Od historiků se stejně jako od jakýchkoli jiných vědců žádá, aby říkali pravdu. V jejich případě pravdu o minulosti. Od jiných vědců – zvláště těch přírodních – se ovšem liší v mnoha směrech. Není to jen nemožnost udělat v historii experiment a zopakovat si studovaný proces v laboratorních podmínkách, abychom prokázali postulovanou příčinnost. Obtíží máme daleko více. A přesto nemá smysl rezignovat na nárok pravdivosti, když se od sebe dva historické výklady téhož diametrálně odlišují. Zdravý rozum nás nabádá, že jeden z historiků musí lhát. Jenže tomu tak vůbec být nemusí.
U jednoduchých jevů, které historici studují, není těžké dosáhnout vysoké míry exaktnosti. Jestli byl Václav III. zavražděn 4. srpna 1306, dokážou historici – mají-li dostatek pramenů – určit s naprostou jistotou. U komplexních témat však míra shody klesá. Co bylo například příčinou vzniku kapitalismu, na tom se již shoda hledá těžko, ačkoli odpověď se pokusili nalézt nejrenomovanější vědci. V Česku jsme podobnou debatu okusili v minulých letech, když se otevřelo téma podstaty fungování Husákova režimu. Bystřejší čtenář oněch polemických textů se jistě rychle dovtípil, že s dualitou pravdy a lži si nevystačí.
O minulosti lze stvořit nekonečné množství pravdivých vět. Není ovšem potřeba je všechny napsat. Takovou záplavu banálních sdělení by stejně nikdo nečetl. Historik má zaznamenat a vysvětlit především to důležité. Proč se to nedaří a proč stále přepisujeme stará témata novou formou? Zpravidla to není způsobeno tím, že se našlo množství nových pramenů. Ani tím, že dosud dějepisci lhali, a my nyní již nahlížíme čistou pravdu. Problém je jinde a lze jej – s jistou mírou schematičnosti a zjednodušení – rozdělit do tří okruhů. Jedná se o proměny společenské poptávky, vývoj vědy a osobnost autora.
Důležitost témat je dána společenskou poptávkou. Když jsem byl v devadesátých letech studentem, za celou dekádu nevyšly jediné dějiny dělnického hnutí. Zato se objevily oslavné spisy na Tomáše Baťu a řadu dalších velkých podnikatelů z českých zemí, které dříve nebyly. Po pádu komunistického režimu, za nějž panovala doslova inflace analýz proletariátu, se v rodící se tržní ekonomice vynořila nová společensky důležitá témata. A historik, který chce být čten, ovlivňovat aktuální rozumění minulosti a nepsat jen do šuplíku nebo nízkonákladových sborníků, se touto poptávkou nevyhnutelně řídí. Žijeme ve svobodné společnosti a nikdo nebude bránit, aby si kdokoli bádal například o množství vysetého ovsa na Podbrdsku v roce 1710. Patrně bude ovšem mít minimální citační index, a proto se nebude moci habilitovat a zůstane jen subalterním badatelem lokální problematiky, jakkoli za ním zůstane množství poctivě odvedené práce.
Ani metoda není zcela oproštěna od politiky. Asi nebude náhoda, že v gründerském kapitalismu 19. století dějepisectví hovělo výkladu minulosti skrze činy velkých individualit, zatímco po druhé světové válce v podmínkách komunistických diktatur na Východě a sociálních států na Západě se vědecká historie přesunula k více sociologicky a demograficky orientovaným interpretacím. Velké jednotlivce nahradily stavy, třídy, národy a jiné kolektivy. Že se na přelomu 20. a 21. století dostaly do centra popularity zrovna lingvistické, kulturalistické a genderové přístupy v sociálních vědách, překvapí asi málokoho, kdo čte denní tisk. I metodologie historie se v čase proměňuje v závislosti na společenském vývoji. Pro romantické obrozence bylo husitství válkou Čechů s Němci. Pro Gollovu školu to byl primárně náboženský konflikt, zatímco pro marxisty jen jedna z forem třídního boje. Tuším, že někdo z mých dnešních studentů či studentek podrobí husitství genderové analýze tak, jako to již dříve historiografie učinila v případě evropské reformace 16. století, která přispěla na Západě k upevnění modelu patriarchální nukleární rodiny. Každý interpretační přístup vyžaduje zcela odlišné analytické metody a politika v tom nehraje zrovna nedůležitou roli.
Osobnost autora je asi nejošemetnější aspekt. Max Weber se domníval, že autorovy hodnotové inklinace jsou určující jen v okamžiku výběru tématu a položení výzkumných otázek. Chce zkoumat přece to, co je důležité. Jenže události a procesy nejsou samy o sobě důležité či nedůležité. To my – jednotlivci jako součásti kolektivů – jim přisuzujeme význam podle své situovanosti. Poté má však podle Webera následovat hodnotově nezaujatá analýza. Někteří velcí historikové věří dodnes, že je něco takového možné. Třeba Richard Evans ve své knize Na obranu historie (1997, česky 2019) tvrdí, že z pramenů autor vydestiluje třeba deset relevantních příčin, ty seřadí podle jejich důležitosti a pak sepíše hodnotově nezaujatý historický příběh.
Platí-li však intuice, že vše souvisí se vším, nebo populární teze teorie chaosu, že i mávnutí motýlích křídel v New Yorku může způsobit zemětřesení v Šanghaji, pak se nabízí otázka, zda místo Evansových deseti relevantních příčin nemáme co do činění se stovkou. V takovém množství by se každý ztratil. Jako autor budu muset vybrat jen ty nejdůležitější, aby byl můj výklad minulosti srozumitelný. Dovolím si přitom tvrdit, že jako ctitel liberalismu a neoklasické ekonomie vyberu z té stovky úplně jiný soubor klíčových příčin než třeba institucionalistický ekonom se sympatiemi k radikálnímu socialismu. Budu pravdivě o minulosti mluvit já, nebo on?
Jak vidno, všechna tři témata se nějak vztahují k politice. Proto bychom se ovšem neměli vzdát snah o vědecké poznání minulosti. Vědomí limitů lidského rozumu neznamená odvrhnutí vědy, která není dokonalá ani vševědná. Nic lepšího k dispozici lidstvo aktuálně nemá. Spíše nás to má podněcovat k intelektuální skromnosti a kritické reflexi vlastních možností. Proto bychom se měli mít na pozoru před těmi, kdo tvrdí, že na rozdíl od údajných znásilňovačů dějin přinášejí konečně pravdivé poznání minulosti. V lepším případě si jen nejsou vědomi omezení historické vědy. A na horší případy zde myslet nechci, protože ty se nacházejí zcela mimo prostor vymezený vědeckému přístupu.
Autor je historik.