Vždycky jsem si myslela, že pokud mají nějaké skupiny lidí být vůdci revolučních změn, budou to ti, kteří mají zkušenost s útlakem z pozice oběti. Když však sleduji dění v Gaze a to, jak se k němu staví velká část izraelské a židovské společnosti, zažívám zklamání. Kdo jiný než národ, který si při všech příležitostech připomíná, že prošel pěti tisíci lety pronásledování, by měl být vnímavý k útisku jiných skupin! Přes dva tisíce civilistů bylo postřeleno a autority tomu říkají obrana. Jak je možné, že někdo s takovou historií nechává v Gaze živořit téměř dva miliony Palestinců? Poslední zbytky mého idealismu se tříští. Dopadne to stejně s Kurdy, až získají svůj stát? Budou Tibeťané terorizovat jiné menšiny, pokud dosáhnou svých cílů? Protože ten, kdo dlouho trpěl, namísto aby s druhým soucítil, je mu naopak ochoten udělat téměř cokoli, aby uchránil svou zdánlivou svobodu? Jistě, Izrael šíří účinnou propagandu, která jeho chování vůči Palestincům ospravedlňuje. Také je pravda, že jí značná část izraelské společnosti nepodléhá, chodí na demonstrace a snaží se věci zlepšit. Na výsledku to ale moc nemění.