Komunista bez legitimace

Osudy levicového intelektuála a novináře Stanislava Budína (1903–1979) byly bohaté na nejrůznější peripetie a zvraty, do nichž se dostával především díky své fascinaci politikou a snaze přispět ke změně poměrů. Biografie Martina Gromana nazvaná Stanislav Budín. Komunista bez legitimace je prvním pokusem vylíčit celistvý obraz životní cesty titulní osobnosti. Její napsání přitom představovalo obtížný úkol. Autor se musel potýkat s nedostatkem relevantních archivních pramenů, na nichž by bylo možné osvětlit především Budínovy kořeny a dospívání v židovské komunitě na Haliči, odkud na počátku dvacátých let emigroval do Československa. Přitom právě zkušenost židovského vykořenění a pogromů během občanské války v Rusku – stejně jako četba Marxova díla, odpor k náboženskému tradicionalismu a obdiv k modernistickým představám pokroku – stály u počátku Budínova světonázoru a politické angažovanosti. Groman také musel svůj výzkum konfrontovat s obsáhlými paměťmi Jak to vlastně bylo (2008), v nichž Budín líčí svůj osobní příběh i mocenské prostředí komunistické strany a kulturní levicovou scénu se značnou sugescí.

Stíny exkomunikace

V nejpodnětnější části své práce se Groman věnuje Budínovu angažovanému žurnalistickému působení v meziválečném období, kdy po prvotních sympatiích k sociální demokracii spojil svůj osobní život s Komunistickou stranou Československa a působil v levicových novinách, včetně šéfredaktorské pozice v Rudém právu. Zpočátku sice zastával ortodoxně stalinistické pozice, ve třicátých letech se však dostal do vážného konfliktu s Gottwaldovým vedením, který vyvrcholil Budínovým propuštěním z práce a vyloučením z řad KSČ. Jádrem sporu byla jeho podpora navýšení armádního rozpočtu, jež vnímal jako nutnost v boji proti sílícímu německému nacismu. Stranickým vedením však byly tyto postoje chápány jako příklad pravicového oportunismu. Budín sice po své exkomunikaci pokračoval v žurnalistické činnosti v jiných periodikách (paradoxně přispíval pod pseudonymy i do agrárnického Venkova), své levicové socialistické přesvědčení si však uchoval i po ztrátě legitimace. Teprve s odstupem desetiletí se ukázala jasnozřivost jeho podpory vytváření koncepce jednotné fronty proti fašismu a nacismu.

Exkomunikace z roku 1936 hrála v Budínově osudu důležitou roli – ve svých pamětech ji líčí jako okamžik rozpadu dosavadních opor a ztráty kořenů. Groman dokonce metodologicky analyzuje dopad Budínova vyloučení na základě religionistických studií Zdeňka Vojtíška o náboženských sektách. Předchozí Budínovy stalinistické postoje demonstruje například na jeho souhlasu s moskevskými procesy, v čemž se prý rozcházel se stanoviskem „demokratického tisku“. Skutečnost však byla podstatně složitější, než jak ji Groman vylíčil. Benešova zahraniční politika v polovině třicátých let směřovala k pragmatickému sblížení se Sovětským svazem, který se měl stát spojencem proti hitlerovskému Německu. Proto byly ze strany politického establishmentu moskevské procesy v zásadě akceptovány jako projev boje s protistátním spiknutím, ačkoliv kolem průběhu soudních přelíčení existovaly pochybnosti. Proti procesům se tak nepostavila většina demokratického tisku, nýbrž spíše solitérní osobnosti, jako F. X. Šalda, E. F. Burian, Karel Teige, Záviš Kalandra, Bohuslav Brouk nebo Jaroslav Ježek.

V proměnách diskursů

Groman dokázal podrobně zmapovat Budínovu zahraniční činnost a publicistiku i v době jeho pobytu ve Spojených státech amerických, kde během války podporoval Benešovu exilovou politiku i její orientaci na Sovětský svaz. Autor mimo jiné připomíná Budínovu pověst odborníka na politiku a kulturu Spojených států, kterou potvrdily i jeho pozdější práce, především biografie Franklina Delana Roosevelta, k němuž Budín choval neskrývané sympatie.

Samotné Gromanovo líčení třetí republiky a Budínova působení v této době je bohužel plné černobílých schémat, která toto období zachycují téměř fatalisticky jen jako přechod k totalitní diktatuře. Zásadní autorovou chybou je ignorance moderní zahraniční literatury k této složité tematice, především vynikající syntetické práce německé historičky Christianne Brennerové Mezi Východem a Západem (2015, česky 2015). Právě v nedostatečném využívání sekundární literatury spočívá nejedno z úskalí Gromanovy práce. Když například autor líčí Budínovu roli v takzvané pamfletové aféře, která se týkala ironické parodie na Nezvalovy texty a měla dalekosáhlé politické důsledky, zcela opomíjí její dosud nejpodrobnější zpracování ve studiích Jiřího Knapíka. Dokáže tedy přesvědčivě rekonstruovat Budínovu biografii, chybí však její promyšlenější zasazení do historického obrazu. Značně podrobně Groman naopak líčí poslední léta Budínova života, kdy byl po podpisu Charty 77 sledován Státní bezpečností.

Groman svou práci pojal vstřícně k širší čtenářské obci. Velice často uvádí dlouhé citace Budínových textů, které i dnes dokážou zaujmout svou otevřeností, promyšlenou argumentací a vůlí dostat se k jádru věcí. Stejně tak je strhující Budínova politická angažovanost a schopnost vyrovnávat se s nejrůznějšími křivdami a omyly. Sám Groman nicméně přiznává, že vykreslit komplexní Budínův psychologický profil je velmi obtížné. Mnohé z jeho života, komplikované osobnosti a jeho poměru k politice tak zůstává stále záhadou.

Autor je historik.