editorial

Jako malý jsem si o prázdninách mohl bez obav hrát na silnici před chalupou. Aut bylo daleko méně a člověk je slyšel přijíždět už zdaleka. Coby městské dítě mě fascinovalo, že venkovské ulice tehdy patřily především slepicím. Ty se sebevědomě procházely nejen kolem potoků či hasičských nádrží, ale víceméně všude, kde je napadlo. Skoro na každém dvorku se člověk mohl pomazlit s králíky, oblíbenou rodinnou historkou bylo, jak sousedům utekl z chlívku pašík a vtrhl k nám na zahradu, a příbuzní, ačkoli bydleli v bytovkách, nás ve velkém zásobovali jahodami, rybízem a angreštem. Někdy v půlce devadesátých let začala zvířata i záhony z venkova pomalu mizet. Dvorky s králíkárnami se proměnily v garáže, prasečí chlívky v domky pro hosty, pařeniště nahradily bazény, skleníky se staly provizorními kůlnami. V posledních letech se ale situace znovu mění. Na okrajích obcí se opět toulají slepice, do zahrad se vrátily řádky zelí, kapusty a salátu, do těch větších i brambory. Tato proměna se však netýká jen venkova – i ve městech vznikají komunitní zahrady, za paneláky se objevují zeleninové záhonky, rajčata v truhlících nahradila na balkonech macešky. V době, kdy je čas přemýšlet, co zasadit příští rok, jsme se rozhodli věnovat fenoménu samozásobitelství. V tomto čísle A2 se tak mimo jiné dočtete, jak si dnes stojí zahrádkářské kolonie, co jsou to jedlé lesy, kolik má Praha hektarů městských sadů nebo kam se obrátit pro radu, když budete chtít chovat na balkoně drůbež.