Umění po budoucnosti

Loňský rok odhalil řadu společenských problémů a napětí – zejména renesanci nacionalismů a xenofobií a vzrůstající nedůvěru v politické i kulturní elity. Mlčenlivý konsensus o neoliberálním řádu byl, zdá se, zpochybněn. Tento vývoj se týká takřka všech společenských sfér, včetně umění. Na umělecké scéně můžeme hledat paralely ke snaze vystoupit z tradičních schémat produkce a prezentace. Snahy zpochybnit (post)konceptuální paradigma, muzealizaci, bienalizaci nebo diktát white cube jsou samozřejmě již dlouho známé, ale v posledních letech v zahraničí i u nás přibývá projektů, které se výslovně pokoušejí najít alternativu k formám umění dneška.

Čas jako komplex

Diskuse o současném umění by ale byla plochá a zavádějící, kdybychom zůstali pouze u kritiky samotných uměleckých a výstavních forem, jejich nesrozumitelnosti, apolitičnosti či elitářství. Tato problematika totiž nemá pouze povrch, který vnímáme ve výstavních prostorech, ale také hlubší, časový rozměr. Když se označení „současné umění“ během šedesátých a sedmdesátých let etablovalo (například skrze práci s novými médii), mělo označovat tvorbu vznikající v jisté diskontinuitě ve vztahu k umění minulému i modernímu. Ovšem i slovo moderní původně znamenalo „patřící k přítomnosti“. Tento důraz na přítomnost je podmíněn antropocentrismem a lineárním vnímáním času. Jenže právě tyto základy jsou dnes zpochybněny. Stále více si připouštíme, že lidská zkušenost je jen jednou z mnoha: už není centrem organizujícím lineární průběh, jak to známe například z eschatologie, ideálu osvícenství či pokroku, nebo i z neoliberálního ekonomického růstu pro růst.

Armen Avanessian a Suhail Malik, jedni z nejhlasitějších proponentů „odchodu ze současného umění“, označují naši dnešní temporalitu přímo jako „časový komplex“. Naše orientace v čase je příliš komplexní, je závislá na celé řadě vztahů zejména mezi budoucností a přítomností, na měřítkách, která přesahují naše lidské možnosti. Příkladem těchto časových komplexů jsou třeba finanční deriváty, průzkumy volebních výsledků, predikce zločinnosti a jiné jevy spojené s rolí algoritmů ve společnosti. Počítače, umělá inteligence a různé aplikace nejsou nevinným nástrojem určeným k uspokojení lidských potřeb. Spíše naopak: technologie utváří sociální vztahy, jejich obsah, formy, prostupnost i rychlost. Budoucnost, reprezentovaná nejen umělou inteligencí, ale například také environmentální a apokalyptickou perspektivou, jako by se odehrávala ještě před přítomností. Jako by nás z naší přítomnosti vytahovala a pohlcovala, jak naznačil titul loňského Berlínského bienále „Present in the Drag“.

Tyto změny se nutně projevují také v umění. Ve chvíli, kdy je zpochybněna centrální role člověka ve světě i soudržnost lineárního času, je třeba hledat jiné kategorie, vazby a vodítka než ty tradiční, jako jsou autorství, umělecké dílo nebo dějiny umění. Samozřejmě, že dnešní útok na umění je jen jedním z dlouhé řady takových útoků, ale jistě má nějaké specifické rysy.

Augmentace reality

Takřka všechna výše naznačená témata se snaží rozehrát výstavní projekt Big Light, připravený česko­argentinským umělcem a vizuál­ním aktivistou Federikem Díazem pro Dům umění města Brna. V domácím kontextu jde patrně o doposud nejčistší pokus o prolomení hranic současného umění. Titul Big Light přitom není pouze názvem výstavy, označuje také fiktivní korporaci z budoucnosti, jejíž výzkum, praxi i historii galerijní expozice a katalog prezentují. Výstava tak jasně deklaruje odstup od tradičně chápaného autorství směrem k manažerské organizaci práce a korporátní estetice, od modernistického zájmu o tradiční formy a minulost ke spekulativnímu zaměření na fiktivní budoucnost, od uměleckých děl a reálných předmětů k tematizaci podmínek reality samotné.

Prostor galerie je přísně členěn: poté, co projdeme prvním patrem s projektovou prezentací a uniformními úbory pro návštěvníky, nás v „Sále invokací“ do projektu uvede hlas prezentující „filosofii“, respektive marketing Big Light a pak můžeme projít dvěma rameny buďto k „Přípravnému sálu“, nebo naopak k „Sálu destrukce“. Centrální prostor instalace je vybaven rozměrným pódiem s nádobami a robotickou paží, jež jednou z nich pohybuje (Konvergence).

Výstavu doprovází velkorysý katalog či spíše samostatná publikace, která kromě mnoha grafických a propagačních prvků přítomných i na výstavě obsahuje tři texty, jež volně reagují na některá témata projektu, jakými jsou symbolická role ruky a matky, „augmentovaná“ realita a ekonomicko­společenský vliv strojové inteligence. Big Light představuje nejen fiktivní korporátní laboratoř z budoucnosti, ale také prostor k testování způsobů, jak překonávat hranice a podmínky současného umění. Využívá k tomu nejen firemní estetiku, marketingový jazyk a rozostření hranice mezi uměním a jeho propagací, ale také konstrukci alternativní budoucnosti, spekulativní propojení lidského a technického, a snaží se začlenit diváky i kustody do procesu práce pro budoucnost.

Nepřítomná současnost

Kromě přemíry různých směrů, do nichž chce výstava zasáhnout, je zřejmá i nedokončenost či popisnost jednotlivých částí. Práce s vizí budoucnosti, v níž dojde k válce způsobené „augmentovanou“ realitou a následnému osvícení díky korporaci Big Light, nijak zvlášť nevybočuje ze schémat tradičních utopických scénářů. Proti takto jednoduchému pojetí spekulace a futurologie můžeme postavit argumentaci Hito Steyerl nebo Donny Haraway. Tyto autorky se snaží o postutopické myšlení, které neodsouvá radikální řešení do vzdálené budoucnosti, ale pokouší se formy budoucnosti dohledávat v současné kultuře. Samozřejmě, že alternativní budoucnost Big Light nemá sloužit jen jako pouhé sci­fi pozadí, nýbrž by mělo proměnit naše chápání současných technologií. Jenže katalog v tomto ohledu příliš nekoresponduje s výstavou. Ta se zaměřila především na nádobu jako určité symbolické centrum kulturní produkce, jež se však nyní stává strojovou, a nikoli výlučně lidskou. Jednotlivé prvky instalace ovšem působí spíš ilustrativně, jako odkazy k něčemu jinému, a jaksi nepřítomně. Kustodky galerie se snaží zpracovávat materiál, nebo naopak ničit interiér, ale působí také v podstatě nepřítomným dojmem, podobně jako robotická ruka v centru celé instalace, která efektně, ale bezúčelně pohybuje jednou z vytvořených nádob.

Určitá povrchnost a snaha o využití zahraničních trendů se projevuje i v takových detailech, jakým je grafický design katalogu, který se rovněž snaží odkazovat ke korporátní estetice – nebo snad přímo ke katalogu Berlínského bienále. Dokonce i samotný způsob práce se zdá být jen ilustrativní – projekt nese na jedné straně známé prvky tvorby Federika Díaze, na straně druhé nastoluje nejasnost ohledně chápání přítomných artefaktů a instalace jako uměleckých děl. Manipulace s divákovou důvěrou či s uměním ve formě sdělení je samozřejmě záměrná, ale vyvolává pochyby, jestli je i něco za ní.

Možná, že kvality projektu Big Light jsou prostě někde jinde. Možná je nutné Big Light vnímat nikoli jako výstavu, ale jako moment v procesu ohledávání hranic a možností současného umění. Snad je dnes možné termín „současné umění“ konečně historizovat, a tedy vlastně překonat, podobně jako se to stalo modernímu umění, nebo – ještě rychleji a učebnicověji – pojmu nových médií.

Autor je kulturní teoretik.