Střety zranitelných excentriků

Osobní i společenská pnutí v seriálu Ve při

Černá komedie Ve při z produkce Netflixu zkoumá, kam až může vést dopravní neshoda na parkovišti. Tvůrci seriálu dávají vedle humorných eskapád prostor také studii nahromaděného vzteku či tomu, jak se žije korejské menšině v Los Angeles.

Desetidílná minisérie Netflixu Ve při (Beef, 2023) staví na osvědčeném principu: excentričtí protagonisté s kontrastním sociálním zázemím vstupují do nepravděpodobných interakcí a různě si tím podminovávají dosavadní život. Na začátku stojí drobný incident na parkovišti, který má agresivní dohru a vede k sérii aktů msty. A na konci této černohumorné jízdy nezůstane kámen na kameni. Jak blízcí finančně strádajícího Dannyho (Steven Yeun), tak rodina ekonomicky soběstačné Amy (Ali Wong) schytají četné rány. Realizačně suverénní dílo nevypráví jen o dvou nevyrovnaných jedincích, ale zohledňuje též fakt, že jde o příslušníky korejské menšiny v Los Angeles.

 

Jak si vybít zlost

Byť má podstatná část naschválů kriminální rozměr, seriál sympaticky zdůrazňuje, že základ problémů vzniká jinde. Postavy se vzájemně drží v šachu, motorem jsou většinou pouze nedoléčené bolesti z minulosti, přestřelená ctižádost či značně toxické okolí. I bez korejského bratrance s impozantním trestním rejstříkem by Danny, Amy a ostatní mohli sklouznout na šikmou plochu na základě toho, v jakých konstelacích žijí. „Když se někde necítíš doma, tak se uzavřeš do sebe,“ shrnuje Amy v poslední epizodě jedno z nejpodstatnějších témat. Právě uzavřenost vytváří prostor pro psychickou labilitu, následné přešlapy a tragikomická i krvavá nedorozumění.

Tuto perspektivu podporuje i audiovizuální uchopení. Například hned úvodní scéna první epizody ukazuje uzavření do sebe a rozostřené vnímání okolí, postavy prožívají čas nestandardním způsobem, chvíli zpomaleně, poté zrychleně. Z okamžiku „běžné“ řidičské netrpělivosti je v případě obou antihrdinů rázem záchvat zuřivosti. Se sebeovládáním má ostatně problémy většina postav. A jestli Ve při něčím kreativně imponuje, tak tím, jak nápadně klaustrofobicky umisťuje postavy do různých typů prostor.

U outsidera Dannyho stoprocentně platí, že se v nás odráží to, v čem žijeme, co nás obklopuje, oč doma zakopáváme. Na pořádek se příliš nehledí, zatuchlé prostředí je neorganizovaným skladištěm vlastních úzkostí. V ostrém protikladu stojí chirurgicky minimalistický domov Amy, připomínající lifestylové katalogy a podobně „podchlazený“ jako hrdinčino chování. Zatímco Danny si v přecpaném bytě vybíjí zlost na věcech a stačí mu k tomu udělat dva krůčky, rozlehlé designové sídlo Amy, která vede alespoň naoko mnohem spořádanější rodinný život, takto snadný ventil frustrací neumožňuje.

 

Když praskne krusta pravidel

Seriál dlouho probíhá jako černá komedie plná záminek k vybití hněvu, jež se nekonečně vrší a gradují. Některé akty mají spíše symbolickou podobu, jako když Danny v přestrojení pomočí Amy její koupelnu. Další jednání už má temnější rozměr. Amy kupříkladu přizná určité násilí – maskované za nehodu – vůči vlastní dceři. Podobné erupce dlouhodobě skrývá, neboť v dobře situované společnosti se projevy vzteku či jiné výchylky z očekávané role netolerují, jak ukazuje třeba lehké kopnutí do designové židle na výstavě a reakce, kterou tím vyvolá. Ale i v církevní komunitě, kde se z různých důvodů pohybuje Danny, se hledí na pravidla: rozkopnutí odpadkového koše vadí i tehdy, dojde­-li k němu v zápalu sportovního klání. Takto sešněrovaný svět samozřejmě směřuje vybití emocí někam mimo dohled. A tak třeba Dannyho mladší bratr má zálibu v násilnějších intimních hrátkách a zaníceně sleduje MMA. Do prostředí vyžadujícího řád a jasné hierarchie pak stačí vhodit jakoukoli drobnou rozbušku – vztyčený prostředníček, pomočený kobereček v koupelně, rozbitou vázu či posprejované auto – a výsledkem je vyhlášení války.

Právě v momentech otevřeného střetu hrdinů bojuje minisérie s vlastními limity. Násilí je náhle otevřenější – například devátá epizoda se odehrává v duchu extrémnějších projevů asijské žánrové i festivalové kinematografie. Jenže destrukce je místy produkčně přespříliš kontrolovaná, až uhlazená. Když postavy utíkají, mají před sebou rázem otevřený prostor, kde nemusí do ničeho či někoho příliš vrážet a máloco je nutné rozbít. Ale dopady násilí vůči Dannyho bratrovi i výstřední Amyině kamarádce jsou spíše slyšet, tvůrci nás nenutí dívat se na nepříjemné následky. Ty jsou přitom důležité – právě ony jsou předpokladem pro to, aby se zábava proměnila v provokativnější sdělení.

Seriál mísí žánry, pracuje s motivem ambiciózních asijských minorit, rozebírá různé podoby zvládání vzteku i to, kam vedou uzavřenost a nahromaděná traumata, frustrace či nenaplnění v osobním i pracovním životě. Tvůrci naznačují, že potenciální druhá řada by mohla být extrémnější a nabídnout ostrý společenský komentář. První sezóna se naopak místy uzavírá do divácky vděčného designu a glamouru, byť načančaný svět nahlíží s jistým despektem.

Drsné a násilné finále se příznačně odehrává v lese, kde není co rozbíjet – příroda jako by se destrukci bránila, jak naznačuje už strom z první epizody, který dá Dannymu „za vyučenou“, když mu chce při jedné zakázce přistřihnout větve. Právě v lese však hrdinové dojdou též jisté katarze a proměny. A pokud jim Netflix dá šanci v druhé řadě, lze věřit, že ještě dovedou překvapit.

Autor je filmový publicista.