkova sarkastického šlehu si jeho tirádu mohli přečíst 25. června, aniž by přitom tušili, že šéfredaktora Přítomnosti stihl antivančurovský běs a po čtrnácti dnech se vytasí s pokračováním, v němž se pokusí Vančuru zneškodnit tím nejtěžším kalibrem. A tak zatímco v první části s toutéž ostrostřeleckou manýrou dovozuje, že Rozmarné léto bylo napsáno „více z teorie než z opravdového nutkání“ a že „kdyby byly uspořádány závody ve smíchu nad tímto humoristickým románem, vyhrál by nepochybně autor nad svými čtenáři o řadu délek“, zatímco Vančuru mistruje a tvrdí, že „Vančura sám jest komunista (…), ale jeho styl je buržoa s těžkým zlatým řetězem na vestě“, v následujícím textu si takříkajíc ujede na vlně zloby – takové zloby, že bychom ji mohli čekat u kdekoho, jen ne u středového, všechny extrémy vyvažujícího liberála.
Peroutka zde vydává Vančurovi lékařské vysvědčení, v němž tvrdí, že Vančura trpí nervózou a pětkrát za večer musí se jít ujistit, zda každá věta, kterou napsal, je skutečným uměním. – Čtu to a tuším, že přede mnou leží nevšední příspěvek člověka, jejž posedla stejně tak neurotická potřeba odhalit objekt své perverzní touhy, znemožnit jej jednou provždy, vyrazit mu pero z ruky, případně jej donutit, aby se vzdal svých estetických libůstek a začal psát literaturu jaksepatří, tedy ideologickou. Najednou mě jeho silné zaujetí láká, najednou cítím nečekanou sílu vzteku, přesně takového vzteku, který ochromí svou oběť a donutí ji kupit na řádky slastná apodikta. Jeho oběť mne vzrušuje; patrné je vzrůstající úsilí přidržet se objektu, jež je vzápětí vykupováno tou nejvyšší cenou: ano, čím více chceme, tím spíše se od nás vytoužený objekt vzdaluje. Peroutka jako v nějakém pomatení rozumu čte Vančurův Poslední soud s nárokem na přísně realistickou deskripci prostoru a svou metodou se nechá dovést k výroku, o němž nelze pochybovat: „Ať si pan Vančura domýšlí cokoliv vznešeného o tomto svém stylu: je to zlozvyk.“
Peroutkův oponent se samozřejmě nenechal zahanbit a s měsíčním zpožděním tiskne v Přítomnosti rozsáhlou reakci s jasně vytyčeným cílem: s akribií sobě vlastní znemožnit Peroutku a nadto ještě ukázat, s jak tupým úhelníkem literaturu přeměřuje politický komentátor. Za účinné pomoci vybraných tezí z Viléma Mathesia a dalších členů PLKu vyškolí Peroutku v několika odstavcích. Proti školometskému, přísně mimetickému kritikovi použije teorii, o jejíž platnosti dodnes nikdo nepochybuje; tak jako každý student prvního ročníku bohemistiky, i Peroutka přece musí vědět, že „úkolem slovesného umění je tvořiti slovesné hodnoty, k tomu konci užívá se jazyka spisovného, při němž je úloha záměrnosti navýsost zvětšena. Tak vzniká básnická řeč, a tento jazyk krásné literatury nelze zaměňovati s jazykem sdělovacím.“ A chtělli by se snad vykrucovat nebo tvrdit, že problém spočívá ve způsobu a míře onoho „zvětšení“, což je snad jediná námitka, s níž se může coby literární kritik ohánět, naloží mu Vančura langue / parole a na závěr se ještě pokusí obrousit jeho dosti osobní nasazení požadavkem septonické badatelské praxe. Takhle ne, slyším Vančurův hlas kdesi na pozadí, nás vášnivé stylisty nebude krotit prostřední duch politických komentů.
V tu chvíli ovšem přestává legrace. Oba pánové se až dosud chtěli především vytáhnout svým vtipem a jakkoli je vztek musel znovu a znovu vyhánět z prvorepublikového ušáku, masky gentlemanů si udržet dokázali. Těch gentlemanů, co v dýmkou v ústech dlouze hledí ke stropu. Když ale Vančura Peroutkovi napíše „úhrnem se mi zdají vaše rady troufalé a způsob psaní bláhovým vynášením se“, šéfredaktor poruší dobré pravidlo a hned ve vedlejším sloupci tiskne rychlou odpověď. A musím se už rovnou chechtat, když Vančurovi servíruje hutná sousta: „Před mým duševním zrakem defilují v pestré směsi všichni autoři, které jsem četl před svým dvacátým rokem: Nietzsche, Šalda, Hennequin, Gogh, Wilde, Liebermann, Croce, Bahr, Ruskin, Guyau, Delacroix, Mauclair, Goethe, Paul Ernst, Meier Graefe, a copak já už dneska vím, co všechno jsem tenkráte četl.“ Co všechno jsem četl, já, Ferdinand Peroutka, a Vy mně, pane doktore, budete říkat, že nemám psát o literatuře, poněvadž tomu nerozumím. – Skoro bych mohl litovat, že se takové výčty nepodávají i dnes, že dnes se osobní polemička odbude obyčejným připodotknutím, že ten je amúzický, onen zas nedorostl Hloubky básníkova výrazu atd. Na druhou stranu, ani Peroutka se úplně nenechal strhnout a Vančurovi v posledních momentech rozvahy připomněl, že nemá přehnaně spoléhat ani na moderní filologii. Kdo zaručí, že to, co se o ni opírá a jí vysvětluje, musí být nutně správné a neomylné?
Nad poslední tečkou sporu o Vančurově výrazu zůstává viset otázka: v čem tedy vězí ono Vančurovo provokativní gesto? O tom, že by Peroutku nadzvedávali ze židle hrdinové proletariátu, asi uvažovat netřeba. Těch totiž napočítáme celou řadu i v jiných tehdejších dílech, mnohdy velmi dobře vylíčených. Že by tedy šlo o jakýsi vnitřní rozpor jeho textů, nahlížený ovšem zvnějšku, z pozice čtenáře, který čeká porci socialistického realismu, a namísto ní má co dělat „s velkým skvostem v kravatě a s prstenem na každém prstu“? Skoro bych řekl, že právě v tom je Vančura i dnes veliký.
Autor je literární kritik a antikvář.