Revolver Revue 2022, 64 s.
Miloši Doležalovi zemřela žena. Miloš Doležal vydal sbírku básní, která je literárním záznamem toho, jak se s touto skutečností vyrovnává. Nevím, jak to neutrálněji napsat. Básník kohokoli, kdo se ke sbírce bude chtít vyjádřit – což je možné očekávat, když byla zveřejněna –, bezděky staví do nesnadné situace: jak o tomhle literárním textu mluvit nebo psát, když je to literární text tematizující žal nad smrtí blízkého člověka? Smí se tahle kniha číst jen jako literární text? Obvykle se o ní píše tak, že se autor nebo autorka komentáře pietně naladí a se vší úctou chápe a chválí verše plné něhy, lásky, pokory, důstojného truchlení, ryzosti a statečnosti i dalších kvalit hodných uznání. Zhusta se komentáře nesou v patetickém tónu, k němuž, zdá se, pisatele inspiruje projevená účast. Uplatňuje se tu obvyklá představa, že patos a smrt k sobě patří. Ale co o tom vlastně, my čtenáři, víme? A co jiného, nám čtenářům, nakonec zbývá než vzít knihu, jak je, a posoudit, jak se básně autorovi povedly? Před majestátem smrti jsme rozpačití a trapní všichni. Básně se nápadně často rýmují a vůbec stojí výstředně stranou současné české básnické tvorby. Uplatnit rým a jiné tvárné prostředky zdůrazňující, historicky vzato, literárnost poezie je možná nejvhodnějším způsobem, jak o smrti vlastně psát, jak mezi žal a skutečnost, která jej vyvolala, vložit v jakési tvůrčí sebeobraně slova, která v důsledku odvedou pozornost. Tak se ukazuje, že když se spojí vhodná slova, báseň se stane literaturou, prožitek ztratí svoji bezprostřednost, text dojímá, ale nebolí. Nebolí? Co o tom vlastně, my čtenáři, víme.