par avion

Z francouzských médií vybrala Sára Vidímová

Dva roky trvající pandemie ovlivnila fungování celé francouzské společnosti – včetně kultury. Proto se francouzská rozhlasová stanice France Culture rozhodla společně s francouzsko­-německou televizní stanicí ARTE zorganizovat 29. listopadu 2021 první ročník multižánrového festivalu A nyní?, jehož cílem bylo propojit umělce, studenty, novináře, politiky, intelektuály a vědce a společně si pomocí obrazů, hudby, diskusí, participativních workshopů a tance představit možnou budoucnost. Z rozhlasové reportáže, která se vysílala o týden později, se dozvíme, že program probíhal celý den, do sídla Radia France na břehu Seiny mohl kdokoli přijít a zapojit se. Mezi řečníky se objevili například popularizátor filosofie Michael Sandel, bývalá ministryně spravedlnosti a významná postava francouzského feminismu Christiane Taubira, spisovatel a režisér Cyril Dion, klimatičtí aktivisté, studenti, protagonistky filmu o feminizovaných povoláních a mnozí další. Jedním z výstupů festivalu byl rozsáhlý sběr dat o prožívání pandemie různými věkovými skupinami, který ukázal, že pro takzvanou generaci Z bylo toto období extrémně složité, zatímco v životě boomerů se mnoho nezměnilo.

 

Jinou významnou kulturně­-společenskou událostí letošního francouzského podzimu bylo symbolické pochování jazzové ikony a významné postavy francouzského odboje Josephine Baker v pařížském Pantheonu. V úterý 30. listopadu se Baker stala šestou ženou – a první ženou tmavé pleti – uloženou v chrámu, kde odpočívají nejvýznamnější Francouzi a Francouzky. Reportáž přímo z místa přinesl 20. ledna deník Libération: „Červený koberec rozvinutý několik desítek metrů před monumentálním Pantheonem, trikolóra, rakev nesená šesti piloty francouzské armády a Emmanuel Macron po boku své ženy Brigitte a monackého prince Alberta II. – šlo o absolutní poctu Američance narozené v Saint Louis, jejímž domovem a životní vášní se ovšem stala Francie a zejména Paříž.“ Prezident Macron vyzdvihl nejen angažmá Josephine Baker v odboji, ale také její celoživotní heroický boj proti rasismu a šovinismu. Baker byla hrdá Afroameričanka a umělkyně. „Nebila se ovšem jen za určitou barvu pleti, ale za lidskost, za lidstvo, za nás všechny. Byla válečnou hrdinkou, bojovnicí, tanečnicí, zpěvačkou, ženou bojující za lidskost. Říkala, že její vlastí je Paříž. Já na ni navazuji a prohlašuji, že mou Francií je Josephine,“ zakončil slavnostní událost emotivně prezident. Deník Libération v závěru reportáže dodává, že se tímto symbolicky silným gestem Macron otevřeně přihlásil k univerzalismu.

 

Významnou postavou, která se utká o post hlavy Francouzské republiky, je starostka Paříže, socialistka Anne Hidalgo, jež má v průzkumech pouze necelých šest procent. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, se snaží nalézt reportáž týdeníku Marianne z 3. prosince, která se hlouběji zabývá nevraživostí většiny Francouzů vůči hlavnímu městu a zejména jeho aktuální postpandemickou podobou. „Koncentrace veškeré moci, centralizace, laciný a trapný rádoby environmentalismus, astronomicky vysoké nájmy, drahé nemovitosti, gentrifikace, obrovské bohatství a ještě větší chudoba, to vše je důvod k nenávisti,“ uvádí svou reportáž Gérald Andrieu. Metropoli v době pandemie opustilo zhruba půl milionu obyvatel, což ovšem není nic nového, jelikož lidé se z hlavního města stěhují už od roku 2013. Paříž začínají nenávidět i sami Pařížané. Hlavně ti, kteří mají nebo plánují rodinu, nejpozději s příchodem druhého potomka mizí, což je patrné i z poklesu počtů dětí přijímaných do škol. Paříž je oproti menším městům v průměru o třicet procent dražší a začíná být i nezajímavá: „Všude se objevují poke bowls, brunche za třicet eur a coworkingová centra. Není vlastně velký rozdíl mezi břehy Seiny a náplavkami v Brooklynu. Ze sociologických studií přitom vyplývá, že předmětem nenávisti není ani tak konkrétní město, ale životní styl – bezkontaktní platby, unifikované kavárny, cyklostezky, městská ekologie atd. Pandemie tuto nevraživost ještě prohloubila. A v prezidentském klání to vše bude reprezentovat právě Hidalgo,“ pointuje text novinář z týdeníku Marianne.

 

Na konci listopadu oficiálně ohlásil svou kandidaturu Éric Zemmour. Deník Le ­Monde uvedl, že tento krajně pravicový novinář, jenž působil například v Le Figaru, představil svou „budoucnost pro Francii“ v desetiminutovém videu podkresleném Bee­thovenovou Symfonií číslo 7. „Zemmour, inspirován svým velkým vzorem Charlesem de Gaullem a jeho apelem z 18. června 1940, čte dramatickým hlasem svůj program pro následujících pět let. Atmosféra je apokalyptická, pozadí tvoří temný interiér s knihovnou, videa s násilnými výjevy a obrazy historických postav, jako byli Johanka z Arku nebo Napoleon,“ čteme v reportáži. „Nejdříve se může zdát, že se Zemmour schovává za svůj text, ale později nám dojde, že se divákovi snaží naznačit, že ho jeho myšlenky převyšují,“ dozvídáme se dále. Video každopádně vyvolalo řadu reakcí, včetně soudních žalob, jelikož ne všechny vizuální materiály byly použity se svolením vlastníků práv. Le Monde dále zmiňuje, že brzy po oznámení Zemmourovy kandidatury se v Paříži konala demonstrace pod heslem „Společně umlčet Zemmoura“. Novopečený kandidát na prezidenta se mezitím snažil přesvědčit své potenciální voliče v televizních debatách i v ulicích. V závěru text upozorňuje, že Zemmourova kandidatura může mít háček, jelikož pro její zdárné podání je třeba pět set podpisů volených zástupců, Zemmour jich má ovšem prozatím jen zhruba polovinu a vzhledem k tomu, že je třeba podpisy zveřejňovat, nemusí být úplně snadné je získat.