Hvězdy ballroomu v televizi

Voguing reality show Legendary

V české verzi služby HBO Max najdeme i queer reality show Legendary, která vychází ze subkultury newyorského ballroomu a tance vogue. Soutěžní pořad, kde se spolu utkávají skupiny performerů, právě pokračuje třetí sezónou.

Když v roce 2020 spustila televizní stanice HBO první řadu taneční reality show Legendary (Legendární), čerpající z bohatého dědictví americké subkultury ballroomu a tanečního stylu vogue, prorokoval jí úspěch málokdo. Televizní a streamovací gigant tím však sledoval dlouhodobější cíl – investovat do inkluzivního queer obsahu se snahou vyrovnat se stále populárnější americké soutěžní reality show RuPaul’s Drag Race (od roku 2009), která má k dnešku patnáct různých národních verzí po celém světě. Není náhoda, že ve stejný rok jako Legendary měla premiéru i dokumentární reality show Jsme tu (We’re Here, od roku 2020), v níž proslulé drag queens pořádají nábor z obyvatel malých měst po celé Americe, kteří se během jediného večera zúčastní „drag show“ a jsou nuceni vystoupit ze své komfortní zóny. Vzhledem k tomu, že letos v květnu startuje už třetí série Legendary, je evidentní, že se sázka na doposud nedostatečně probádaný svět ballroomu vyplatila.

 

Klání domů

Subkultura ballroomu je fenomén, který v našem historickém a kulturním prostředí neznáme. Samotný vznik takzvané ball culture (nebo také drag ball culture či ballroom scene) sahá až do druhé poloviny devatenáctého století a je neodmyslitelně spjatý s prostředím velkých měst, převážně New ­Yorku. Termín označuje taneční bály pro queer komunitu, v nichž drag umělci a transgender a gay tanečníci převážně afroamerického nebo latinskoamerického etnika soupeřili, ať už tancem či pózováním, o trofeje. Tanečníci v rámci bálů se vždy utkávali ve skupinách, takzvaných houses, jako například ­House of Xtravaganza, a každý takový „dům“ měl i svou matku. Šlo většinou o starší transgender ženy nabízející v reálném životě přístřeší a péči jedincům odmítnutým vlastními rodinami pro odlišnou sexuální orientaci. Každý bál měl své specifické téma (například královské rody nebo cirkus) a kategorie, v nichž se kombinovaly prvky módní přehlídky s choreograficky přesnou taneční performancí.

Celá subkultura na sebe výrazněji začala upozorňovat až v osmdesátých letech minulého století, kdy se taneční styl vogue, typický pro prostředí ballroomu, začal prosazovat v rámci mainstreamu, a to i díky legendární stejnojmenné písni zpěvačky ­Madonny. Na poli filmu byla ball culture poprvé výrazně reflektována v dnes již kanonickém queer dokumentu Paris Is Burning (1990) a v posledních několika letech celé téma a odkaz ballroomu výrazně zpopularizoval seriál Pose (2018–2021). Oceňované televizní drama populárního showrunnera Ryana Murphyho sleduje příběhy několika různorodých postav soustředěné do prostředí tanečních sálů v New Yorku osmdesátých let minulého století. Legendary na tento úspěšný seriál pomyslně navazuje s apelem představit současnou ballroom scénu dnešnímu divákovi.

 

Síla souhry

Legendary je od své první série stylizováno jako vysokorozpočtová studiová show s množstvím světelných a audiovizuálních efektů, doplněná o hvězdný panel porotců, ve kterém zasedla herečka a autorka Jameela Jamil, věhlasný stylista světových hvězd Law Roach, tanečnice a skutečná legenda ballroomu Leiomy Maldonado, přezdívaná Wonder Woman of Vogue, a populární rapperka Megan Thee Stallion (ta je v aktuální třetí řadě nahrazena herečkou Keke Palmer). Společně s moderátorem Dashaunem Wesleym, který sám z prostředí ballroom culture pochází, tvoří porotci základní pilíře všech řad soutěže. Na rozdíl od většiny světových i tuzemských talentových show Legendary výrazně staví na chemii, ale i na konfliktech mezi porotci, kteří se (přesně dle tradic ballroomu) nebojí vzájemně stírat leckdy velmi nevybíravým způsobem. Hodnocení vystoupení jednotlivých tanečních „domů“ porotci je tak mnohdy daleko dynamičtější show než samotné choreografické exhibice. Do hodnocení porotců a určení, která z tanečních skupin postoupí do dalšího kola, navíc může nepředvídatelně zasáhnout hlas hostujícího hvězdného porotce. Například během hostování herečky ze seriálu Pose Dominique Jackson v první sezóně nebo komičky Tiffany Haddish v druhé řadě došlo k několika nečekaným zvratům v rámci hodnocení i k pár konfliktům hodným zapamatování.

Výraznou pozornost diváků na sebe ale samozřejmě v průběhu jednotlivých sérii strhávají především samotné taneční skupiny, v jejichž čele obvykle stojí ikonická matka nebo otec rodu. Na rozdíl od stylově spřízněného světa reality show RuPaul’s Drag Race a jejich odnoží zde však není kladen důraz na individualitu jedince, nýbrž na taneční skupinu jako celek. Tanečníci tak sice musí prokázat zdatnost v mnoha rozličných kategoriích, jako je například duckwalk, catwalk nebo choreografie rukou, vždy však nakonec nejvíce záleží na tom, jak fungují coby celek a jaká symbióza mezi nimi panuje. Show se zároveň účastní opravdu legendární taneční rody americké ballroom kultury (kupříkladu House of Balmain nebo House of Lanvin), ale také ty, jež vznikly až krátce před soutěží (House of Luxe). Podprahově tak jednotlivé série poskytují vhled do prostředí současného světa této subkultury s možnou komparací k osobnostem a tanečním rodům minulosti, což bývá nejčastěji artikulováno samotnými porotci.

 

Z okraje do mainstreamu

První sérii se daří věrohodně evokovat klubové prostředí samotné ballroomové scény. I díky energickým reakcím diváků, s nimiž tanečníci i porota interagují, vzniká dojem autentické a v lecčems spontánní show. Samotné finále první řady se však již kvůli nastupující pandemii covidu muselo obejít bez publika, což se na závěru jinak strhujícího soutěžního klání výrazně podepsalo. Druhá série už od počátku vinou pandemie vznikala bez živého publika a z New Yorku se přesunula do naleštěných studií v Los Angeles. Výrazně se drží v tendencích standardních televizních soutěží a stojí především na interakci mezi tanečníky a porotou. Díky pečlivé produkční péči – performerům tu pomáhají s jejich vystoupeními špičky mezi módními návrháři i choreografy – se však tvůrcům daří nadále vytvářet divácky atraktivní a originální show.

Skutečně dechberoucí je ale fakt, že se samotné ballroom kultuře a jejím příslušníkům právě díky projektům, jako je Legendary, podařilo za poslední dekády z okraje společnosti a undergroundu vypracovat postupně až k branám mainstreamu a široké divácké oblibě. Poněkud dvojsečně však může působit snaha pořadu bagatelizovat některé těžké životní osudy soutěžících do podoby rutinních hlubokých lidských příběhů, které jako by už musely být povinnou součástí dnešních reality show (RuPaul’s Drag Race je toho ostatně typickým příkladem). Navzdory snaze tanečních domů působit uhlazeně není radno zapomínat, že naprostá většina tanečníků jsou lidé pocházející z nejrůznějších etnických, národnostních i sexuálních menšin, kteří si s sebou nesou osobní historii plnou fyzického i psychického násilí, utlačování a života na okraji společnosti. Zatímco dříve se příslušníci ballrom subkultury stylizovali do témat a kategorií, čím by v ideál­ním světě chtěli být, když jim to ten reálný ne­­umožňoval, dnes se jim díky pořadům typu Legendary za jejich taneční i performativní talent konečně dostává uznání.

Autor je filmový kritik.

Legendary. HBO. USA 2020–2022.