Výstava

Povídková miniatura Emila Hakla zachycuje osudové okamžiky v podzimní plískanici uprostřed „zrasované metropole“ a hospodské hovory o tom, že je třeba přestat s vysedáváním po hospodách: „Je to marný boj – doopravdy rádi máme především tohle – sedět a krafat.“

„Dneska už tady nic není,“ povídá redakční šéf, „klidně běž… Zejtra ale nezapomeň – v deset je porada.“

Beru kabát, zavírám dveře, jedu výtahem, stojím na chodníku. Koruny listnáčů halí mlha a smog. Tu a tam se spustí drobounký déšť. Kus odtud je sice restaurace U Karla IV., kam Kateřina dorazí zhruba za tři čtvrtě hodinky, ale tak dlouho se mi v té nevlídné ratejně dřepět nechce, a tak se vydávám Kateřině naproti.

 

Na třídě Milady Horákové naprázdno hučí řada tramvají. Všechny mají dveře dokořán – nějaká výluka, odstávka, havárka, tak něco. Cestující trpělivě dřepí uvnitř, nechce se jim z vyhřátých seslí do vlhkého marastu.

Chodím s vyhrnutým límcem sem a tam podél řady osmiček, jedniček, dvanáctek, dvojek, šestadvacítek. Tohle počasí nesnáším, aniž vím proč. Možná z dětství, kdy mě strýc brával v Beskydech na ryby. Hodiny a hodiny jsem stál v lopuší a nesměl ani ceknout, protože strýc líčil na štiku.

 

Káča má ještě spoustu času, nicméně nemůže přijet jinudy než zdola od Strossmayeráku. Překvapím ji, obejmu a ke Karlovi, do té olejem páchnoucí jeskyňky, nejspíš vůbec nepůjdeme. Půjdeme někam na nějakou výstavu. Na jakou, nevím. Poslední dobou si nějak na nic nevzpomínám.

Obcházím hučící plecháče, nastavuji tvář dešti a rovnám si myšlenky.

Blíží se chvíle, kdy máme U Karla sraz, doprava se však nehýbe. Káča trčí někde v tom štrúdlu, počkám na ni. A – už ji vidím!

Choulí se na sedadle za zamlženým sklem, opřená ramenem té své řvavě rudé péřovky o sklo, vlasy jí visí přes obličej, něco vyřizuje po iPhonu a zároveň listuje v nějaké tiskovině.

Sotva nastoupím do tramvaje, ta za mnou ihned zavře dveře. Zácpa skončila. Vozidla se hnou. Klestím si cestu ke Káče, stojím nad ní. V momentě, kdy jí pokládám ruku na rameno, vidím, že to není ona.

V nadýchané bundě vězí jakási přikrčená, sražená, pokroucená, ubitá, napuchlá, zubatá, mastná, podomácku okudlaná neforemná bytost. Upře na mě oko. Zamrazí mě – v jejím zraku drnčí tenká struna nesmiřitelné zášti vůči všem a všemu. Za to, že se musela narodit. Za to, že tu sedí. Že musí někam jet. Že se na ni kdekdo dívá. Za to, že žije, jak musí. Za to, že přítomnost je skoro vždycky příšernější, než si ji člověk předem dovede představit. Vůbec nepochybuji o tom, že kdyby měla tu moc, uťala by můj život jediným pohybem ukazováku. Čistě jen za to, že jsem na ni pohlédl.

„Pardon, omyl,“ řeknu, odtrhnu dlaň a deru se k opačnému konci vozu.

Večerní vůz smrdí napůl nemocnicí, napůl smetištěm.

 

Řada vozů se trhavě poposune vpřed k další možné zastávce. Pak zase dlouhé, pře­­dlouhé stání.

Opřen o tyč hučím do nokie: „Káčo, kde seš?“

„Čekám U Karla, jak jsme domluvený.“

„Běžím tam, počkej.“

„Kde seš tak dlouho?“ říká nespokojeně.

„V osmičce, vysvětlím ti to.“

„Jak, v osmičce?“

„Vysvětlím ti to, až dorazím.“

„Tak doraž.“

Jsme mrzáci závislí na elektronických protézách, říkám si. Homunkulové nemající duši, ledaže ta duše sídlí právě v těch protézách, bez kterých bychom se vůbec nedomluvili, nesetkali.

 

Nakonec roztrhnu dveře uprostřed ­jízdy, vyskočím, tak tak uhnu rozjeté limuzíně a běžím deštěm zpátky.

S neomluvitelným zpožděním lepím Káče pusu na čelo, vysvětluju přeskakujícím hlasem: „Promiň, vypad jsem z práce dřív, šel jsem ti naproti. Viděl jsem tě sedět v osmičce, tak jsem nastoupil, dral se k tobě, jenžes to nebyla ty.“

„Já totiž přišla pěšky. Kdo to byl?“

„Kdo byl kdo?“

„Ta, s kym sis mě splet.“

„To ti řeknu pozdějc. Důležitý je, že byla výluka, tak jsem musel vystoupit skoro až u Sparty.“

„Pročs na mě nepočkal tady?“

„Nemám to tu rád.“

„Kdo byla ta ženská?“

„Ňáká mumie.“

„Jak sis mě moh splíst s cizí ženskou?“

„Měla vlasy přes ksicht, byly zapařený vokna, navíc měla na sobě přesně stejnou péřovku, co nosíváš. Taky jsem neměl brejle…“

„Neměls je, a teď je máš?“

„Měl jsem je v tašce, ne na nose.“

„Jak sis mě moh s někým splíst?“ zatřepe se jí hlas s náznakem moldánků. Je to pevná holka, chodí plavat, běhat, nakupovat, hákovat, má břink, nadhled, nicméně podobná tematika ji vždy z nejasných důvodů rozhodí. Měl bych to být já, kdo trne, aby konečně nepochopila, že se mnou nemá naději žít jako normální člověk.

„Nebreč, doboha,“ hladím ji po hlavě. „Pojď si dát kafe, panáka a pojedem na tu výstavu. Na jakou vlastně jdeme?“

„Karel IV. a jeho doba – navrhnuls to ty.“

„Aha. Já?“

„Psals, že psal Jirka Peňás, že je ta výstava výrazná už vzhledem k tomu, že je Karel IV. nedoceněnej panovník, kterej vydupal ze zuboženýho kusu mrtvý země hospodářsky i politicky kvetoucí zahradu, že je zajímavě uspořádaná a že stojí za návštěvu.“

 

Tohle jsem psal? Proč bych tahal Káču na výstavu? A když, tak proč Karel IV.? Abychom se hýbali – proto asi. Abychom věčně nenasávali doma v kuchyni a nevedli zacyklené řeči o budoucnosti.

„Dneska to už nestihnem, za hodinu zavíraj,“ konstatuje Kateřina.

„A co zejtra?“

„Zejtra jedu do Tanvaldu, budou tam všechny ségry, mamka se chystá péct třicet řízků a hrnec plněnejch paprik. Zase přivezu, jestli zbydou.“

„A co příští tejden?“

„To už výstava končí.“

„Beztak tam bude jenom pár rezavejch podkov, mincí, střepů a fotokopií.“

„Dáme si teda gin?“ navrhuje.

Pingl nám nese dvě sklenky s třpytivým obsahem. Široce se na mě usmívá plakem potaženými zuby. Čiší z něj, že má chuť nahodit konverzaci.

 

Včera jsem tu seděl s jednou známou, se kterou jsem nikdy nic neměl a mít nebudu. Nicméně je fakt, že jsem jí kdožvíproč opakovaně líbal ruku. Karel to viděl a teď mám vítr, aby něco nekecnul. Karel se ve skutečnosti jmenuje Jindřich, ale říká se mu tak, poněvadž tady se odjakživa říká každému pinglovi Karel.

Staví před nás sklenky. Cvak, cvak.

„Díky,“ řeknu a políbím Káče hřbet levé ruky. Karel to pochopí. Hodí zpátečku.

Povídáme si, bavíme se, smějeme se, zunkáme gin. Tvrdíme, že s tím musíme přestat, začít chodit do lesa, dát opravit bicykly, navštěvovat kamarády. Je to marný boj – do­­opravdy rádi máme především tohle – sedět a krafat.

Sedět, krafat, případně se procházet po téhle chladné, stísněné, tržním hospodářstvím zrasované metropoli, plné bohaprázdných kanceláří, turistických výběhů, posraných parků, slepých zdí a věží, jejíž význam po smrti Karla IV. opět plynule klesl na původní úroveň.

Nakonec si k nám Karel přece jen na chvíli přisedne.

Samota je zdrojem všeho, cituju zrovna Káče v rámci širšího tvrzení z její knihy. Je zdrojem síly, zdrojem čistoty, soustředění. Jsem­li soustředěn, jsem znovu celistvý, tvrdí tady Vasilij Rozanov.“

„Taky jsem ho zkoušel číst,“ vmísí se Karel. „Jemu se to soustřeďovalo, když ho vobletovaly dvě ženský s dětsky čistejma tvářičkama, chodily kolem něj po špičkách a vařily mu čaj. Nosily mu sušenky, von dřepěl v křesle a v klidu se věnoval tý svý numismatice… Tomu nikdy nechyběly ve špajzu vokurky. Vlastně tam jedny taky mám, hned vám je přinesu.“

 

Vida, říkám si, Karel není žádnej vůl. Kdosi mi o něm říkal, že studoval teologii, praštil s ní, šel dělat provozního do divadelního baru, odtamtud ho vylili, tak je teď tady. Budu sem muset zajít častěji. Že tu smrdí olej – nevídáno… Vlastně je to příjemně zajetá jeskyňka, wawky hřejou, pivo chutná. I ta mlha tam venku se mi najednou zdá být tajemná, schikanederovsky snivá, podzimně sváteční.

 

Karel roznáší vyhlášenou sekanou. Dva talíře přistanou též před námi. Pouštíme se do ní. Je lehce přemaštěná, ale zatím jsme nikde neochutnali lepší.

„Ta ženská v osmičce – byla hezká?“ zajímá Káču.

„Nebyla.“

Dáváme si repete. Už se na sebe zase smějeme. Káča je nejspolehlivější ženská, jakou jsem kdy poznal. Vůbec všechno mi poslední dobou jakž takž vychází. Dluhů moc nemám, aspoň ne těch, které bych nezvládl včas splatit. Mohl bych být šťastný. A taky jsem. Aspoň teď, v tuhle chvíli.

Přesto však zřetelně a neodvolatelně cítím, že právě od téhle chvíle už nikdy nic nebude jako dřív.

Emil Hakl (nar. 1958) pracoval jako aranžér, knihovník, strojník, zvukař, reklamní textař, literární redaktor, novinář a časopisecký editor. V osmdesátých letech se věnoval psaní veršů, dramatizaci knižních předloh a jejich inscenaci v různých amatérských divadelních formacích. V roce 1988 spoluzaložil volné literární sdružení Moderní analfabet, se kterým později spolupracovala řada autorů, divadelníků a hudebníků. Prózu začal psát v roce 1998. Povídky knižně poprvé publikoval v souboru Konec světa (2001). Novela O rodičích a dětech (2002) byla odměněna cenou Magnesia Litera, přeložena do několika jazyků a byl podle ní natočen stejnojmenný celovečerní film. Dále vydal knihy povídek O létajících objektech (2004) a Hovězí kostky (2014) a romány Intimní schránka Sabriny Black (2002), Let čarodějnice (2008) a Skutečná událost (2013), za niž získal druhou Magnesii Literu. Za novelu Pravidla směšného chování (2010) obdržel Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho poslední knihou je román Umina verze (2016).