Nejzasutější vzpomínka na lidi

Senegalský prozaik Mohamed Mbougar Sarr získal za svůj román Nejzasutější vzpomínka na lidi Goncourtovu cenu. Otevřeně se přiznává k inspiraci Robertem Bolañem, s nímž ho spojuje mimo jiné posedlost literaturou a nedostupnými enigmatickými knihami či záliba v dobrodružných zápletkách a literárních odkazech.

Přišli jsme do hotelu, v němž se na několik dní ubytovala, aby se v Paříži mohla zúčastnit kolokvia o svém díle. Ale dnes už tu jsem poslední noc, řekla mi, když přivolávala výtah. Zítra se vracím domů do Amsterdamu. Takže dnes večer, nebo nikdy, Diégane Latyre Fayi.

Vstoupila do výtahu se strašlivým úsměvem na rtech. Stoupání do třináctého patra se mi proměnilo v bolestivý pád do hrozící neschopnosti. Sigino tělo už poznalo, dělalo, ochutnalo všechno: co jí můžu poskytnout já? Kam ji mám zavést? Co vymyslet? Na co si hrát? Filozofové, kteří vychvalují nevyčerpatelné možnosti erotické invence, nikdy nenarazili na Sigu D., jež svou pouhou přítomností smazala celou mou mileneckou historii. Jak na to jít? Už čtvrté patro. Nic z toho nebude mít, ani tě v sobě neucítí, tvoje tělo se v jejím rozpustí, vyteče a vsákne se do prostěradel, do matrace. Sedmé. Nejen že se v ní utopíš: zmizíš, rozpadneš se, rozdrobíš se, úplně tě roz­-prá­-ší a ty vybočíš do samovolné odchylky (clinamen) starověkých materialistů, Leukippa, Démokrita z Abdér (jemuž se filozoficky vyrovnal jedině Empedoklés) a neopominutelného Lucretia Cara, vznešeného vykladače rozkošníka a spasitele Epi­­kúra v básni O přírodě. Desáté. A ty jí nabízíš nudu, smrtelnou nudu.

Bylo horko, zaléval mě studený pot a Siga D. mě mohla odcvrnknout, odfouknout jako křehký klásek. Abych si dodal odvahy, pomyslel jsem na blížící se rabelaisovské pocucání, na literární poprsí. Ale ten obraz mi nepomohl, naopak mě uvrhl do ještě horší slabosti: mé ruce se mi na spisovatelčiných ňadrech najednou zdály směšně neškodné a mrňavé, neschopné pitomé ruce nevzbuzující touhu, pahýly. Ani na využití jazyka jsem nemohl pomyslet: při představě básnických prsisek mi těžkl jako olovo. Byl jsem v háji.

Třinácté patro. Dveře výtahu se otevřely. Siga D. vystoupila, na mne se ani nepodívala, zahnula doleva a několik vteřin jsem neslyšel její kroky, pohlcené tlustým kobercem na chodbě; potom se ozvalo cvaknutí zámku otevřeného magnetickou kartou a vzápětí se opět rozlehlo ticho. Zůstal jsem ve výtahové kabině a konečně jsem vypustil plyn zadržovaný ve jménu důstojnosti ve střevech už od přízemí. Zvažoval jsem útěk. Vždyť by to ani útěk nebyl, oba jsme přece věděli, že mám bitvu prohranou, ještě než jsem se do ní pustil. Kdybych odešel, byl by to smutný, leč očekávatelný důsledek debaklu, dovršení předvídané prohry. Někdo si výtah přivolal do recepce. Dveře se začaly zavírat. Zadržel jsem je in extremis a vystoupil jsem, poháněn ani ne tak odvahou, jako spíš temnou touhou po naprosté porážce.

Postupoval jsem tedy chodbou. Jedny dveře zůstaly pootevřené. Z otvoru se jako výzva či varování linula stejná vůně myrhy a kafru. Do dveří jsem nestrčil, připadaly mi jako vchod do podsvětí. Nehybně, hloupě jsem před nimi stál. Světlo na chodbě nakonec zhaslo. Udělal jsem krok vpřed; znovu se rozsvítilo; překročil jsem práh. Přivítala mě místnost v pastelových barvách, přepychová a neosobní. Velkým dveřním oknem vedoucím na balkon jsem na okamžik zahlédl jiskřící Paříž. Šumění vody: Siga D. se sprchuje. Oddychl jsem si: kratičký odklad před hodinou pravdy.

Veliká postel měla rozměry přímo neuvěřitelné, ale ještě víc mě ohromil kýčovitý obraz nad ní. Žádný malíř si nezaslouží žít poté, co tak povrchně zkrášlil, to jest znetvořil svět, pomyslel jsem si. Potom jsem odtrhl oči, zhroutil se na obrovskou postel a myšlenkami bloumal po stropě. Odehrálo se přede mnou několik možných scénářů věcí příštích. Všechny končily stejně: přelezením zábradlí na balkoně a skokem do prázdna za nelítostného smíchu neuspokojené Sigy D. Za čtvrt hodiny vyšla z koupelny. Jednu bílou osušku sahající do půli stehen měla uvázanou kolem prsou; druhá jí věnčila hlavu jako sultánčin turban.

„Hm, ty jsi ještě tady.“

Z tónu hlasu jsem nepoznal, zda to bylo chladné konstatování, překvapivý objev, zhoubně ironická poznámka, nebo snad otázka. Každá z možností mohla obsahovat děsivé skryté významy. Neodpověděl jsem nic. Usmála se. Díval jsem se, jak chodí sem tam mezi ložnicí a koupelnou. Siga D. mělo tělo zralé ženy, které nikdy necouvlo před slastí ani strastí. Krása s příměsí bolesti; nestoudné, zkušené, zkoušené tělo; tělo bez drsnosti, které se však drsnosti světa nelekalo. Stačilo je umět vidět, aby je člověk poznal. Díval jsem se na Sigu D. a pochopil jsem pravdu: nemám před sebou lidskou bytost, ale pavoučici. Matku pavoučici, v jejíž nesmírné síti se křížily miliardy hedvábných, ale i ocelových a možná krvavých vláken, a já byl moucha zapletená v pavučině, velká, okouzlená zelenavá masařka, chycená do husté spleti jejích životů.

Uběhlo několik dlouhých minut, během nichž některé ženy dělají po sprše tisíc zdánlivě veledůležitých věcí, ale my pořádně nevíme, čím se vlastně zaobírají. Nakonec usedla do křesla přede mnou, stále zahalená jenom do osušky. Ta se vyhrnula, uviděl jsem horní část stehen, potom boky a konečně i pahorek ohanbí. Nepokoušel jsem se odvrátit oči a chvíli jsem zíral na její rouno. Hledal jsem Oko. Zkřížila nohy a vzpomínka na Sharon Stoneovou mi v paměti okamžitě vybledla.

„Vsadím se, že jsi spisovatel. Nebo spisovatelský učedník. Nediv se: naučila jsem se lidi jako ty poznat na první pohled. Na všechno se dívají, jako by se za každou věcí skrývalo nějaké hluboké tajemství. Vidí ženské pohlaví a pozorují je, jako by v něm ležel klíč k jejich mystériu. Estetizují. Ale píča je jenom píča. Není tu k tomu, abyste se v ní topili pohledem a lyricky nebo mysticky slintali. Přítomnou chvíli nelze prožívat a zároveň popisovat.“

„Samozřejmě že lze. Jde to. Takhle žije spisovatel. Každý okamžik života proměňuje v psaní. Na všechno se dívá spisovatelskýma očima a…“

„V tom se právě pleteš. V tom se pleteš ty a všichni tobě podobní. Myslíte si, že literatura život opravuje. Nebo doplňuje. Nebo nahrazuje. To není pravda. Spisovatelé, a poznala jsem jich spoustu, patřili vždycky k nejbídnějším milencům, s nimiž jsem měla tu čest. Víš proč? Protože když se milují, myslí už na scénu, jakou z té zkušenosti vytěží. Každé jejich polaskání je pokažené tím, co z něho dělá nebo udělá jejich představivost, každý příraz oslabí nějakou větou. Když na ně při milování mluvím, téměř slyším jejich ,špitla‘. Žijí v kapitolách. Než se pustí do rozhovoru, udělají uvozovku dole. Als het erop aan komt – to je nizozemsky, znamená to koneckonců – spisovatelé jako ty jsou zajatci svých smyšlenek. Jste permanentní vypravěči. Ale důležitý je život. Dílo přichází až potom. Nedá se to směšovat. Nikdy.“

Zajímavá a diskutabilní teorie, ale já už ji neposlouchal. Ručník už se téměř úplně rozvázal. Siga D. narovnala překřížené nohy. Rozevřená osuška mi ukazovala téměř celé tělo: břicho, pas, vše, co měla vepsáno v kůži… Jen ňadra ještě zůstávala skrytá pod rohy ručníku. Zato Oko jsem teď viděl úplně jasně a bylo naprosto vyloučené, aby to moje mrklo jako první.

„No vidíš: zrovna v tenhle okamžik promýšlíš věty. Špatné znamení. Jestli chceš napsat dobrý román, na chvíli na něj zapomeň. Chceš mě ošukat, ne? Ano, chceš. Tady jsem. Nemysli na nic jiného. Jen na mě.“

Vstala z křesla, přistoupila ke mně, naklonila obličej k mému. Ručník se úplně rozvázal; objevilo se poprsí; přitiskla se ke mně.

„Jinak odsud vypadni a jdi si smolit další debilní román.“

Ta provokace mi připadala trochu dětinská a převrátil jsem Sigu D. na postel. Na tváři se jí objevil triumfální, rozkošnický, vyzývavý výraz, který ve mně rozpoutal zuřivou touhu. Začal jsem jí líbat bradavky. Dal jsem si záležet a dostal jsem z ní pár vzdechů, nebo přesněji protovzdechů. To jsem si aspoň chtěl namlouvat. Ať už byly vzdechy skutečné, nebo vysněné, úplně mě galvanizovaly. Byl jsem blízko středu pavučiny, já moucha, blízko smrtícího, temného středu příbytku Matky pavoučice. Chtěl jsem vklouznout k Oku. Vtom mě zarazila a odstrčila, odkutálela jako dítě, s ponižující snadností a s výbuchem smíchu; potom vstala a začala se oblékat.

Roztřásl mě prudký vztek a hodlal jsem se do akce pustit znovu. Ale uvědomil jsem si, jak směšný obraz zřejmě v ten okamžik skýtám, a to mě zadrželo. Sklapl jsem a zmlkl. Siga D. začala pomalu serersky zpívat. Natáhl jsem se a poslouchal, až pokoj, který dosud nevyjadřoval nic jiného než ledový komfort, začal postupně ožívat, zesmutněl, zabydlily jej vzpomínky. Píseň vyprávěla o starém rybáři, který si připravuje loď a chystá se vyzvat rybí bohyni.

Zavřel jsem oči. Siga D. se dooblékla a do­­broukala poslední sloku. Loďka vyplula na klidný oceán a rybář pátral tvrdýma, lesklýma očima po obzoru, odhodlán postavit se bájné bohyni. Neohlédl se na břeh, odkud se na něho dívala jeho žena s dětmi. Úplně na konci Sukk lé joot Kata maag, Roog soom a yooniin, Jeho piroga odplula za oceán a doprovázel ho jen Bůh. V okamžiku, kdy se Siga D. odmlčela, zaplavil celý pokoj palčivý smutek.

Držel se ve vzduchu několik vteřin, téměř jsem cítil jeho tíhu a pach, když mě Siga D. vyzvala, ať si s ní sednu na balkon, kde nám bude líp. Přivezla si z Amsterdamu skvělou trávu a s netečnou zručností získanou zvykem ubalila velký, hrůzu nahánějící joint, jaký jsem ještě nikdy neviděl, a spolu jsme si ho vykouřili, povídali jsme si přitom o vážných i nevážných věcech, o tisících masek života, o smutku v srdci každé krásy, joint byl opravdu obrovský a tráva kvalitní. Zeptal jsem se, jestli ví, jak to bylo s rybářem a bájnou bohyní dál.

„Ne, Diégane. Myslím, že dál to nijak nebylo. Když jsem byla malá, zpívala mi to jedna z mých nevlastních matek, Ta Dib. Vždycky to končilo takhle.“

Siga D. se na chvíli odmlčela a potom řekla, že pokračování není nutné, protože každý z nás, als het erop aan komt, zná konec příběhu, který může skončit jen jediným způsobem. Souhlasil jsem, existuje jen jediný možný konec. V tu chvíli mi v prstech zhasl doutnající joint. Jen málokdy jsem se v životě cítil tak uvolněně. Zvedl jsem pohled k nebi, bezhvězdnému a čímsi zahalenému nebi – nehalila je karavana mraků, ale nějaká jiná rozloha, nesmírná a hluboká, podobná stínu jakési obrovité bytosti přelétající Zemi.

„To je Bůh,“ řekl jsem. Na chvíli jsem se odmlčel a pak klidným, hlubokým hlasem pokračoval (myslím, že nikdy později jsem nezakusil takový nevídaný, ničím neospravedlnitelný pocit jako tehdy, pocit, že se prstem dotýkám Pravdy): „To je Bůh. Dnes večer je blizoučko, myslím, že tak blízko už nám dlouho nebyl. Ale On ví. Ví, že přijít by Ho úplně zničilo. Není ještě dostatečně vyzbrojený, aby mohl čelit Své nejhorší noční můře: nám lidem.“

„Takže ty patříš k těm, které kouření trávy mění v metafyzické teology,“ zamumlala Siga D.

Po další chvíli mlčení řekla: Počkej. Vešla do pokoje, prohrabala tašku a vrátila se s knihou v ruce. Znovu si sedla, knihu náhodně otevřela a řekla: dnešní večer nemůžeme jen tak ukončit a nepřečíst si trochu literatury, neobětovat pár stran bohu básníků, a začala číst: stačily tři stránky, a proměnil jsem se v jeden velký třas.

„Já vím. Je to lepší než joint,“ řekla a zavřela knihu.

„Co to je?“

Labyrint nelidskosti.“

„To není možné.“

„Prosím?“

„To není možné. Labyrint nelidskosti je mýtus. T. C. Elimane je vykleštěný bůh.“

„Ty znáš Elimana?“

„Znám. Měl jsem Přehled černošské literatury. Sháním tu knihu už spoustu… Já…“

„Znáš příběh té knihy?“

„V Přehledu se píše, že…“

„Na Přehled se vykašli. Hledal jsi sám? Ano, určitě jsi to zkoušel. Ale nenašel. Samozřejmě. Nikdo nemůže najít. Já jsem téměř našla. Byla jsem blízko. Ale cesta je klikatá. Dlouhá. Často smrtelná. Hledáme T. C. Elimana, a najednou se nám pod nohama rozevře tichá propast jako nebe naruby. Jako bezedný jícen. Taková díra vyvstala i přede mnou. Zřítila jsem se. Nastal pád… padala jsem…“

„Nechápu nic z toho, co mi tu vykládáš.“

„… prožila jsem si to. Život se vydal nečekanými směry, má nit se ztratila v písku času a nenašla jsem už odvahu znovu se pustit do hledání.“

„Znovu hledat koho? Co? A hlavně – jak sis opatřila tuhle knihu? Co dokazuje, že je to skutečně Labyrint nelidskosti?“

„… nikdy jsem nevyprávěla, co jsem s ním prožila nebo téměř prožila. Cítím, že je to v mém životě slepý bod, mrtvý úhel…“

„Jsi zhulená.“

„… ale také nejživější úhel, jeho světlý bod…, a jestli dokážu znovu najít nit příběhu, dostanu se dál, než jsem kdy byla v té cizí zemi, kterou mám ve svém nitru a v níž on přebývá…“

„Vážně v tom lítáš, magoříš.“

„… a sestoupím až do srdce toho, co musím doopravdy napsat: knihu o Elimanovi. Ale v tuto chvíli ještě nejsem připravená. A pokud jde o okolnosti, za jakých jsem se k téhle knize dostala… Ten příběh ti nemůžu vyprávět, Diégane Fayi. Každopádně ne dnes. Ještě ne.“

Siga D. se odmlčela a obrátila hlavu k městu, ale zdálo se mi zřejmé, že nevidí žádné ze světélek, která sem tam problikávala tmou jako vzácné klenoty na těle Paříže. Její pohled mířil do nitra, k zábleskům či tmě vlastní minulosti. Nepokusil jsem se ji z melancholie vzpomínání vytrhnout. Naopak jsem ji nechal do vzpomínek zabřednout a snažil jsem se ze stínů v jejích očích změřit hloubku proudu paměti. Pavoučice se sice vzdalovala v čase, ale zdála se mi přítomnější, bližší, skutečnější. Mlčky tkala na kolovrátku minulosti neznámé, složité a krásné vzory starých ran, které se zřejmě znovu otvíraly. Náhle jsem měl pocit, že mě její paměť, její myšlenky strhávají s sebou: vyzařovaly do okolí s takovou silou, že se zdálo, že z její tělesné schránky vytrysknou a prorazí, uchvátí vše kolem. Pochopil jsem, když uplynulo několik vteřin drcených tou tíhou (chaotickou, nezadržitelnou tíhou, neviditelnou, ale hmatatelnou: tíhou soustředěného myšlení pokoušejícího se postihnout nějaký význam, možná nějakou pravdu), pochopil jsem, že přihlížím představení, jehož jeviště jsem dosud považoval za čistě niternou věc, takové představení se zpravidla odehrává jen daleko ve skrytu vědomí, je vyhrazeno mystickému prožitku a může existovat jen jako symbolistní obraz nebo noční můra: viděl jsem introspekci. Cizí duše zvala mou duši do sebe, obracela pohled do vlastních hlubin a chystala se nelítostně soudit sama sebe. Byla to pitva, kde soudní lékař je totožný s mrtvolou; a jediným svědkem tohoto vidění, tohoto pocitu, který by se dal označit za nádherný či strašlivý, za nádherný i strašlivý, jsem byl já.

„Je to přízrak,“ řekla náhle Siga D. a v jejím hlase jsem postřehl i všechny ostatní Sigy D., s nimiž se setkala ve vzpomínce. „Elimana nelze najít. Sám se objeví. Pronikne do vás. Zmrazí vám kosti a spálí kůži. Je to živoucí iluze. Já jsem kdysi cítila na šíji jeho dech, dech vanoucí z říše mrtvých.“

Teď jsem se zase já zadíval na dřímající město a při tom pohledu jsem si pomyslel, že tahle noc přece jenom setsakramentsky připomíná sen. Říkal jsem si, že bych se měl připravit na to, že se každou chvíli probudím na rozvrzaném kanapi v bytě, který jsem sdílel se Stanislasem. To bylo pravděpodobnější, než že stojím tady na balkoně luxusního hotelu ve společnosti velké spisovatelky vlastnící Labyrint nelidskosti.

„Na,“ řekla Siga D.

Podávala mi knihu. Potlačil jsem nával strachu.

„Přečti si to a pak za mnou přijeď do Amsterdamu. Dávej na ni pozor. Nevím, proč takový dar věnuju zrovna tobě, Diégane Latyre Fayi. Sotva tě znám, a přesto ti dávám určitě to nejcennější, co mám. Možná bychom ji měli mít napůl. Tohle naše setkání je zvláštní, došlo k němu po podivných křivolakých cestách, ale míří k jedinému: k té knize. Možná je to náhoda. Možná je to osud. Ale to se nutně vzájemně nevylučuje. Náhoda je jen nepoznaný osud, osud napsaný neviditelným inkoustem. To mi jednou někdo řekl. Možná se ten člověk nemýlil. V našem setkání vidím projev života. A právě ten je třeba vždycky následovat: život a jeho nepředvídatelné cesty. Vedou všechny do jediného místa, na konečnou nás všech, ale k cíli míří po rozličných trasách, krásných i příšerných, dlážděných květinami nebo kostmi, vedou nocí, kterou často procházíme sami, ale kde máme příležitost podrobit svou duši zkouškám. A kromě toho… je výjimečné potkat někoho, komu tahle kniha něco říká. Dávej na ni pozor. Budu čekat v Amsterdamu na tvou návštěvu, napiš mi, až se rozhodneš, zařídím si to, abych tě mohla ubytovat. Tady ti napíšu na záložku svoje údaje. Tak. Hotovo. Tumáš.“

V tu chvíli jsem si pomyslel: teď se probudíš, jakmile se knihy dotkneš. Natáhl jsem tedy ruku a chystal se, že otevřu oči a uvidím zařízení svého obýváku. Ale výjev pokračoval: držel jsem Labyrint nelidskosti. Knihu střídmou jako za starých časů: na bílém pozadí obálky stálo pod sebou v antracitově modrém rámečku jméno autora, titul, nakladatel (Gemini). Na zadní straně obálky jsem si přečetl dvě věty: „T. C. Elimane se narodil v koloniálním Senegalu. Labyrint nelidskosti je jeho první kniha, první autentické vrcholné dílo černocha z černé Afriky, který svobodně prožívá a líčí šílenství i krásu svého kontinentu.“

Držel jsem knihu v ruce. O tomto okamžiku jsem už mnohokrát snil a očekával jsem, že se něco stane; ale nestalo se nic, a když jsem zvedl hlavu, Siga D. se na mne dívala.

„Jdi, jdi číst. Máš to nadlouho. Závidím ti. Budeš knihu objevovat. Ale taky tě lituju.“

Nesnažila se skrýt smutný stín, který se jí mihl v očích. Nezeptal jsem se, co ta poslední slova znamenají, a po nesmělém díky jsem si dal Labyrint nelidskosti do zadní kapsy džínů. Siga D. řekla, že neví, jestli jí mám děkovat, nebo ji proklínat. Opáčil jsem, že to možná příliš dramatizuje. Políbila mě na tvář a řekla: Však uvidíš.

A tak masařka vyklouzla z pavučiny. Doma mě přivítalo hutné ticho, narušované bojovným, dobyvatelským funěním: můj spolubydlící Stanislas chrápal. Překládal z polštiny a už několik měsíců pracoval na novém překladu knihy Ferdydurke, velkého románu Stanislasova slavného krajana Witolda Gombrowicze.

Zalezl jsem si do svého pokoje s nedopitou lahví a pustil si z telefonu osobní výběr skladeb své oblíbené skupiny Super Diamono. Nahmatal jsem v kapse knížku, vytáhl ji, chvíli si ji prohlížel. Nemohl bych tvrdit, že jsem v její existenci nevěřil: v některých nocích jsem jí patřil tělem i duší, v jiných nocích jsem z ní recitoval, ačkoli jsem ji nikdy neviděl; ovšem v mnoha dalších nocích se její existence smrskávala na pouhý mýtus: na představu, křehkou naději. Svinská věc, tenhle Labyrint! A vida: ze zkrvavených cárů mých snů se vynořil předmět posedlosti, kterou jsem považoval za pubertální a navždy mrtvou.

Super Diamono hráli a roztavený ­obsidián hlasu Omara Pèna kormidloval ztichlým nočním mořem ke dni. V jeho brázdě klouzala klidná, úžasná dvanáctiminutová skladba Moujjé, jedinečný klenot, memento mori z lávy jazzu. „Da ngay xalat ňun fu ňuy mujjé,“ zpíval, pamatuj na náš konec, přemýšlej o velké samotě, mysli na příslib soumraku, který nám bude splněn. Výzva stejně hrozivá jako zásadní, stará jako sám čas, ale jejíž závratnou závažnost jako bych si uvědomil poprvé v životě. Takže jsem se oddal propasti, kterou rozezněli Diamono a Pène, a začal jsem číst Labyrint nelidskosti.

Ještě bylo šero, třebaže za čárou obzoru se již sbírala pěna dne. Četl jsem; noc zhynula bez jediného výkřiku; četl jsem ještě a láhev se vyprázdnila; váhal jsem, zda otevřít další, nakonec jsem si to rozmyslel, četl jsem dál a poslouchal Diamono, až mi okno proděravil paprsek světla a smazal všechny hvězdy, vyčerpaly se všechny stíny i naše zraněné mlčení a Stanislasovo chrápání a nejstarší obehraná píseň této smutné země a všechno, co jsem si myslel, že vím o lidech; teprve potom, když už se před pěknou dobou rozednilo a můj hudební výběr dohrál (ale ticho po Pènovi je Pènův básnický odkaz), jsem usnul, připraven najít ve snu události předešlé noci proměněné v halucinace, připraven probudit se ve světě, který by se na první pohled nezdál nijak pokažený, ale v němž by se mezitím pod povrchem věcí, pod slupkou času všechno navždy změnilo.

Tak jsem tedy po večeru v síti Pavoučice učinil první kroky ke kruhu samoty, do níž sklouzával Labyrint nelidskosti a T. C. Elimane.

 

Z francouzského originálu La Plus secrète mémoire des hommes (Éditions Philippe Rey 2021) přeložila Anežka Charvátová.

Francouzsky píšící senegalský prozaik Mohamed Mbougar Sarr (nar. 1990 v Dakaru) je od roku 1921 prvním subsaharským autorem a od roku 1976 nejmladším autorem, který získal Goncourtovu cenu – roku 2021 za román La Plus secrète mémoire des hommes, odkazující na Divoké detektivy Roberta Bolaña. Vypravěčem románu je mladý senegalský spisovatel Diégane Latyr Faye žijící v Paříži, který pátrá po nedostupné senegalské knize Labyrint nelidskosti, vydané v Paříži roku 1938 a vzápětí stažené z prodeje, a po jejím tajemném autorovi, vystupujícím pod pseudonymem T. C. Elimane, který se po nařčení z plagiátu a následném skandálu beze stopy ztratil. Diégane, fascinovaný knihou i její historií, se vydává po stopách záhadného autora a prostřednictvím vzpomínek a literárních svědectví mnoha různorodých postav se ocitá v koloniálním Senegalu, v okupované Paříži za druhé světové války, v Argentině konce šedesátých let, v Kongu a opět v Senegalu v převratných chvílích naší současnosti.

Název románu Nejzasutější vzpomínka na lidi i motto z Divokých detektivů odkazuje na chilského autora Roberta Bolaña. Mbougar Sarr s ním sdílí posedlost literaturou, která se pro mnohé postavy stává důležitější než život sám, i mnohotvárnost psaní. Jeho román o hledání opravdové literatury i osudové lásky je důmyslná literární hra plná skrytých odkazů, citátů a parodií a každý čtenář si v něm může najít, co má rád: historii, dobrodružství, milostné i vypjatě erotické scény, podané s velkou dávkou humoru, hlubokomyslné, ale záměrně ironicky rozbíjené úvahy o psaní, originalitě, plagiátorství, o tom, co znamená a znamenalo být africkým (černým) spisovatelem. To vše v originálním, vtipném stylu směšujícím nejvyšší literární patra s obrazným argotickým jazykem.

Česky vyjde v nakladatelství Argo.

–ach–