Visel v mámině ložnici. Bílý rám kolem něj vedl opatrný život. Břeh řeky, asi zjara, shnilá loďka, u vody žena v červeném, pár stromů, smutek. Malíř neměl den. Tchyniny jazyky čekaly pod oknem, až tělo šera z parapetu sjede. Čekaly dlouho, stříhaly si nehty. A zatím kurty rudly do soumraku pod sluncem zakoplým za fotbalové hřiště. Dva stromy na pláni se podobaly vraku. A já stál u okna jak u ohniště.
U okna v matčině ložnici, které směřovalo na břevnovskou pláň, na níž hořely zbrusu nové antukové kurty, jsem kdysi prostál celé hodiny. Nuda pozdního dětství; nekonečná odpoledne propletená s větvemi borovic, co ve zdejších častých bouřích a vichrech drnkaly o zábradlí našeho balkonu. Tenisové kurty byly tak blízko, že jsem mezi větvemi a šedomodrými jehlicemi viděl míček a zřetelně slyšel povely a hlášení stavu, ale hru jsem většinou nevnímal.
Pláň s rozvalenou usedlostí Ladronka, pozorovaná z okna bytu v Tomanově ulici 32.
Dnes je plná tras pro barevné bruslaře, cyklisty a běžce, z Ladronky (Tomanova čp. 1) je restaurace s trampolínou a snad i hotel. Kdysi to ale bylo divoké a divukrásné místo se zarostlými stráněmi padajícími do Košíř, v nichž se často zjevil srnec (zajíci, bažanti a koroptve byli úplně obyčejní), s ohništi v houští, k nimž se chodilo pít a kouřit a milovat se a dívat se na milování. Dobrodružné území s lupičskou zříceninou, za kterou se černala prastará třešňovka. Letité třešně – černé tak, jako by byly pořád promočené – byly zkroucené a postranní větve jim vyrůstaly skoro od paty kmene, tlusté stejně jako kmen sám. Z dálky, z „mého“ okna, připomínaly vrak korábu.
Minulý týden jsem šel do vily Jaroslava Seiferta v ulici U Ladronky 23, která se nachází hned pod Tomankou. A Klára, básníkova vnučka, mi v Seifertově pracovně s červenou pohovkou a berlemi opřenými o stěnu řekla, že si na mě dobře vzpomíná, protože jsem kdysi její babičce ukradl ze skalky dva veliké kameny ze skla, které si přivezla ze skládky u sklárny.
Fakt? Na nic takového se nepamatuju.
Klára taky řekla, že na pláni – když ona byla malá – žila rumunská rodina s krávou! Rumunský děti tam pásly krávu, normálně.
Fakt? Na nic takového se nepamatuju, ale když jsem pátral v paměti – nemohl jsem se od té rumunské rodiny s krávou na břevnovské pláni odpoutat, ačkoli Klára už říkala něco o vysoké modré váze, co uplácal a oglazoval básník Josef Palivec a která stála v rohu místnosti pod závěsnou poličkou na dýmky –, zjevilo se mi, že když jsme se jednou jedinkrát s kluky z baráku rozhodli na Ladronce přespat (nebo jenom vydržet dlouho do noci, nevím), vyhnal nás odtamtud s hroznými nadávkami nějaký stařec, který – držel v náručí „velké dítě“. My byli zvyklí, že nás někdo odněkud vyhání, o to nešlo – ale překvapilo nás to dítě, které se na nás mlčky dívalo, zatímco starý muž řval. A to, že je velké, a přitom zabalené jako nemluvně!
„Nemohl to být ten Rumun s krávou?“ řekl jsem Kláře.
„To jo, jasně, to byl von,“ odpověděla Klára, vnučka Jaroslava Seiferta, v básníkově pracovně s červenou pohovkou a modrou vázou.