Cena, o kterou se nesoutěží

V pražském Veletržním paláci probíhá přehlídka laureátů a laureátek 33. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Kurátoři výstavy nazvané Vše pevné se spojuje ve vzduchu Anetta Mona Chisa a Jaro Varga ohledávají možnosti spolupráce finalistů­-laureátů a limity nesoutěžení v kontextu umělecké ceny, která vznikla jako soutěž.

Kresba Františka Iblová

V roce 2022 byli už potřetí v řadě za laureá­ty a laureátky Ceny Jindřicha Chalupecké­­­ho (CJCH) prohlášeni všichni přihlášení, které mezinárodní porota vybrala do užšího výběru. Nejvášnivější debaty o této změně už proběhly a publikum si mohlo zvyknout, že z každoroční přehlídky nejlepšího současného českého umění tvůrců a tvůrkyň do 35 let zmizel princip soutěživosti, který se finalistům v posledních letech jeví jako škodlivý a překonaný. Mimo diskuse o směřování a smyslu CJCH má nové, nesoutěžní pojetí ovšem vliv i na koncept a kurátorské zpracování výstavy děl oceněných autorů a autorek, která letos pod názvem Vše pevné se spojuje ve vzduchu probíhá v pražském Veletržním paláci.

 

Nové kontexty a klasické problémy

Namísto několika jasně vymezených a ohraničených výseků v prostoru galerie, jaké jsme mohli vidět v korzu Veletržního paláce v roce 2018, na diváky letos čeká výstava na první pohled skupinová. Kurátoři Anetta Mona Chisa a Jaro Varga si dali záležet, aby spolu jednotlivá díla navzájem komunikovala, a v expozici jsou uspořádána tak, aby dohromady tvořila nové vrstvy významů. Sami kurátoři o sobě píší jako o „moderátorech“, tedy jakýchsi mediátorech komplexních vztahů nejen umělců a umělkyň mezi sebou, ale i se samotnou Společností Jindřicha Chalupeckého nebo Národní galerií. Odmítnutím soutěžení a důrazem na spolupráci tak vystavující implicitně vybízejí k hlubší vzájemné komunikaci a hledání společných témat. Tato na první pohled ideální situace se však v praxi jeví jako velmi těžko uskutečnitelná.

Ani letos se nevyhneme obvyklým podezřelým, kterými jsou příliš dlouhá videa a nefungující technika. David Přílučík ve svém dvacetiminutovém filmu testuje hranice pojmů přírody a kultury, které se při bližším pohledu začínají rozplývat. V dílech Olgy Krykun se zrcadlí konflikt na Ukrajině – obrazům války autorka dodává křehký, až dětsky naivní rozměr: drony zdobí jako víly, šije panenky uprchlíků, maluje triptychy slunečnic (odkazujících na únorové video, ve kterém ukrajinská žena podává ruskému vojákovi slunečnicová semínka, aby si je strčil do kapes) s unavenými, smutnými obličeji. Drony a uprchlíci přímo sousedí s virtuální realitou Vojtěcha Radakulana, která by měla umožňovat třem lidem na dálku několika metrů společně plnit úkoly v 3D modelu jaderné elektrárny, a tak výstavu oživit interaktivitou. Zavěšené malby Martiny Drozd Smutné, zachycující suverénní modernistickou formou nejrůznější lidské postavy, připomenou labyrint, kterým je nutné se opatrně proplést. Kontrapunktem k úvodnímu Přílučíkovu filmu je pak trojice videí Ezry Šimek, ve kterých se objevují subtilní osobní motivy jako léčení bylinami, ale i postava kovboje, symbolu amerického snu a pokoření přírody.

 

Uzavřeni v bílé krychli

Přestože jsou díla v instalaci pečlivě propletena, zdá se mi, že ke skutečné komunikaci nakonec nedochází. Tento pocit nenaplněného ideálu ještě umocňuje tlustá zeď, která rozdělením ochozu na dvě části vytváří až direktivně přímý koridor, jímž návštěvníka vede, a navíc uzavírá díla před zbytkem galerie. Bílý prostor bez oken a přirozeného světla tak máme tendenci projít přímou linií „od začátku do konce“, trochu jako při prohlídce zámku, kde je každý náš krok předurčen.

Zeď navíc odděluje pětici finalistů­-laureátů od ostatních přihlášených, kterým byl letos dán také hlas: fotografie děl těch účastníků, kteří souhlasili, aby byly jejich práce vystaveny, visí zavěšené nad Malou dvoranou a jejich jména jsou uvedena na plotru u vstupu. Samozřejmě se nabízejí zkratkovité paralely se Salonem neúspěšných, věřím však, že cílem a záměrem kurátorů bylo prezentovat veřejnosti širokou uměleckou scénu s ambicemi dostat se do užšího výběru CJCH (a tím svým způsobem zvítězit). Princip nesoutěžení je tak dotažen zase o něco dál, což ovšem vyvolává další otázky po budoucnosti CJCH. Pokud dostanou prostor všichni, měla by se Cena Jindřicha Chalupeckého patrně vzdát slova „cena“, které se pomalu stává rudimentem. Jestliže Společnost Jindřicha Chalupeckého zúčastněné tvůrce sama nevybírá, následně se nesoutěží a všichni jsou svým způsobem vítězové, lze cenu dát buďto za účast, anebo vůbec.

Cena Jindřicha Chalupeckého 2022: Vše pevné se spojuje ve vzduchu. Veletržní palác, Praha, 23. 9. 2022 – 8. 1. 2023.