Osm krát osm políček

Chess Show pražského experimentálního tělesa Opening Performance Orchestra se skládá ze zvukových fragmentů spojených s performativním působením Johna Cage, tvůrce, který dokázal inspirovat umělce, myslitele i publicisty na poli hudebním, výtvarném i multimediálním. Ačkoli se diskursy o roli umění, jejichž vývoj Cage ovlivnil, od skladatelovy smrti rozvinuly do nových souvislostí, jeho dílo zůstává relevantní. Když před svými kulturními přáteli na adresu amerického skladatele vyslovíte pár uznalých slov, pravděpodobně nic nezkazíte. Možná souhlasně pokývají hlavou a někdo z nich si vzpomene na 4’33“ neboli „čtyři a půl minuty ticha“.

Nejsou to ale pouze myšlenky o tichu a na­­slouchání, kterými John Cage i dnes dokáže v člověku probudit tázání po smyslu umění a života. Dalším jeho velkým tématem byla transformace. Svým typickým lakonickým způsobem, který může vyznít jako hluboké moudro i new age kýč, se k tomu ve své knize For the Birds (Pro ptáky, 1981) vyjádřil následovně: „Zvuk je přetvořen a znovu vzkříšen, avšak takovým způsobem, aby byl k nepoznání. Je znovuzrozen. Je to věčné znovuzrození nebo reinkarnace. To je život. A jde to pořád dál.“

I­-ťing a náhoda

Soubor Opening Performance Orchestra (OPO), jehož motto zní „Žádné melodie, žádné ryt­my, žádné harmonie“, si právě uvedený Cageův výrok vybral k definování svého projektu ­Chess Show, s nímž od premiéry v Telči v roce 2007 pravidelně vystupuje. Například při stém výročí Cageova narození před deseti lety ho členové OPO provedli na vernisáži výstavy Membra Disjecta v pražské galerii DOX. Loni pak se svou „show“ zamířili do nahrávacího studia. Tuto nahrávku společně s živým snímkem z Ostravských dnů 2017 následně vydal německý label NEOS, specializovaný na soudobou hudbu. Minulé projekty OPO – třeba The Acid Lands (2020), kde Iggy Pop čte texty Williama S. Burroughse – vycházely hlavně u bruselské značky Sub Rosa, jež se zaměřuje na současnou i starší elektroniku a noise. Původně parta kamarádů, kteří na své performance zvali jen sami sebe nebo nejbližší přátele, se tak v posledních letech podílí na podobě světové experimentální scény.

Pokud zrovna sedm členů Opening Performance Orchestra nehraje na intonarumori, nástroje vyrobené podle vzoru italského futuristy Luigiho Russola, tvoří většinu hudby za pomoci laptopů. Typický vizuál, kterým se prezentují, je rozostřená fotografie černě oblečených postav za MacBooky, jejichž nakousnutá jablíčka září do tmy. V případě Chess Show jsou výchozím, syrovým materiálem, který pak prochází transformacemi, střípky z děl Johna Cage. Způsob, jakým se s fragmenty zachází, ovlivňuje náhoda. Celé dílo je rozděleno do osmi osmiminutových celků o celkové délce (na vteřinu přesně) 64 minut – což odpovídá počtu polí na šachovnici. Nástup zvukových samplů, jejich výběr, dobu trvání, začátek a konec diktují náhodné operace po vzoru Cageovy kompoziční práce na základě knihy I­-ťing. A aby toho nebylo málo, součástí koncertů je videoprojekce černobílé šachovnice. Za jejími políčky je schováno dvaadvacet fotografií s cageovskou tematikou, které se přes sebe různě vrství, zatímco se jednotlivá bílá a černá políčka odkrývají. Jde o proud operací nezávislý na zvuku.

Klavíry s hřebíky, muži s laptopy

Z uvedeného nástinu je patrné, že propraco­vanou hudební formu bude posluchač spíše jen tušit a z větší části mu zůstane skryta. Důležitější je pro samotné performery. Monolit střídajících se fragmentů oživují hosté – v případě starší nahrávky z Ostravských dnů to je Reinhold Friedl, zakladatel berlínského kolektivu Zeitkratzer a držitel doktorátu za svou rozsáhlou disertaci o Iannisu Xenakisovi; na nové, studiové nahrávce se zase podílel český klavírista Miroslav Beinhauer. Stejně jako OPO jsou oba tito umělci otevření experimentu, improvizaci a náhodě. Friedl ovšem jde víc na dřeň – v jeho verzi zazní i hlasité vokální projevy evokující zaklínání. Beinhauer na to jde odjinud. Jeho přínos spočívá v dialogu s Cageovým prvním důležitým kompozičním obdobím, pro něž byl příznačný takzvaný preparovaný klavír, neakademicky řečeno: strkání hřebíků a dalších objektů do strun.

Zatímco hosté krotí své akustické nástroje, za nimi se rozeznívá a formuje hutná zvuková stěna kombinující orchestrální hudbu, mluvené slovo, sólové housle, zpěv, perkusivní údery či elektronické samply, které mají na svědomí muži za malými stříbrnými laptopy. „Již není třeba konstruovat fyzické nástroje nebo provádět složité operace v sálech výpočetní techniky,“ řekli členové kolektivu v rozhovoru s Petrem Ferencem. „Ke kýženému výsledku stačí použít malé a výkonné počítače. Právě v tomto bodě jsme začali a z tohoto bodu podnikáme výlety různými směry – rovněž do nedávné i dávné hudební minulosti, do doby, kdy hudební avantgarda nebyla kamenná, ale nová a živá.“

Odevzdat se

Živost hudby, kterou Opening Performance Orchestra vytváří, souvisí s radostí z neznámého, z tvořivého experimentování, při němž posluchač, ale ani performer neví, co přijde příště. Promyšlená koncepce spolu s výběrem zvukových fragmentů zároveň vybízejí ke hře s významy. K tomu je ale v případě Chess Show zapotřebí určitá znalost Cageovy hudby. Celkem vzato to není zrovna nejsnazší nahrávka na poslech. I když si na YouTube pustíte ostravskou verzi s Friedlem a vizuální šachovnicí, nebude jednoduché udržet pozornost. V záznamu navíc splývají digitální zvuky s těmi akustickými, a tak posluchač tápe, jestli poslouchá živého Friedla či archivního Tudora.

Alba a koncerty OPO – alespoň dle slov členů souboru – posluchačům dávají na výběr „buď přijmout extrémní zvukový výsledek a oddat se mu, anebo odejít nedotčen“. Pokud se dokážete Chess Show oddat z pohodlí svého domova, blahopřeji. Pokud ne, můžete album brát jako dvojí pozvánku. Za prvé k bližšímu seznámení s odkazem Johna Cage a za druhé na vystoupení Opening Performance Orchestra. Tam to půjde s odevzdáním se zvuku, náhodě, tichu i transformaci snadněji.

Autor je hudební publicista.