Kresba Vít Svoboda
Andrej Babiš napínal skoro do poslední chvíle – a když donapínal, nepřekvapil a zachoval se jako hráč. Do prezidentské volby půjde a pokusí se přetavit nemalé problémy stávající vlády se zvládáním inflace a energetické krize ve vlastní úspěch v klání o Hrad. Od Miloše Zemana, Václava Klause a koneckonců i Václava Havla měl dost možností se poučit, že Hrad je pro opozičního politika dobré útočiště. Vládnoucím stranám odtud lze zatápět lépe než z průhonické sokolovny.
Liberální komentátoři se předhánějí v siláckých prohlášeních, že Babiš na vítězství v prezidentských volbách nemá. Ostatně, v podobných prohlášeních se předháněli během posledního roku: většinou je zakončili poznámkou, že si to lídr ANO ještě vyhodnotí a do klání nevstoupí, pošle za sebe velvyslance Stropnického nebo jiného svého podržtašku. Podobná prohlášení zapomínají, že Babiš má vedle „generála zimy“ (a s ním spojené energetické krize a inflace) ještě jednoho mocného spojence. Tak mocného, že v předchozích dvou přímých volbách dostrkal na Hrad nenáviděného Miloše Zemana, jednou jako politického důchodce z Vysočiny, podruhé jako lidskou trosku rozkládající se před kamerami a obklopenou nevábným okolím, vyvolávajícím dojem agentů cizích mocností. Jakže se onen schopný a silný spojenec jmenuje? Arogance liberálního středu.
Velká část Zemanových voličů nevolila schopnosti samolibého prognostika, který se v důchodu posunul od sociální demokracie ke krajní pravici. Volila prostě proti aroganci „Prahy“ a „Pražáků“, kteří jim otevřeně i bezděky dávali najevo, že jsou něco víc. Kteří jim polohumorně a polovážně opakovali, že na Hrad patří „kníže“, jako kdyby šlechtické tituly nezrušil už Masaryk. A kteří posléze za skvělého kandidáta na prezidenta vydávali nevýrazného pána z Akademie věd, působícího dojmem muže bez vlastností, jehož jedinou ctností bylo nebýt Zeman.
Kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová, bývalá rektorka školy s vážnými korupčními průšvihy, nám už sdělila, že se Andrej Babiš do druhého kola prezidentské volby nedostane – a podobným způsobem sebe samé přesvědčuje celá řada liberálních komentátorů. Je to jakási politická obdoba maniodepresivní psychózy: o chvíli později budou ti samí lidé představovat Babiše jako neporazitelné monstrum. Není přitom ani jedním, ani druhým – každopádně by se ale o možnostech předsedy strany, která zvítězila v posledních dvou parlamentních volbách, slušelo mluvit s větším respektem. Spočítal si své šance dobře a ví, že pro něj bude kromě jeho propagandistů a kampaně, kterou už prakticky rok vede, pracovat také arogance liberálů. Arogance, jejímž symbolem se staly výroky Markéty Pekarové Adamové o nošení svetru. Továrny či restaurace si v případě nedostatku energií také oblečou svetr, anebo zdraží či zavřou?
Oligarcha na Hradě, to by samozřejmě byla devastující zkušenost. Už Miloš Zeman ukázal, že některé nejasné formulace v ústavě lze využívat do krajnosti, jeho celková ochablost ho ale brzdila a přiměla k tomu, že nám předvedl pouhé ukázky. Babiš je podle všeho sekáč, který se nezakecá. Z permanentní kampaně z obytňáku by mohl udělat permanentní protivládní ofenzivu z Hradu – a posléze by z Hradu mohl řídit svou vlastní vládu. Proti monstru jménem Babiš zároveň znovu povstane monstrum jménem Antibabiš: namísto debat o sociální politice, spravedlivých daních nebo řešení klimatické krize se povede zápas o „záchranu demokracie“ před strašákem populismu, kterému se podařilo dokonat znesvěcení Havlova prezidentského dědictví. Skutečně důležité otázky padnou pod stůl.
Babiš je pro liberály traumatický proto, že pro mnohé z nich představuje první opravdu drastické setkání s mocí kapitálu, kterou tak dlouho a tak oddaně hájili nasazováním psí hlavy „komunistického nebezpečí“ jakékoli trochu odvážnější levicové kritice. Pak přišel Babiš a otřásl jim jejich světem – nejenže už nemohou číst se stejnou chutí Orientaci Lidových novin, ale jednu dobu se zdálo, že Babiš ovládne i stát – ten stát, který je přece jejich!
Jenže většina populace tohle zděšení nemůže sdílet. S tím, jak může vypadat moc kapitálu, se setkali dávno předtím, skrze vyhazovy z práce a zavírání továren, soukromé exekutory, soukromé vymahače a ochranky, moc různých místních zbohatlíků a nadnárodních firem, rozsáhlou korupci… Zděšení moudrých lidí z liberální Prahy je pro ně nesrozumitelné. Na elitářský pocit, že stát patří především jim, že právě oni v něm mají definiční moc, jsou alergičtí. A občasné paternalistické záchvaty pražských liberálů, kteří si jednou za čas vzpomenou na „regiony“ a chtějí tam vyrazit s taškou plnou dobrých rad, je mohou tak akorát rozhněvat.
Opravdu nepotřebují, aby jim někdo říkal, co si mají myslet. Zato ocení, když někdo pomstí jejich ponížení a rozkope liberálním Pražákům úsměv. To dalo sílu Zemanovi, Paroubkovi i Babišovi. Čelíme-li už dnes chudnutí a zima bude znamenat ještě větší nejistotu a krizi, ocení to dvojnásob.
Všichni se děsí černé marketingové magie Babišova PR generála Marka Prchala. O úspěchu Babiše v prezidentské bitvě ale nerozhodne on, a nerozhodnou o něm ani dnešní průzkumy veřejného mínění. Rozhodnou tři jiní generálové: generál inflace, generál zima a generál Praha.
Autor je politolog a publicista.