Etika lásky

Tetralogie bell hooks o překvapivém zdroji společenské změny

Pokud chtějí muži a ženy poznat lásku, bez feminismu to nepůjde – tak by se dalo shrnout ústřední poselství bell hooks. V patriarchátu totiž mezi poražené patří i emočně vykořenění muži. Skutečná celospolečenská změna pak neznamená výměnu jedné nadvlády za druhou, ale předpokládá volbu lásky jako praxe svobody.

Bez feminismu by protiválečné hnutí bylo nemyslitelné, tvrdila bell hooks. Foto r2hox (CC BY -SA 2.0)

„Všechna velká sociální hnutí za svobodu a spravedlnost v naší společnosti prosazovala etiku lásky. Snaha dosáhnout společného blaha pro naši zemi, obec nebo bližní vyrůstá z hodnoty lásky – to díky ní hledáme cesty, jak pečovat o dobro a bránit ho. Pokud by veškerá veřejná politika vznikala v duchu lásky, nemuseli bychom mít strach z nezaměstnanosti, bezdomovectví, závislostí, neměli bychom školství, které děti nedokáže nic naučit,“ píše bell hooks v knize All about Love: New Visions (Vše o lásce. Nové pohledy, 2000). Úvodní díl její „tetralogie o lásce“, napsané na samém prahu 21. století mezi lety 2000 a 2004, je zároveň knihou, která nechybí v žádném ze seznamů „doporučené četby“, jichž se po úmrtí této kulturní teoretičky, feministky a aktivistky 15. prosince 2021 v nejrůznějších médiích od lifestylových časopisů po akademické žurnály objevují stovky.

 

Právo na odmlouvání

Důvodem není jen lákavost titulu, který slibuje „vše“ o univerzální hodnotě, jež zůstává i v znejistěné společnosti globálního Severu kupodivu stále ještě nezpochybněna, ale především typická upřímnost, s níž hooks neváhá analyzovat velmi osobní životní zkušenosti z vlastních rodinných i partnerských vztahů, empatičnost směřovaná nejen ke čtenářům, ale i k těm, o nichž píše, přestože je mnohdy nijak nešetří, vášnivost, s níž se vyjadřuje k jakýmkoli podobám sociální nespravedlnosti, a holistický přístup, snaha pojmout problém jako projev uspořádání celé společnosti. Tímto stylem se hooks chápala všech svých témat – ať šlo o sociální nerovnosti, rasismus, rodinu, úkoly feministického hnutí, toxickou maskulinitu a kulturu znásilnění, výchovu dětí a vzdělávání, poezii či podoby populární kultury (od Harryho Pottera po rap).

Literárním pseudonymem, použitým už v prvotině – sbírce básní z roku 1978, jíž vstoupila do světa, v němž bylo části černých žen stále ještě upřeno vůbec se naučit číst –, se Glorie Jean Watkins neodřízla od identity dcery služky a údržbáře z kentuckého segregovaného maloměsta Hopkinsville. Naopak – vybrala ho na počest své prababičky. S ní totiž sdílela důležitý povahový rys, zpochybňující bezbřehou moc otcovské autority: drzost. Volbou pseudonymu se tak přihlásila k právu na vlastní názor a odmlouvání se posléze dostalo i do titulu autobiografické knihy Talking Back (1989) coby klíčová strategie jejího dívčího života. Rodinné poměry – vztahy s rodiči, šesti sourozenci a především prarodiči, kteří v jejím životě představovali doklad, že vztahy mezi muži a ženami mohou mít i jinou podobu než tu, v níž figuruje mocenská nerovnost, násilí a striktní rozdělení rolí – nebyly tedy pro její dílo pouhým povinným kontextem, který se má zmínit nanejvýš v biografické poznámce; naopak představují hlavní „důkazový materiál“, na němž v podstatě ve všech svých esejistických knihách předvádí, jakým způsobem funguje patriarchát, a především to, jak bez výjimky mrzačí všechny konkrétní představitele a představitelky obou v něm povolených rolí – muže i ženy.

 

Láska a válka

Právě na konceptu lásky a uspořádání intimních vztahů se násilnost patriarchátu vyjevuje nejjasněji. Různé proudy radikálního feminismu se často stavěly k lásce jako k pasti – a k ženám, které jí podlehly, jako k obětem. Pojímaly ji jako lásku romantickou, partnerskou, která ujařmuje ženu ve vztahu k muži, či lásku mateřskou, jež nad ženu staví dítě, říká bell hooks v krátké kapitole Znovu milovat v knize Feminizmus do vrecka (2000, slovensky 2013), v níž hovoří o potřebě feministického myšlení a praxe při redefinici milostných vztahů, mají­-li se osvobodit od romantizace, až fetišizace násilí („zločin z vášně“). Zároveň ale upozorňuje, že tyto feminismy vlastně neútočily na lásku samotnou, ale ve skutečnosti se bránily onomu paradoxnímu spojení lásky s mocí, tak jak funguje v patriarchátu. V něm jsou (heterosexuální i homosexuální) ženy socializovány k tomu, že lásku je třeba si zasloužit, tedy že ji lze získat jen uznáním druhého, a učeny toužit po ní zoufale, protože je málokdy naplněná. Láska muže (otce, bratra, partnera) má být potvrzením jejich hodnoty a zároveň jejich úkolem vůči nejbližšímu okolí, nezbytným předpokladem hlavního typu práce, kterou žena v patriarchátu má – pečovat o druhé.

Přímo ženskému – a feministickému – potýkání se s láskou věnovala bell hooks knihu Communion: The Female Search for Love (Společenství. Ženské hledání lásky, 2002), větší čtenářský ohlas však měla komplementární The Will to Change (Vůle změnit se, 2004), která se zabývá mužskou částí příběhu a ukazuje, že i muži patří v patriarchátu mezi poražené. Zatímco ženy jsou společností vychovávány k tomu stát se odbornicemi na vlastní a cizí emoce, byť jsou jim zároveň odejmuty prostředky s nimi svobodně zacházet, muži jsou v průběhu dětství a dospívání doslova emocionálně mrzačeni – kluci nebrečí, kluci nejsou strašpytlové, kluci se nemazlí. Kluci se především musí umět poprat.

 

Mužské utrpení

Hooks upozorňuje na skutečnost, že s problémem, co si počít s mužským utrpením, se potýká i feministické hnutí – ženám se příliš dlouho vštěpovalo, že mužský pocit štěstí je jejich práce, a pokud se cítí smutní či zranění, znamená to, že ženy ve svém poslání selhaly. Snad v tomto ohledu něco změní pandemie a s ní spojený zvýšený zájem o otázky psychického zdraví a destigmatizace duševních nemocí, ale zatím stále platí, že „muži trpí a celá kultura na to reaguje: hlavně nám o tom prosím neříkejte“. Výsledkem je potlačovaný vztek jako jediná emoce, jíž mají muži povoleno navenek vyjadřovat celé spektrum pocitů, které zakoušejí a které mnohdy nedokážou ani rozpoznat, natož pojmenovat.

A jaký je důvod toho celého aparátu mrzačení? Esenciální rolí muže v patriarchátu totiž nemá být ani lovec, ani válečník, ale voják, stroj na zabíjení umístěný v hierarchii, kde „silnější“ rozkazuje „slabšímu“, stroj, u nějž by jakákoli schopnost vyjádřit pochyby, bolest, natož soucit byla důvodu jeho existence jen na obtíž. Odměnou je tomuto vojákovi v záloze moc nad těmi, kdo jsou kulturně označeni za slabší (jiní muži, ženy a děti), moc, která se často realizuje prostřednictvím sexu – jednoho z mála míst, kde je v patriarchátu dovoleno bez postihů vyhrát. Muži neznásilňují a nezabíjejí proto, že se tak narodili. Dělají to proto, že kultura, do níž se narodili, to považuje za součást jejich role. „Patriarchát podněcuje šílenství,“ konstatuje bell hooks a těžko s ní nesouhlasit.

Skutečná láska mezi muži a ženami nemůže přitom v kontextu násilí a dominance nikdy vzniknout. Hooks podotýká, že svépomocným a seberozvojovým příručkám ve stylu „muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“ dodalo feministické hnutí paradoxně široké a dychtivé publikum, namísto osvobození se tu ale čtenářkám a čtenářům nabízí útěšné zachování statu quo pevně daných rolí s obměněnými detaily. Svádění a uspokojování potřeb druhých totiž není „přirozeností“ žen o nic víc než neschopnost mužů poradit si s vlastními emocemi. Jak pomalu se situace v intimních vztazích mění, se odráží v kultuře: ženy pořád mají romantická dramata a soap opery (jen v nich přibylo sexuálně explicitních scén), muži gangsta rap a thrillery. Jako by v intimních vztazích stále platilo, že je snazší představit si konec světa než konec patriarchátu.

 

Násilí a vztek

Jako alternativu k patriarchální, a tedy vždy nějak toxické maskulinitě nabízí bell hooks feministickou maskulinitu, která „definuje sílu jako schopnost člověka být odpovědný za sebe a ostatní“, nikoli jako moc nad někým – model, který ukázal možnost „odmlouvat“ mužům odmítajícím narukovat v šedesátých letech do války ve Vietnamu: „Feminismus jim poskytl teorii, jíž mohli vysvětlit svůj odpor k sexistické maskulinitě. Potvrdil jim, že je možné veřejně se přihlásit k lásce k životu.“ Bell hooks ukazuje, že bez feminismu by protiválečné hnutí bylo nemyslitelné. Výsměch tehdejšího kalifornského guvernéra Ronalda Reagana protiválečným protestujícím jen potvrzuje, jak toto zcela nové pojetí maskulinity osvobozující muže z role vojáka, jíž je celý systém společenských vztahů podřízen, vyráželo mocenské elitě dech: „Na transparentech měli ‚milujte se, neválčete‘, ale nezdálo se, že by jednoho nebo druhého byli schopni.“ Je vlastně pozoruhodné, jak rádi konzervativci všech dob bagatelizují nejrůznější podoby občanského odporu tím, že ho zcela odpojí od historického či sociálního kontextu a snaží se ho ukázat jako strašáka nebo hračku, která vznikla z nudy, slabosti či hlouposti. Podívejte se, jak jsou ve svém hněvu směšní – v očích spokojeně nespokojené mainstreamové veřejnosti, která nemá kdy zabývat se detaily, tato strategie spolehlivě funguje.

Úkolem feminismu v roce 2022, tedy dvacet let po vydání The Will to Change, každopádně nemá být poskytnout přesnou definici mužství či ženství, ale zpřístupňovat tyto kategorie diskusi, která nikoho nevylučuje – působit jako antihegemonní síla, jež překáží nerovné distribuci moci, „odmlouvá“ zavedeným pořádkům. V časech, kdy je čím dál zřejmější, že každá snaha o definici sexuální či genderové identity vždy mrzačí zcela konkrétní vnímající, myslící a cítící bytosti se specifickými životními zkušenostmi, zkrátka neobstojí už ani pokus osvobodit se od kulturních konstrukcí uvalených patriarchátem tím, že za muže označíme „lidské tělo, které má penis“. Jisté však je, že „pouze revoluce hodnot v naší společnosti ukončí mužské násilí a tato revoluce bude nezbytně zakotvena v etice lásky“.

 

Proti etice nadvlády

Láskou a její politickou silou se však bell hooks zabývala ještě o několik let dříve – v kapitole Láska jako praxe svobody, jež uzavírá její knihu o černé kontrakultuře Outlaw Culture: Resisting Representations (Kultura vyvrhelů. Vzdorování reprezentacím, 1994). Vyčítá tehdejším progresivním politickým silám, že jejich přehlížení lásky je neschopností rozpoznat potřeby ducha a důsledkem fixace na materiální otázky. Oproti etice nadvlády staví „etiku lásky“: „bez etiky lásky, která určí směr politické imaginace a radikálních vizí, propadneme svodu zůstat loajální strukturám nadvlády – imperialismu, sexismu, rasismu, třídní diskriminaci“.

Bell hooks kritizovala „slepotu“, jíž trpěli představitelé a představitelky různých sociál­ních hnutí, když šlo o útlak, který se jich přímo nedotýkal: jednoduše řečeno sledovali vlastní zájem, namísto aby usilovali o skutečnou společenskou transformaci k vyšší míře spravedlnosti, a vlastně tím jen směřovali k uzurpaci moci a tiché podpoře hierarchické struktury nadvlády. Hooks byla přesvědčena o tom, že etika lásky této sebestředné touze zabrání – propojí všechna hnutí za svobodu tak, aby skutečně mířila k celospolečenské změně, ne jen kosmetické úpravě stávajícího systému. A volba lásky jako praxe svobody vede k volbě života v komunitě, ke vzájemné podpoře v proměně, neboť klade důraz na službu druhým.

Zatímco All about Love je především analýzou a kritikou společnosti ve stavu bez lásky („lovelessness“), Salvation: Black People and Love (Spása: Černí lidé a láska, 2001) je už uceleným průvodcem, který má ukázat cestu z marasmu všech podob patriarchálního násilí. Etika lásky se tu stává klíčovým pojmem: „jako platforma, na níž lze obnovit progresivní boj proti rasismu, návod, jak přežít, návod na sebeurčení“. Klíčové charakteristiky této lásky zůstávají stejné: péče, závazek, důvěra, odpovědnost, respekt a poznání. Byť se její analýzy a apely týkají především afroamerické komunity, hooks nepřestává zdůrazňovat, že nelze úspěšně transformovat strukturu a procesy v žádné části společnosti, zůstanou­-li další beze změny. Dokladem úspěšnosti takového naladění jí je hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga jr. („rozhodl jsem se pro lásku“), a to i přes jeho reformistickou povahu, na rozdíl od misogynního hnutí Black Power, které sice integrovalo revoluční moment, ale etiku lásky vyměnilo za akcentaci moci. Podobně kritizuje i neblahými sociál­ními podmínkami determinovanou utilitárnost Afroameričanů a jejich hodnotový svět, v němž je materiální bohatství a možnost si ho užívat tím, na čem záleží nejvíc. I zde má být léčbou etika lásky.

 

Milování jako osvobození

Pokud chtějí muži a ženy poznat lásku, bez přijetí feminismu to nepůjde. A stejně jako skutečná láska nemůže nikdy vyrůst v kontextu dominance a sociální nespravedlnosti, politika založená na etice lásky, a nikoli na uzurpaci moci a ovládání, bude kvalitativně nesouměřitelná s politikou, která vzniká v kontextu patriarchátu. „Potřebujeme se vrátit k lásce a hlásat její transformativní sílu,“ končí hooks první kapitolu Communion. Každé politické hnutí, které tak učiní v kontextu boje za svobodu, bude ve svém úsilí úspěšné. „Ve chvíli, kdy se rozhodneme pro lásku, stavíme se proti nadvládě, proti útlaku. Ve chvíli, kdy se rozhodneme milovat, začíná naše osvobození, tehdy jednáme tak, abychom osvobodili sami sebe a druhé. Toto jednání je odkazem lásky jako praxe svobody,“ uzavírá v Outlaw Culture.

Výtisk Salvation jsem si koupila na internetu. Ten nejlevnější z druhé ruky – zuřivě zatrhaný a popsaný. Obsahuje i následující, poněkud klopotně hledaná slova s pravopisnými chybami: „Mám vážné problémy plynoucí z vyrovnávání se s opuštěností. Jako matka samoživitelka, jako dcera vyrůstající bez otce, rozvedená. Mívám pocit, že se láska mému životu vyhýbá. A pak se podívám do očí svých dětí a vím, že láska existuje.“ Bell hooks byla akademičkou, která dokázala přístupností, vhledem a empatií hluboce zasáhnout jakýkoli typ čtenářky či čtenáře, vysokoškolsky vzdělaného úředníka i matku­-dělnici, a proměnit od základu jejich náhled na svět. Naštěstí díky stylu, jakým psala, budeme s jejími knihami moci vášnivě diskutovat i po její smrti.