Tereza Semotamová, Jakub Vítek
Počong aneb O pinoživosti lidské existence
Větrné mlýny 2016, 334 s.
Možná jsem jenom něco nepochopila, možná nejsem ideální čtenář, nebo jsem prostě jen čtenář líný a nenápaditý, ale celý Počong Terezy Semotamové a Jakuba Vítka mi přijde podobně indiferentní jako jeho protagonista – oboupohlavní postava o sobě mluví ve středním rodě, nejčastěji jako o kuřeti, které je ráno žena a odpoledne muž a na více než třech stovkách stran se snaží přijít na to, kým vlastně je. V první kapitole se rozhodne osouložit kamarádku Vandu, což se nezdaří, na konci druhé kapitoly Vanda bídně zhyne a kuře se zblázní a dalších devět kapitol putuje po blázincích a léčebnách, aby ho potkal hořce cynický konec. To vše je okořeněno množstvím poznámek pod čarou reflektujících svět, ve kterém se postavy pohybují: citují se webové stránky, popové songy, kuchařské recepty… Čtenář se mimo jiné dovídá, že kuře vaří v měděných hrncích, což při nevhodném zacházení může vést k uvolňování mědi do pokrmu a následnému psychotickému chování – to by mohl být klíč k chápání příběhu jako záznamu o vychýleném světě člověka pomalu umírajícího na otravu mědí. Také jako konceptuální reflexe vyprázdněného a mírně bizarního světa dnešních třicátníků by text možná obstál. Zároveň nám však sugeruje, že se jedná o poučeně hravý postmoderní bildungsromán s prvky autorského mýtu à la Günter Grass střižený Malým princem. To by však mělo být patrné ze samotného vyprávění, nikoli z promluvy lišky, která kuřeti v závěru textu vysvětlí, proč musel jeho příběh vypadat zrovna takhle.
Eva Marková
Jan Škrob
Pod dlažbou
Eman 2016, 109 s.
Pod dlažbou leží mnohé, nejen ta zprofanovaná pláž z osmašedesátého, ale také uschlé listy trávy nebo psí lejna propadlá škvírou. Doprostřed této mnohosti vede čtenáře ve své první samostatné sbírce Jan Škrob – na doprovodných fotografiích i v básních samotných. Pocit konfrontace s pohyblivým množstvím výroků a předmětů, které ujíždějí pod nohama, působí v celé knize velmi silně. Tenký pramínek obrazů po prvních stručných básních sílí v proud, do kterého steče vskutku ledacos. Hlavně témata, jež budou čtenářům A2 povědomá. Tekutý hněv, prekarizovaná práce. Vodka, noc, fízli a televize. A Bůh. Adam Borzič autora v závěrečném laudatiu interpretuje jako šamana s plamennou povahou a hovoří o žáru, jenž ve sbírce jistě nechybí. Pozemský oheň věci obvykle rovněž stravuje a mění. Škrob se popela neštítí: „prskám jako oheň na pánvi/ hořím jako zamilovaný shakespeare/ nakonec to všechno rychle zhasnu/ jako jointa“, praví v obsáhlé poemě Darknet. Ocásek ohořelého papíru a listí padá mezi kostky, připojuje se k tisícům věcí. Dovolím si tvrdit, že spíš než jako zprávy z vnitřní výhně o hovorech se zvířecími dvojníky člověka (jichž je v básních dost a dost, jako ostatně všeho) působí na mě tyto básně jako 3D obrázky z devadesátých let. Ze spojité textury fotografií plameňáků nebo podobizen Ivana Lendla tehdy vystupoval při patřičném zašilhání třeba obrázek letadla nebo páru bot. A zahlcující množství snad až příliš známých tvarů v tu chvíli přestává být na obtíž.
Matouš Jaluška
Borut Golob
Raclette
Přeložil Petr Mainuš
Větrné mlýny 2016, 204 s.
V knize slovinského spisovatele Boruta Goloba Raclette je popsán jeden den v životě nezaměstnaného hrdiny, během něhož se schyluje k rozpadu vztahu s jeho krásnou a úspěšnou ženou. Popis několika všednodenních úkonů muže, který se stará o chod domácnosti, je prokládán společensko-politicko-vztahovými komentáři toho, co vypravěči hýbe žlučí. Vtipně tepe sociologii, feminismus, neziskovky, vegetariány, nekuřáky, posedlost biovýrobky, absurditu globální ekonomiky i neoliberálního mainstreamu – to vše z pozice levičáka a totálního lúzra. Na záložce se píše o politické nekorektnosti a „tvrdé kritice ideologie“, ovšem tak jednoduché to není. Golobovi vadí angažovanost, která je pohodlná, veze se na módních vlnách a rezignuje na politické chápání světa. I proto může hrdina románu prohlásit: „Příčiny nezaměstnanosti jsou jednoduché a mají vždy jméno a příjmení. V konkrétním a tragickém případě mé nezaměstnanosti byly důvody dva, jmenovaly se Ronald Reagan a Margaret Thatcherová.“ Vyznění originálu bohužel ruší nezvládnutý překlad, respektive nedostatečná redakce. Čtenář nemusí ovládat slovinštinu, aby zjistil, že některé věty nedávají smysl, že poněkud šroubovaný analytický styl originálu má závity stržené překladem nebo že digitálním tlačítkům ve výtahu v hrdinově domě nepředcházela tlačítka analogická, ale analogová. I tak je ale Raclette kniha hodná pozornosti – mimo jiné proto, že podobný text v české literatuře zoufale chybí.
Karel Kouba
Miroslav Hroch
Hledání souvislostí. Eseje z komparativních dějin Evropy
Sociologické nakladatelství 2016, 340 s.
Miroslav Hroch je jedním z mála tuzemských historiků, kteří si vydobyli renomé i u zahraničního publika. Proslavil se zejména analýzou moderních evropských národních hnutí, v čemž vedle Ernesta Gellnera a Benedicta Andersona patří ke světové špičce. Ve své nejnovější knize Hledání souvislostí s podtitulem Eseje z komparativních dějin Evropy zvolil širší záběr a zkoumá vztahy mezi politickým a sociálním vývojem v jednotlivých částech starého kontinentu. Volí tedy metodu komparativních dějin, jejichž výuku v Česku sám před více než dvaceti lety zakládal. V deseti esejích nabízí odpovědi na otázky po příčinách rozdílného tempa hospodářského růstu jednotlivých zemí, odlišné úlohy církevní reformace či nestejné dynamiky proměn společenských elit. Hroch chápe svou knihu i jako účtování se soudobým dějepisectvím, ke kterému se staví velmi kriticky – při jeho ostentativním odmítání vyprázdněného pojmu „kolaps“ ve smyslu civilizační krize si nelze nevzpomenout na nedávné odborné bestsellery o generaci mladších kolegů. Proti „historické beletristice“, neplodnému „radikálnímu revizionismu“ či plochému udržování „historické paměti“ předkládá svou novou knihu jako pokus o zachycení společných příčin a vazeb několika společenských jevů (revoluce, národní hnutí, ekonomický růst) v duchu tradičního historismu, k němuž se hrdě hlásí.
Václav Rameš
Richard Müller: Nepoznaný
Režie Miro Remo, Slovensko, Česko 2016, 90 min.
Premiéra v ČR 2. 2. 2017
Dokument slovenského režiséra Mira Rema o zpěváku Richardu Müllerovi se pohybuje na opravdu velmi tenké hraně a často hrozí, že sklouzne do bulvárního a sentimentálního bilancování v duchu seriálu 13. komnata. Portrétuje totiž popovou hvězdu, která je za zenitem, má za sebou bouřlivou minulost a bolestně se snaží o restart nebo aspoň pokračování kariéry. Ve slabších momentech – většinou tehdy, když se pokouší o líbivě náladové vizuální kompozice na Müllerovu hudbu – film k něčemu takovému opravdu sklouzává. Většinu času se však snímku daří ke svému protagonistovi pronikat ne tak přímočarým, ale o to podnětnějším způsobem. V nejlepších okamžicích by se Remův film dal popsat jako „portrét umělce coby těla“. Pětapadesátiletý Müller ve spoustě záběrů jako by existoval jen jako otylý, povolený, napůl nepřítomný stárnoucí muž, který se příliš neprojevuje, ale samotné jeho tělo o něm vypovídá mnoho. Film zároveň současné záběry zpěváka konfrontuje s jeho starými domácími videi, kde toho Müller na sebe tolik neprozradí, ale předvádí zcela jinou tělesnou energii a vitalitu. Remo tak rozehrává netypickou hru se zpěvákovou hvězdnou image, která vlastně není ani empatická, ani odtažitá, ale dala by se označit jako dialogická. Ke zpěvákovi, který s kamerou dříve intenzivně komunikoval a dnes na ni nereaguje téměř vůbec, si totiž divák musí obtížně hledat cestu odpozorováváním gest, lakonických promluv a dalších detailů.
Antonín Tesař
Krajina 2017
Nová galerie, Praha, 25. 1. – 3. 3. 2017
Krajina 2017 má za cíl předvést rozmanitost přístupů současných umělců k žánru krajinomalby. Výchozí ideou výstavy je konstatování, že každý obraz je svým způsobem krajinou naší fantazie. Divák se setká s početnou kolekcí obrazů čtyřiceti umělců – od velmi mladých autorů po umělce starší generace, pro něž krajinomalba není stěžejní složkou tvorby. Navzdory názvu, evokujícímu aktuálnost děl, kurátorovi a majiteli galerie Martinu Mainerovi nešlo o přiblížení současných trendů. Koncepce výstavy není naznačena žádnou spojující linkou nad rámec daného žánru. Díla jsou rozmístěna náhodně, kurátor nehledá společné tendence, jakkoli by na tak velké skupinové výstavě mohly být zřetelné, a nezamýšlí se ani nad tematickým rozdělením obrazů. Otázky vyvolává také výběr autorů: většina z nich je vedena v internetové databázi Nové galerie a mimo to Mainer, jenž působí jako vedoucí Ateliéru malby IV na pražské AVU, zařadil i některé své žáky. Je sporné, zda subjektivní pohled umělce-kurátora je pro zpracování daného tématu šťastným řešením. Bohužel se nepovedlo systematicky pracovat s odlišnými způsoby znázorňování krajiny. A snad by také bylo vhodné začlenit kromě malby i jiná média, jež by lépe zastupovala aktuální přístupy ke krajině a přírodě. Výstava ovšem žádné podobné otázky neřeší. Je pouhou přehlídkou a její nedostatky naneštěstí upozaďují kvalitní autory a mladé talenty.
Karolína Juřicová
Bill C. Davis
Odvolání
Divadlo v Řeznické, Praha, psáno z představení 6. 2. 2017
Recenze je ošemetný žánr – vždy nutně vyjadřuje osobní názor autora, byť se tomu on sám třeba zuby nehty brání. A kde jeden jásá, druhý najde důvody pro hodnocení zcela protichůdné. Pokud vlivem recenzí, které nešetří procenty a hvězdičkami, uvěříte, že „zrovna tohle“ si nemůžete nechat ujít, bude to vaše vina, budete-li hodinu a půl trpět… Zápletka Davisova Odvolání si žádá na scéně pouze dvě postavy – zlo vyšší moci zůstává nespatřeno. Katolickému knězi v podání Miroslava Táborského, který se zároveň ujal režie, jeho ovečky žerou z ruky zejména proto, že jim podává pouze chutná sousta. Zato Filip Cíl v roli knězi přiděleného chráněnce, který dělá v semináři problémy, nemusí pracně vymýšlet, jak zahrát mladickou nerozvážnost, neboť na to, co bývá jejím obsahem, jak se zdá, ještě nestihl zapomenout. V instituci s dvoutisíciletou tradicí navíc k revoltě stačí věřit, že od kazatelského pultíku je třeba říkat i nepříjemnou pravdu. Když se pak seminarista zastane dvou spolužáků, kteří spolu mají nejspíš „poměr“, vypadá to, že hra nebude o kousání do trpkých jablíček jen mluvit, ale sama je divákům narve do údivem otevřených úst. Ale nestane se. Je to kus pro kultivovanou společnost, jež se o své kultivovanosti přijde ráda znovu přesvědčit – kam jinam než do divadla. Konverzační komedie, která se schovává za téma generačního střetu. Překvapení? Šok? Nebo aspoň pohnutí? Dejte s takovými nesmysly pokoj.
Bohumil Černý
Scorpion Violente
The Stalker
LP, Bruit direct disques 2017
„Kapela, jejíž název by každý chtěl vymyslet“, „duo, které hraje, jako kdyby Satan měl k dispozici synťáky“ a další podobné bonmoty sklízeli francouzští synthwaveoví minimalisté už od debutové desky Uberschleiss, která vyšla na labelu Avant! v roce 2010. Do českého noiseového povědomí se dostali s vlnou „degenerovaného šansonu“ z Francie a frankofonní Belgie, k níž patřili TG Gondard, Èlg, Opéra Mort nebo třeba Noir Boy George, sólový projekt Emmanuela Sattiho, poloviny Scorpion Violente a také již neexistujících postpunkových The Dreams. I pět let po desce Trapist z roku 2012, manifestu temného primitivismu, zůstává Sattiho rukopis ve Scorpion Violente klíčový. Hned úvodní track nového alba The Womb zní jako jedno dlouhé zboosterované syntezátorové sólo a i další dvě skladby jsou silně přiotrávené různými zvukovými jedy – Satti je totiž posedlý výrobou DIY kopií kultovních efektových krabiček, které do značné míry určují styl skupiny (naposledy třeba předělal pověstný Gristleizer používaný Throbbing Gristle v Hamburger Lady). A i když zrovna nezpívá, je bezpochyby právě on roztřeseným duchem znepokojivě chladných manter, z nichž se pod kůži zarývá skrznaskrz zlé „zig-zag“ (The Knife). Hlas i tělo jeho spoluhráče Thomase Überweniga se nejvíc podobají ztuhlému a unavenému Elvisovi nebo jakékoli mumifikované postarší hvězdě, což celkový dojem z desky ještě zpomaluje. Nevypadá to na žádný velký návrat ani jeho příslib; je to dobře mířená rána, nebo spíš trojí říznutí.
Ondřej Parus